Mokrý hřeben Masívu Králického Sněžníku a opevnění

Masív Králického Sněžníku je tvořen dvěma hřebeny, které odděluje hluboké údolí horního toku řeky Moravy. Po západním hřebeni vede státní hranice. Na východě se rozpíná hřbet označovaný jako Mokrý hřeben, a to pro četná rašeliniště a mokřady - jeho páteř tvoří vrcholy Stříbrnická-Černá kupa-Sušina-Podbělka-Slamník. Mokrým hřebenem probíhá správní hranice mezi Pardubickým a Olomouckým krajem. Charakteristickým terénem Mokrého hřebenu jsou, kromě rašelinišť a mokřadů, svahy - velice strmé, kamenité a hustě zalesněné. I přesto, že tyto podmínky by měly odradit každého útočníka, rozhodlo se ve 30. letech minulého století, že tuto přirozenou hradbu je třeba zesílit vybudováním lehké linie opevnění. Bylo ostatně důležité, aby hřebeny Králického Sněžníku neovládl nepřítel. Ten by je mohl využít jako pozorovatelny pevnostních pásem na západě i východě nebo sem umístit dělostřelecké baterie, které by mohly palbou narušovat obranu celé oblasti. V neposlední řadě hrozilo, že by nepřítel pronikl do centra pevnostní linie u Králík a Starého Města pod Sněžníkem. Naopak, československé opevnění vybudované na hřebenech Králického Sněžníku mohlo aktivně rušit nepřátelské operace v údolích. Opevnění mělo posloužit jako spolehlivé zázemí pro vedení bojů v předpolí opevněné linie přímo na hraničním hřebenu nebo na německé straně Masívu Králického Sněžníku.

 

Projektovaná linie lehkého opevnění na pohoří Králického Sněžníku se měla táhnout po vrcholu jednoho z hlavních hřebenů celého pohoří, odděleného hlubokým údolím horního toku řeky Moravy a zároveň vzdáleného cca 4 km od státní hranice. Klíčovým bodem v celé linii opevnění je kóta Sušina (1 321 m. n. m.) - je nejvyšším bodem Mokrého hřebenu a zároveň hřbet strategicky uzavírá - je to jediné místo, odkud mohl nepřítel na linii opevnění na Králickém Sněžníku zaútočit, aniž by předtím musel projít údolím řeky Moravy a překonat po strmém svahu bezmála šestisetmetrový výškový rozdíl, aby se k opevnění vůbec dostal. Právě na Sušině měla být proto koncentrace opevnění největší. Koncepce výstavby lehkého opevnění na pohoří Králického Sněžníku pochází z listopadu 1936. Výstavba linie lehkých opevnění vzor 37 započala na podzim roku 1937 a byla rozdělena do dvou stavebních úseků - na západě úsek XXII Chlum a na východě úsek XIII Sušina. Výstavbu prováděla firma František Rössler a Karel Kudlík z České Třebové.

 

Stavební úsek Chlum byl dlouhý přes 5 km a mělo ho tvořit 51 řopíků. Linie začíná na severovýchodních svazích kóty Maliník (796 m. n. m.). Odtud linie stoupá po úbočí Chlumu až na vrchol této hory (1 118 m. n. m.). Z Chlumu linie stoupá severním směrem na východní svahy Slamníku (1 233 m. n. m.) a dále až na kótu Podbělka (1 308 m. n. m.). Pro celkový průběh úseku Chlum je charakteristické to, že vede stále do kopce. Prudké svahy se zde střídají s hřebenovými rovinkami. Budování řopíků probíhalo na několika místech současně a proto i stupeň dokončení je rozdílný. Najdeme zde řopíky úplně dokončené, tak i v různém stupni výstavby. Celkem bylo vybetonováno 27 řopíků.

 

Objekt lehkého opevnění XXII/216/A-160Z na Chlumu

 

 

 

Stavební úsek Sušina byl dlouhý cca 3 km a mělo ho tvořit 51 řopíků. Linie navazovala na úsek Chlum několik desítek metrů jihovýchodně od kóty Podbělka (1 308 m. n. m.). Linie pokračovala rovinatým hřebenem k nejvyšší kótě popisované oblasti Sušina (1 321 m. n. m.) - linie však nepokračovala až na vrchol Sušiny, ale asi půl kilometru jihozápadně pod vrcholem se prudce stáčela na jihovýchod na Tetřeví horu (1 251 m. n. m.). Na vrcholu Tetřeví hory se linie stočila na východ a na úbočí této hory, 400 metrů od vrcholu, skončila. Terén, ve kterém leží objekty úseku Sušina, je na rozdíl od úseku Chlum bez větších terénních nerovností. Výjimkou je poslední část na úbočí Tetřeví hory. V popisovaném úseku se začalo stavět na západě u Podbělky a postupovalo se na východ - a tak, zatímco západní řopíky jsou zcela dokončeny, na východě jsou pevnůstky rozestavěny v různých stupních výstavby. Celkem bylo vybetonováno 30 řopíků.

 

Vrcholová plošina Tetřeví hory

 

 

 

 

Atypický objekt lehkého opevnění XIII/289/B1-100 na Tetřeví hoře

 

 

 

Specifika výstavby opevnění v horách

 

Samostatnou kapitolou pro výstavbu opevnění vysoko v horách se staly jinde poměrně běžné záležitosti. Z horských údolí vedly na vrcholy lanovky dopravující stavební materiál, úbočí hor byla protkána vojenskými silničkami, osádky opevnění měly v horách postaveny baráky pro ubytování jelikož obývat řopíky takto vysoko v horách bylo nemožné.

 

K lanovkám. Vystavěny byly dvě lanové dráhy. První lanovka měřila 4 km, začínala ve Skleném a odtud pokračovala přes mezistanice na Chlumu a Slamníku až na Podbělku, kde přímo na vrcholu končila. Druhá lanovka měřila necelé 2 km, začínala u Hynčic a odtud pokračovala přes mezistanici na Tetřeví hoře až na Sušinu, kde několik desítek metrů pod vrcholem končila. Každá z lanovek dokázala přepravit až 100 tun materiálu za den. V návaznosti na trasu lanovky se budovaly i různé sklady pro materiál. Sklady stály především v místě mezistanic a konečných stanic. V souvislosti s dopravou materiálu uvažovala stavební firma také vybudování úzkokolejky mezi Sušinou a Podbělkou, to ale vojenská správa zamítla. Dřevo se těžilo přímo v terénu. Štěrk se získával přímo na místě drcením balvanů.

 

Lanovky byly dobrým pomocníkem při budování opevnění, nicméně nepostačovaly (na Mokrém hřebenu se totiž plánovala i výstavba těžkého opevnění, ke které nakonec nedošlo). Bylo nutné vybudovat příjezdové komunikace umožňující spojení všech pevnostních objektů. Páteří celého systému se stala cesta ze Skleného, která vedla podél horského opevněného pásma až do Vysokých Žibřidovic.

 

Lehké objekty nebyly obecně stavěny pro dlouhodobější obývání. Na hřebenech se žádné vhodné stavby nenacházely a nejbližší civilizace byla daleko v údolích. Proto vojenská správa rozhodla o výstavbě chat pro ubytování osádek lehkého opevnění v blízkosti pevnůstek. Celkem byly vybudovány tři chaty, a to na úbočích Podbělky, Sušiny a Tetřeví hory. Každá chata měla rozměry cca 27 x 10 metrů - disponovala dvěma velkými místnostmi pro ubytování celkem 60 vojáků, místností pro velitele, dále zde byla ošetřovna, kuchyň, spíž a záchody. U chaty byla strážnice a malý přístavek se skladem výstroje a paliva. S elektřinou se zde nepočítalo, ale každá chata měla mít svoji vlastní studnu. Chaty měly střešní krytinu natřenou na zeleno a dřevěné stěny na černo.

 

Kromě řopíků se na popisovaném úseku Králického Sněžníku dochovala místa, kde stály stanice lanovek a vojenské chaty. V terénu lze nalézt i zbytky stavebního materiálu - písek, štěrk, hroudy cementu. A nejen to. Popisovaný úsek je obehnán pozůstatky obranných prvků - střelecké průseky a střelecké okopy, spojovací zákopy a polní opevnění. Provizorní polní obranné prvky se budovaly zejména ve velkých mezerách linie lehkého opevnění (například Slamník-Podbělka) a dále v mezerách mezi jednotlivými pevnůstkami.

 

Stanice lanové dráhy na Podbělce

 

 

 

Ruiny vojenské chaty na úbočí Sušiny

 

 

 

Na závěr ještě jedna zajímavost. Na jihovýchodních svazích kóty Velká Šindelná je v mapách zaznačena lokalita „U zatáčky smrti“. Název upomíná na místo, kde se spojovala cesta od Prudkého potoka s vojenskou silničkou a její nebezpečnou zatáčkou. Ostatně název se odvíjí i od dobové fotografie, na které je zachycena vojáky z kmene smrku vyřezaná smrtka. Stála na místě, kde začínal přísně střežený a pro veřejnost uzavřený vojenský prostor.

 

Dobová fotografie k lokalitě „U zatáčky smrti“

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (015-MKS)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz