Vybraná zaniklá sídla u šumavských plání

V rámci rozboru plání u zaniklých sídel jsou zpracována následující sídla: Bučina/Buchwald, Chaloupky/Hüttel, Knížecí Pláně/Fürstenhut, Stodůlky/Scheureck, Světlé Hory/Lichtbuchet, Silnice/Landstrassen, Cazov/Zassau, Mlaka/Moorhäuser, Kamenná Hlava/Steinköpfelhäuser, Krásná Hora/Schönberg, Na Spálenci/Brandhäuser a Nové Údolí/Neuthal.

 

 

Hlavice božích muk na zaniklých Knížecích Pláních a Stodůlkách

 

 

 

Bučina / Buchwald

 

Nejtypičtějším důvodem zakládání horských vesniček a osad v dobách staré Šumavy byl dřevařský průmysl a s tím spojená kolonizace na konci 18. století. Dřevařská expanze je spojena s knížecím rodem Schwarzenbergů. Do této doby nebyly převážně horské části u hranic dosídlené - nebyly zde žádné domky dřevařských dělníků a jejich rodin, chyběly hájovny pro lesnický personál. Na zdejší lesy a jejich vytěžení bylo třeba velkého množství dřevorubců. Dřevařské osady byly budovány s podporou knížete ze Schwarzenberga. Vypadalo to tak, že kníže (nebo jiná vrchnost) přidělil bezplatně pozemek pro výstavbu domku. Své obydlí si záhy každý dřevař stavěl sám. Dřevo, kámen a další materiál obdržel od knížectví zadarmo. Ke každému stavení získal ještě kousek pozemku, který si ohraničil kamennými snosy (tyto jsou ostatně patrné dodnes). K mnohým osadám a samotám byly knížecí správou přibudovány myslivny a hájovny. Dřevaři měli vůči dobré vůli knížete jisté závazky - roční daně z domku a pozemku, vytěžení určitého množství dřeva a robotní povinnosti. Takto vznikla i Bučina.

 

První písemná zmínka o Bučině se váže k roku 1790 - vzniká zde nejvýše položená obec v Čechách (současný hotel Alpská vyhlídka stojí v nadmořské výšce 1 155 metrů). První osadníci zde nalezli porosty starých buků - odtud pochází název Bučina (Buchwald). Okolo roku 1790 zde stálo 13 domů a žilo v nich 100 osob. Bučina byla postupně vyklučena - vznikaly zde louky a pastviny se skromnými políčky. Ostatně dodnes je zde patrné množství kamenů vyskládaných do snosů, ohraničující tyto původní louky a políčka. I přes vysokou nadmořskou výšku se na Bučině pěstovaly zemědělské plodiny (obilí, brambory, zelí, tuřín). Pěstoval se i len, který se dále zpracovával. Hlavním zdrojem obživy bylo zpracování dřeva na trámy ke stavbě domů, výrobě nábytku, potrubí, dřeváků, výrobě a prodeji dřevěného uhlí a výrobu potaše, hledání a prodej rezonančního dřeva. K vedlejším příjmům patřil sběr a následný prodej lesních plodin jako borůvek, brusinek a hub. Z řemeslníků tady působil obuvník, kolář nebo truhlář. V roce 1910 na Bučině bylo 37 domů se 347 obyvateli. V letech 1929-1930 zde bylo již 38 domů s 343 obyvateli (337 německé národnosti). Typické pro Bučinu byly nízké dřevěné domky na metrové podezdívce s obytnou částí, chlévy, stodolou a ubytováním pro čeleď pod jednou šindelovou střechou. Na návětrné straně často bývala vyrovnána hranice s palivovým dřívím. V prvorepublikové době zde byla škola (od roku 1869 dvoutřídní, od roku 1937 česká), hájovna, pila, spořitelna, mlýn, celnice, oddělení Finanční stráže, kaplička se soškou Panny Marie, ale též několik hostinců a hotelů. Turistický průvodce z roku 1938 zmiňuje hotel Fastner (17 pokojů s 50 lůžky, z pavlače Fastnerova hotelu nádherný obraz Šumavy, někdy i Alp), hostinec J. Plechinger (9 lůžek), hostinec Zum Tiroler (15 lůžek), Pešlova chata Bučina (20 pokojů). Podobně jako dnes u hraničního přechodu, i tenkráte zde byla konečná stanice autobusové linky. V roce 1945 byli místní němečtí občané nahnáni do Fastnerova hotelu, kde byli vyslýcháni a mučeni. V roce 1946 byli němečtí obyvatelé z Bučiny vysídleni, v roce 1947 zde žilo 58 obyvatel. Definitivní zánik obce přichází v roce 1956, kdy byly opuštěné domky srovnány se zemí. Zůstal stát jen bývalý Pešlův hotel. Chatu dostavěla rodina Pešlova v roce 1937. Po válce rodina chatu opět zprovoznila, ne však na dlouho. V 50. letech Pešlovu chatu zabírá Pohraniční stráž a upravuje si ji pro svoje účely. Začala zde sídlit rota Bučina. K chatě přiléhaly dva domky, kde taktéž byli ubytováni pohraničníci, domky byly vystavěny v 50. letech. Dnes je jeden z nich zrekonstruovaný k obývání. Rota byla zrušena v roce 1964 a dále sloužila jako odloučené stanoviště (piket) roty ve Kvildě. Později na Pešlovu chatu byla umístěna odposlouchávací zařízení proti nepříteli ze západní strany hranice.

 

K oživení zaniklé vsi Bučina patří hotel Alpská vyhlídka, který symbolizuje moderní podobu bývalé Pešlovy chaty - v roce 2004 byla Pešlova chata zbourána, v následujících letech proběhla výstavba hotelu Alpská vyhlídka, hotel byl návštěvníkům otevřen v roce 2010. Elektrifikovaný drátěný zátaras z 50. let minulého století protínal cestu vedoucí ke státní hranici zhruba v místech, kde dnes probíhá replika drátěného zátarasu vybudovaná v roce 2008. Kromě repliky drátů se zde lze setkat s dalšími prvky ostrahy a ochrany hranic - protitankové jehlany, pozorovatelna, ale i tabulky upozorňující na zákaz vstupu do zakázaného a hraničního pásma. Celý tento systém je, dle mého názoru, vkusným památníkem železné opony upomínající na studenou dobu. U odbočky cesty k pramenům Vltavy stojí obnovená kaplička. Ta původní pocházela z roku 1891 a byla zasvěcena Panně Marii - na oltáři stála dřevěná socha Panny Marie s jezulátkem v krajkových šatech a tmavě červeném sametovém plášti. Nová kaple byla vysvěcena v roce 1992. Její výstavba je připisována rodině Fastnerů, která na Bučině žila a bučinskou kapli vlastnila.

 

Obec Bučina na starých fotografiích (na obr. 6 škola, na obr. 7 celní úřad, oddělení Finanční stráže a hotel Fastner, na obr. 9 pohraniční rota v 60. letech, na obr. 10 v 90. letech)

 

 

 

Obec Bučina na letecké mapě z roku 1949

 

 

 

 

Obec Bučina v současnosti

 

 

 

 

Chaloupky / Hüttel

 

Dřevorubecká osada Chaloupky náležela ke spádové obci Bučina. Osada byla tvořena několika chalupami, hospodou a mlýnem. Chaloupky se nacházely ve výběžku státní hranice - přirozenou hranici zde tvoří potoky Čertova voda a Červený potok. K založení Chaloupek bylo zapotřebí neúnavné píle k tomu, aby se zdejší krajina stala obyvatelnou. Musel se vyklučit les, vystavět stavení, založit pole a pastviny. Z Čertova potoka se musela přivést důmyslným systémem struh, stružek a dřevěných potrubí voda pro potřebu každého stavení. Chaloupky byly založeny okolo roku 1770 na rozlehlých lukách. V osadě se těžilo dřevo - sváželo se dále do vnitrozemí, ale vyráběly se z něj i různé výrobky - v Chaloupkách se vyráběly dřeváky, dřevěné bedny a další dřevěné předměty. Osada byla srovnána se zemí v roce 1956.

 

U soutoku Čertovy vody a Červeného potoka (tzv. Čertův jazýček), v samotném cípu výběžku, stála Reichartova pila. Byla tak výhodně postavena, že mohla využívat síly obou potoků. Pila patřila rodině Reichartových a vyráběla prkna a dřevěné bedny. Pan Johann Baier coby vnuk pana Reicharta vzpomíná. „Z pily vedla důležitá cesta na Knížecí Pláně, umožňující převážet výrobky na nádraží do Lipky. Výrobky poté putovaly dále vlakem do Prahy a Vídně. Jedno z největších dobrodružství pro nás chlapce bylo na jaře plavení kmenů po Čertově potoce. Transport začínal u Seewaldovy pily v blízkosti Bučiny. Cesta pro dopravu klád byla upravena k potoku a ten byl udržován pro plavbu. Z míst, kde bylo koryto potoka zúžené, se ozýval hluk jako když přichází bouře. My hoši jsme tam utíkali a pozorovali velkolepé divadlo. Obrovské kmeny se hromadily, stavěly se do výše a vyskakovaly ven z koryta. Muži s tyčemi je vraceli zpět do potoka. Některé kmeny však zůstaly na břehu. Majitelé pozemků se pak radovali, že získali zadarmo dřevo. Kmeny putovaly do Ohebachu a dál po Ilzu do Pasova, kde byly svázány do vorů a dopraveny do Vídně.“ Pro kvalitní plávku dřeva na Čertově vodě byly na bavorské straně hranice zřízeny dvě plavební nádrže. Horní nádrž Teufelsklause se nacházela pod Seewaldovou pilou (která byla součástí malé osady Na Mlýnské Mýtině), dolní nádrž Hammerklause byla zbudována kousek od Čertova jazýčku. Tyto rezervoáry vody byly přívalovou vlnou hraniční Čertovy vody pro plavení dřeva. Z uvedeného tedy vyplývá, že dobrá plávka dřeva byla společnou záležitostí Čechů i Bavorů. Druhou sílu hraničních potoků využívala sama Reichartova pila. Od Červeného potoka (u hraničního znaku 13/3C) vedl k pile náhon, od pily pak směřoval odtokový kanál do Čertovy vody (u hraničního znaku 12/7C). Jak vypadá místo Reichartovy pily v současnosti? Jsou zde rozvaliny a pozůstatky náhonu/odtokového kanálu. V Čertově vodě jsou pozůstatky zpevnění vodoteče pro plavení. U rozvalin pily stojí původní mezník rozhraničující tehdejší správní území obcí Bučina a Knížecí Pláně (dnes od Čertova jazýčku probíhá správní hranice mezi obcemi Kvilda a Borová Lada). Původní mezník nese pořadové číslo 225.

 

Osada Chaloupky - polní náčrtek z roku 1937 se zobrazením Reichartovy pily, ruiny Reichartovy pily v 50. letech

 

 

 

 

Osada Chaloupky na letecké mapě z roku 1949

 

 

 

 

Osada Chaloupky v současnosti

 

 

 

 

Knížecí Pláně / Fürstenhut

 

Obec Knížecí Pláně byla typickým sídlištěm dřevařských rodin, které dostaly v 90. letech 18. století požehnání od knížete Schwarzenberga k výstavbě domků. Tenkrát si dřevaři postavili domky v místě, které mělo název Krásná Rovina. Kolem roku 1800 byla postavena nová vesnice s dnešním pojmenováním jako Knížecí Pláně. Stará lidová pověst praví, že v době zakládání obce místo navštívil sám kníže ze Schwarzenbergu, kterému silný vítr odnesl jeho klobouk a tento zůstal viset na vysoké jedli. Jeden z místních dřevorubců rychle vylezl na strom, klobouk sejmul a předal jej knížeti. Kníže mu za jeho výkon poděkoval a prohlásil, aby na památku této události byla nová obec pojmenována jako Knížecí Klobouk. Podle zprávy z roku 1840 zde stálo 59 domů s 521 obyvateli, v roce 1890 v 66 domech žilo 638 obyvatel. V letech 1929-1930 zde bylo již 68 domů s 474 obyvateli (469 německé národnosti). Bývala zde hájovna, pila, hostince, mlýn, škola, oddělení Finanční stráže, od roku 1913 měla obec poštu. V letech 1861-1864 byl postaven kostel sv. Jana Křtitele v pseudogotickém stylu. Kostel byl vysvěcen 27. ledna 1864. Vnitřek kostela zdobily tři obrazy vídeňského malíře Karla Hoffmanna, nad vítězným obloukem visel hrubě provedený kříž se sochou Ježíše Krista. Malebnost vnitřku povyšoval vestavěný dřevěný kůr, spočívající vpředu na dvou sloupech. Ze štíhlé věže zněly do šumavských plání tři zvony. Dne 17. července 1912 kostel zachvátil požár patrně po zásahu blesku. Po neštěstí se rozběhla velká sbírka a ještě téhož roku bylo započato s opravou kostela - šindelová střecha dostala novou podobu z kamenné břidlice a už na konci roku začal kostel opět sloužit. Dne 14. prosince 1913 byl kostel vysvěcen. Později byla v Knížecích Pláních i fara. Šumavský průvodce z roku 1938 uvádí v obci čtyři hostince s možností ubytování - Kölbl (14 lůžek), Pöschl (10 lůžek), Tahedl (6 lůžek), Meisetschläger (8 lůžek). Po válce byla obec německým obyvatelstvem (převážně pak dřevařskými dělníky) vysídlena, a do vsi přicházejí první dosídlenci ze Slovenska a Rumunska. V roce 1950 byla odsloužena poslední bohoslužba v kostele. Rok 1956 je spojen s odstřelem kostela, demolicí fary a hřbitova. Postupně dochází k demolici chalup v celé obci. Zůstává stát pouze jediné stavení, kde jsou ustájeny koně státních lesů. Ve východní části obce se během studené války nacházela pohraniční rota, která sestávala z několika selských stavení.

 

Co z Knížecích Plání přetrvalo do dnešní doby? Na místě původní hájovny vyrostla nová, která nabízí občerstvení a rovněž i nocleh. Péčí německých rodáků byl v roce 1992 obnoven hřbitov (ze zbytků náhrobních kamenů), základy průčelí kostela a rovněž zde byl osazen nalezený a zrestaurovaný znak Schwarzenbergů. Na území bývalé obce nalezneme i zrestaurovaný kamenný obelisk s letopočtem 1913 - tímto rokem byli chalupníci osvobozeni od daně z vlastnictví. Kámen tak připomíná převedení pozemků obce z knížecí správy do majetku obyvatel.

 

Obec Knížecí Pláně na starých fotografiích (na obr. 5 hájovna, na obr. 7 slavnost u obelisku v roce 1913, na obr. 8 pohraniční rota v 60. letech)

 

 

 

 

Obec Knížecí Pláně na letecké mapě z roku 1949

 

 

 

 

Obec Knížecí Pláně v současnosti

 

 

 

Stodůlky / Scheureck

 

Osada Stodůlky se dělila na Přední Stodůlky a Zadní Žďárek. Ostatně Žďárek (Scheureck) je novější označení pro někdejší osadu Stodůlky. Stodůlky byly další dřevorubeckou osadou, založenou již v roce 1774. O rok později zde bylo 6 domů. V letech 1840 tu bylo 20 domů se 147 obyvateli a v letech 1929-1930 zde bylo již 27 domů s 179 obyvateli (177 německé národnosti). Domy byly rovnoměrně rozloženy podél hlavní cesty, kterou dnes kopíruje červená turistická značka. Stodůlky náležely ke spádové obci Kunžvart. Ke Stodůlkám se váže výroba dřeváků ve velkém - dřevěná obuv byla formou zásilkového prodeje dodávána do Čech a Bavorska. Dřeváky byly dodávány i pro rakouské vojsko - nasazovaly se přes vojenské boty. Výroba dřeváků šla vskutku na odbyt. Místní obyvatelé proto zahájili výrobu suvenýrů, a to vyřezávaných miniaturních dřeváčků. Ty pak byly vymalovávány a zásilkovým obchodem rozesílány do okolního světa. Dále se zde vyráběly limonády. S výrobou a prodejem dřeváků a limonád je ve Stodůlkách spojena rodina Habelsbergerova. Víska měla jednotřídní školu, která stála na pomezí obou částí osady. V obou částech osady stály kaple, které byly, stejně jako ostatní domy, v roce 1956 zbořeny. Nad Žďáreckým jezírkem (které bylo vybudováno v souvislosti s plávkou dřeva) stála knížecí hájovna. Podobně jako u ostatních zaniklých sídel, i zde vegetace zakrývá ruiny domů a kamenné snosy na pláních.

 

Osada Stodůlky na starých fotografiích (na obr. 3 dům Habelsbergerových, na obr. 4 škola)

 

 

 

 

Osada Stodůlky (Přední Stodůlky a Zadní Žďárek) na letecké mapě z roku 1949

 

 

 

 

Osada Stodůlky (Přední Stodůlky a Zadní Žďárek) v současnosti

 

 

 

 

Světlé Hory / Lichtbuchet

 

Světlé Hory byly další dřevařskou osadou na horských šumavských pláních. Osada se rozdělovala na Horní Světlé Hory (Oberlichtbuchet) a Dolní Světlé Hory (Unterlichtbuchet) a spádově patřila k obci Kunžvart. Domky dřevorubců na Horních Světlých Horách se nacházely u staré světlohorské cesty, která dnes kopíruje červené turistické značení. Tato část osady byla rozlehlejší. Oproti tomu selské chalupy Dolních Světlých Hor byly zařezány do horského svahu a rozmístěny podél cesty, která vedla ke hranici. Nejstarší zmínka o osadě pochází z roku 1760. V roce 1885 žilo v Horních Světlých Horách v 58 domech 485 obyvatel. Místní lidé byli velmi silně věřící katolíci - jen v této části osady stálo několik kaplí, křížů a božích muk. Dolní Světlé Hory v roce 1885 ve 26 domech obývalo 240 obyvatel. V letech 1929-1930 bylo v Horních Světlých Horách 95 domů s 608 obyvateli (587 německé národnosti) a v Dolních Světlých Horách 31 domů s 198 obyvateli (191 německé národnosti). K roku 1930 byly již Světlé Hory uváděny jako samostatná obec. Kromě kapliček, hostinců, obchodů, mlýnů a pil zde stávala škola, a to na Horních Světlých Horách. Škola byla postavená v roce 1798 a přestavěná v roce 1910. V roce 1915 jsou ve Světlých Horách uváděny tyto živnosti: tři obchody, tři pohostinství, pletárna, truhlář, kolář, kovář, dva mlynáři a dvě pily. Světlohorské louky byly srovnatelné s těmi alpskými - chovaly se zde ve velkém krávy na mléko a k následné výrobě sýru - Otto Spitzenberger-Irglbauer se ve 30. letech 20. století rozhodl uvést do provozu malou sýrárnu. Jeho dcera Elfriede vzpomíná. „V sýrárně se časně ráno slilo čerstvě nadojené mléko do velkého kotle a za stálého míchání bylo postupně zahřáto na žádoucí teplotu. Když teplota dosáhla správné míry, započala vlastní práce přidáním syřidla a barviva do zahřátého mléka a pomalým míšením velkou dřevěnou vařečkou. Po nějakém čase vznikla tuhnoucí masa, nalévaná pak do malých forem opatřených množstvím malých otvorů, jimiž vytékala pod tlakem lidských rukou nadbytečná syrovátka. Ve sklepních prostorech sýr zrál. Jednotlivé jeho kusy byly nasoleny a uloženy na police, obraceny a kropeny vodou, aby schly rovnoměrně a pozvolna. Čas zrání byl poměrně značný a trval tak dlouho, než vznikl produkt podobný francouzskému Romadouru.“ „Irglův sýr“ v zářivém staniolovém balení šel na dračku - kupovaly jej hostince a obchody v širokém okolí.

 

V 50. letech byla osada srovnána se zemí - dnes ji připomínají, ostatně jako další v okolí, bývalé pastviny (které jsou tu a tam ke stejnému účelu využívány), kamenné snosy, cesty lemované křížky a rozvaliny budov. Tou nejviditelnější světlohorskou rozvalinou jsou pozůstatky školy na Horních Světlých Horách, které se vypínají k nebesům, skryty listnatými stromy. Školu si pro svoje účely adaptovala Pohraniční stráž coby rotu Světlé Hory. Po zrušení roty Světlé Hory v roce 1964 nebyla škola srovnána se zemí, nicméně velmi chátrala, k čemuž přispěl i nepříznivý šumavský terén a absence střechy, která byla údajně rozebrána na stavební materiál. Dnešním obrázkem někdejších Světlých Hor nám mohou být protilehlé bavorské osady Hinterfirmiansreut, Mitterfirmiansreut a Vorderfirmiansreut. I zde obyvatelé dřeli v lesích a na polích, i zde si majitelé svá políčka obklopovali velkými kameny, které v potu tváře odnášeli z polí, aby byla alespoň trochu úrodná.

 

Osada Světlé Hory na starých fotografiích (na obr. 1 až 4 Dolní Světlé Hory, na obr. 5 až 10 Horní Světlé Hory, na obr. 9 škola, na obr. 10 pohraniční rota v 50. letech)

 

 

 

Osada Světlé Hory (Dolní Světlé Hory a Horní Světlé Hory) na letecké mapě z roku 1949

 

 

 

 

Osada Světlé Hory (Dolní Světlé Hory, Horní Světlé Hory a škola) v současnosti

 

 

 

 

Silnice / Landstrassen

 

Obec Silnice byla založena ve 2. polovině 18. století, a to na stráni nad hraničním přechodem Strážný/Philippsreut. Pomístně se rozdělovala na Horní a Dolní. Rozhodnutí o osídlení území na české straně hranice bylo vydáno 8. listopadu 1752 patnácti rodinám z krumlovského a vimperského panství. Osídlování většinou probíhalo tak, že panství nechalo vyhlásit v kostele úmysl založit osadu. Z přihlášených pak vrchnost vybrala vhodné mladé rodiny, dala jim půdu, dřevo k vytěžení a použití. Domky si stavěli osadníci sami svépomocí. Do roku 1760 se osada nazývala Marchhäuser, Markhäuser (hraniční domky) - toto pojmenování zůstalo dodnes domkům na protilehlém svahu v Německu. K velké výstavbě domů došlo prvními dětmi osídlenců po roce 1820. V roce 1875 byla na Silnici zřízena škola, v roce 1907 byla postavena nová. V roce 1854 byl do obce přestěhován celní úřad z Kunžvartu. Celní úřad se nacházel ve velké budově celnice a hostince Reif u dnešního hraničního přechodu Strážný. V období let 1929-1930 ve vsi žilo ve 42 domech 281 obyvatel (z toho 268 Němců). Na konci 2. světové války se stala obec Silnice velkým překladištěm zboží a v roce 1946 došlo k vystěhování původních německých obyvatel. Na přelomu 40. a 50. let 20. století přišla studená válka a pohraničí se stalo neprostupnou oblastí. V místě již bývalé obce Silnice začaly střežit hranici dvě roty Pohraniční stráže - Horní Silnice (zanikla v 60. letech) a Dolní Silnice. Můj děda Václav Kamený, který na rotě Horní Silnice v letech 1954-1957 sloužil, mi vyprávěl, že při cestě z Kunžvartského sedla na rotu silnické chaloupky ještě stály. Ne však dlouho, ještě v 50. letech bylo přistoupeno k demolici.

 

Obec Silnice na starých fotografiích (na obr. 2 škola, na obr. 3 celnice a hostinec Reif)

 

 

 

 

Obec Silnice na letecké mapě z roku 1949

 

 

 

 

Obec Silnice v současnosti

 

 

 

 

Cazov / Zassau

 

Osada Cazov se rozdělovala na Dolní Cazov (Unterzassau) a Horní Cazov (Oberzassau). První zmínka o Dolní Cazově, který spádově patřil pod Kunžvart, se váže k roku 1727, kdy vydal kníže ze Schwarzenbergu povolení ke stavbě dalších dřevařských osad na vimperském panství. První domky na břehu Řasnice vyrůstají v letech 1734-1735. V roce 1875 byla přistavěna kaple Panny Marie. V letech 1929-1930 na Dolním Cazově stálo 25 domů s 152 obyvateli (151 německé národnosti). Eliška Krásnohorská píše o půvabné vesničce ležící v záplavě zelených luk a ve věncích olšoví. Ostatně (zamokřené) zelené louky s listnáči kolem cesty zde najdeme i dnes, jen ty domky chybí - v květnu 1955 dorazila do již liduprázdné vsi kolona aut s nákladem sudů s benzínem, jím byla polita selská stavení a kaple, načež všechno bylo zapáleno. Horní Cazov nad hraničním Mechovým potokem měl totožný důvod vzniku a zániku. V letech 1929-1930 na Horním Cazově stálo 26 domů s 155 obyvateli (153 německé národnosti).

 

Osada Cazov na starých fotografiích (na obr. 1 Dolní a Horní Cazov, na obr. 2 Dolní Cazov, na obr. 3 Horní Cazov)

 

 

 

 

Osada Cazov (Dolní Cazov a Horní Cazov) na letecké mapě z roku 1949 (Dolní Cazov je nasnímán v letech 1949 a 1952)

 

 

 

 

Osada Cazov (Dolní Cazov a Horní Cazov) v současnosti

 

 

 

 

Mlaka / Moorhäuser

 

Osada Mlaka byla skupinou několika chalup u státních hranic při cestě vedoucí do Českých Žlebů a naproti bavorské obci Bischofsreut. Původní název osady Moorhäuser vyznačuje blízké mokřiny a bažiny podél hraničního Mechového potoka. Osada spádově patřila k Českým Žlebům. První stavení zde bylo postaveno okolo roku 1750 a postupně přibylo dalších sedm usedlostí. Domky byly postaveny podél cesty, která kopírovala starou Zlatou stezku z Prachatic přes zemskou hranici do Pasova. Byla zde rovněž malá kaplička jako místo každodenních motliteb místních obyvatel.

 

Osada Mlaka na starých fotografiích

 

 

 

 

Osada Mlaka na letecké mapě z roku 1949

 

 

 

 

Osada Mlaka v současnosti

 

 

 

 

Kamenná Hlava / Steinköpfelhäuser

 

Název osady Kamenná Hlava bezesporu nutí k zamyšlení - je odvozen od jednoho výrazného kamenného uskupení z doby ledové, které společně s ostatními kamennými útvary pokrývá jižní svahy Žlebského vrchu - místo, kde se osada Kamenná Hlava rozprostírala. Bludné balvany byly utvořeny pohybem ledovce. Osada spádově patřila k Českým Žlebům. Kamenná Hlava byla založena v roce 1795, původně jako místní část Krásné Hory. Zástavbu tvořila roztroušená stavení podél cesty vedoucí ke státní hranici a do Českých Žlebů. V roce 1930 žilo v 16 chalupách 88 obyvatel.  

 

Osada Kamenná Hlava na starých fotografiích

 

 

 

 

Osada Kamenná Hlava na letecké mapě z roku 1949

 

 

 

 

Osada Kamenná Hlava v současnosti

 

 

 

 

Krásná Hora / Schönberg

 

Osada Krásná Hora byla oficiálně založena v roce 1795, nicméně první útržkovité zprávy o osídlení lokality na Krásné Hoře pocházejí z doby kolem roku 1710. Osada spádově patřila k Českým Žlebům. Stavení byla roztroušena po stráních, přičemž osadou procházela jedna hlavní cesta (která dnes kopíruje červené turistické značení) s odbočkami k usedlostem. Obyvatelé se, mimo tradičního lesnictví a dřevorubectví, zabývali pěstováním a zpracováním lnu - oprávněně je tak Krásná Hora nazývána tkalcovskou vsí. Ostatně tato řemesla byla příznačná pro okolní příhraniční osady podél mokrých hranic. V Krásné Hoře byly tři hostince, kaple, hájovna, kovárna, mlýn, obchod a mimo jiné i škola (v roce 1874 postavena ze dřeva, později roku 1891 z kamene). V letech 1929-1930 v Krásné Hoře stálo 47 domů s 338 obyvateli (324 německé národnosti). Po válce přišlo vysídlení a v letech 1955-1956 demolice osady. Demolice byla prováděna těžkou technikou a výbušninami, a to vojáky s pomocí několika dobrovolníků a žen, které měly na starost vyklízení budov. Jen na demolice osad bylo vynaloženo mezi lety 1954-1957 v politickém okrese Prachatice 710 000 Kčs a Vimperk 1 050 000 Kčs. Pokud jdeme příhraniční (červenou) turistickou značkou, nemůžeme v prostoru zaniklé osady Krásná Hora minout dva chátrající objekty, které jako jediné, upínající se k nebesům, pamatují život v osadě. První z nich, větší a zachovalejší, stojí přímo u cesty naproti pomníku četnického strážmistra Jindřicha Vrabce, který na tomto místě byl při službě v roce 1928 zabit bleskem. Tento objekt v osadě Krásná Hora sloužil jako obchod (dodnes se dochovala stahovací roleta) a byl později hlavním objektem pohraniční roty Krásná Hora. Pohraniční stráž stavbu rapidně rozšířila. Dnešní stav budovy je takový, že objekt kupodivu stojí, byť má částečně zborcenou střechu a místy propadlé stropy. Druhý objekt pohraniční roty se nachází 170 metrů jižně od hlavního objektu roty, na malém pahorku. Zde byl v dobách osídlení krásnohorské osady hostinec. V podstatě i zde torzo (křídla budovy) stojí, i když je v horším stavu než-li bývalý obchod coby hlavní objekt pohraniční roty.

 

Osada Krásná Hora na starých fotografiích (na obr. 4 hostinec, na obr. 5 obchod, na obr. 6 škola)

 

 

 

 

Osada Krásná Hora na letecké mapě z roku 1949

 

 

 

 

Osada Krásná Hora v současnosti

 

 

 

 

Na Spálenci / Brandhäuser

 

Tam, kde Hraniční potok a Studená Vltava tvoří státní hranici, naproti bavorským vsím Theresienreut a Haidmühle, stávala osada Na Spálenci. Osada byla založena kolem roku 1770 jako jižní část Krásné Hory. Původně byl Spálenec zván jako Uhlířské domky (Köhlerhäuser). Po velkém požáru v roce 1800, kdy zde všechny chalupy lehly popelem, byla víska přejmenována na Spálenec (Brandhäuser) - Brand značí požár. Osada čítala něco málo přes 10 stavení. Na břehu Studené Vltavy stával od roku 1847 Nový mlýn s pilou, ke kterému vedl z hraničního toku náhon. Osada byla umístěna takřka na státních hranicích - byla zlikvidována již v roce 1949. Spálenec byl spojen s bavorským Haidmühle mostkem přes Hraniční potok. V roce 1937 byl mostek doplněn o železnou závoru s ochrannými kolejnicemi coby objektem na obranu republiky. V roce 2011 byla závora demontována a uložena do muzea v Lešanech. Dnes je mostek tvořen plochými balvany - u hraničního mezníku 7/17D je turistické přechodové místo.

 

Osada Na Spálenci na starých fotografiích (na obr. 3 Nový mlýn, na obr. 4 Nový mlýn v 50. letech)

 

 

 

 

Osada Na Spálenci na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Na Spálenci v současnosti

 

 

 

 

Nové Údolí / Neuthal

 

Šumavská osada Nové Údolí byla založena v roce 1795 jako jedna z mnoha dřevařských osad v šumavském pohraničí. S přelomem 18. a 19. století je na Šumavě spjata dřevařská kolonizace. V pohraničí se budovaly dřevařské osady, ve kterých dřevorubci a jejich rodiny nacházely stálé domovy. Takovéto osady byly budovány s podporou knížete ze Schwarzenberga, kterému panství patřilo. Vypadalo to tak, že kníže přidělil bezplatně pozemek pro výstavbu domku. Své obydlí si záhy každý dřevař stavěl sám. Dřevo, kámen a další materiál obdržel od knížectví zadarmo. Ke každému stavení získal ještě kousek pozemku, který si ohraničil kamennými snosy. Byla stanovena roční daň z domku a pozemku a mimo to měli osadníci povinnost několik dní v roce roboty na panství. V Novém Údolí se vytěžené dřevo plavilo po nedalekém Schwarzenberském plavebním kanále. Nové Údolí bylo osadou ležící v nadmořské výšce okolo 850 metrů na dohled hraničního hřebene Špičák-Třístoličník-Trojmezná-Plechý. Avšak osada samotná se rozkládala na pláni u hraničních toků Studené Vltavy a Údolského potoka naproti bavorské obce Haidmühle (Borský Mlýn). Nejstarší písemný doklad o obci pochází z roku 1812. V roce 1823 měla osada 22 domů, v roce 1840 pak 25 domů. V roce 1884 byla na bavorské straně hranice zřízena celnice. Klíčovým obdobím pro další rozvoj osady byl rok 1910, kdy sem pronikla z Černého Kříže železnice, čímž se zdejší oblasti dostalo přímého spojení s Bavorskem (Volary-Nové Údolí-Pasov). Zastávka v Novém Údolí byla zároveň i nákladištěm s druhou manipulační kolejí. Hranici přecházela trať mostem přes Údolský potok. V tomto místě netvoří hranici potok, ale přímá hraniční čára, která protíná trať až za mostem jenž leží na českém území. Kvůli tomu, aby most měl jediného vlastníka a správce, zde byla hranice o několik metrů posunuta. Nádraží v Haidmühle bylo přechodovou stanicí obou sousedních železničních správ. S novoúdolskou železnicí dosud poklidný lesní kout rázem ožil - vlaky vozí přes hranici cestující, turisty, obchodníky, převážejí zboží všeho druhu včetně dřeva. V roce 1920 je v Novém Údolí uváděno již 273 osob a přes 40 stavení, volně roztroušené samoty nepočítaje. Ve 30. letech 20. století byla u hranic zřízena stanice četnictva a Finanční stráže. V osadě mimo jiné existovaly dva hostince (průvodce z roku 1938 uvádí v hostinci R. Jungbauerové 20 lůžek), schwarzenberský statek, obecní škola, obchod, taneční parket, obec měla železniční zastávku a nákladiště.

 

V noci z 29. na 30. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda a Německo zabralo československé pohraničí. Vojáci přes hraniční mostek vpochodovali do Nového Údolí hned následující den 1. října 1938. Zabrání Sudet a válečná léta vedla paradoxně k tomu, že zdejší tratě kupodivu ožily. Trať přes Nové Údolí se stala velmi využívanou - vedle nákladních vlaků tu jezdilo denně šest párů osobních vlaků. Nové Údolí bylo osvobozeno dne 1. května 1945 jednotkami americké armády. Nové Údolí bylo jednou z posledních německých únikových tras, o čemž svědčí nález vagónu plného zlata odstaveného v sousedním Haidmühle den poté. Po poválečném odsunu německého obyvatelstva osada na nějaký čas ožila. Její konec nastal se zřízením hraničního pásma a vybudováním železné opony - železniční spojení do Bavorska bylo přerušeno, novoúdolští osadníci byli vystěhováni a celá ves byla na konci roku 1953 srovnána se zemí. V Novém Údolí do současnosti přežil pouze jediný domek se stodolou. Od roku 1951 zaujala sestavu vojenská jednotka Pohraniční stráže. Ve zdejší celnici začíná působit pohraniční rota Nové Údolí, která je součástí 10. brigády Pohraniční stráže se sídlem ve Volarech. V roce 1962 byla rota přiřazena k 7. brigádě Pohraniční stráže se sídlem v Sušicích. Na přelomu 70. a 80. let se rota ruší respektive je přestěhována do nového objektu ve Stožci. Pohraničníci sloužící na rotě Nové Údolí měli kromě ochrany a ostrahy hranic specifický úkol vztahující se k železniční dopravě. Se zřízením hraničního pásma provoz vlaků ustal. V roce 1951 byly na hraničním mostě na československé straně vytrhány koleje. Ovšem pravidelná osobní doprava z Volar (respektive Černého Kříže) do Nového Údolí neustala! Až do května 1977 sem jezdily vlaky dále, ovšem s doprovodem Pohraniční stráže. Je ale třeba dodat, že tehdejší vlaková zastávka byla posunuta dále od hraničního přechodu respektive se z vlaku vystupovalo ještě před drátěným zátarasem. Na německé straně byl v roce 1976 od státní hranice vytrhán téměř dvacetikilometrový úsek železnice. Od poloviny roku 1977 to na trati Černý Kříž-Volary fungovalo tak, že osobní doprava byla ukončena ve Stožci. I tak byla na úseku této trati prováděna kontrola pohraničníky. Za Stožcem byla trať přehrazena železnými vraty (na mostě před říčkou Světlou) a zatarasena výkolejkou. Povolenku do železniční stanice v Novém Údolí dostávaly jen nákladní vlaky, které sem vozily dřevo pro německé odběratele. Nákladní vlaky byly důsledně kontrolovány pohraničníky.

 

Po listopadových událostech roku 1989 padla železná opona. Hraniční přechod (mostek) spojující Nové Údolí a Haidmühle byl slavnostně otevřen v roce 1990. I železnice se do Nového Údolí vrátila - dráhy obnovily jízdy osobních vlaků až na konečnou do Nového Údolí. První vlak sem přijel 30. června 1990. V roce 1995 byla zastávka přesunuta blíže ke hraničnímu přechodu a byl zde zbudován vyvýšený perón. V roce 1994 vznikl spolek Pošumavské jižní dráhy s jediným cílem - znovupoložit kolej přes česko-bavorskou hranici. Trvalo tři roky, než-li se podařilo spolku získat zarostlou hromadu štěrku a polorozpadlý most. Práce se hnuly a vzniklo cca 70 metrů dlouhé kolejiště na původním náspu tratě z Volar do Pasova. Nebyl to ale jediný cíl Pošumavské jižní dráhy. Spolek provozuje turistické středisko, které zahrnuje studené i teplé občerstvení, prodejnu suvenýrů a muzeum ve vagonu, které upomíná na minulý život v Novém Údolí. Na nynějších cca 70 metrech kolejí jezdí ručně tažená mašinka - vyjíždí ze stanice Pošumavské jižní dráhy v Novém Údolí a šine se přes můstek až ke hraničním mezníkům č. 9/3 a 9/4, v těchto místech protíná státní hranici a je hrdá na to, že se může chlubit označením nejkratší mezinárodní tratě. Nad hraničním přechodem byl postaven hotel Nové Údolí. Naproti hotelu je umístěn památník železné opony upomínající na studenou dobu - jedná se o repliku drátěného zátarasu a pozorovatelnu.

 

Osada Nové Údolí na starých fotografiích (na obr. 6 schwarzenberský statek, na obr. 7 hostinec, na obr. 8 a 9 škola, na obr. 10 stanice četnictva, na obr. 11 celnice)

 

 

 

 

Osada Nové Údolí a železnice na starých fotografiích (na obr. 4 v 80. letech)

 

 

 

 

Osada Nové Údolí na letecké mapě z roku 1949 a 1952 (severní část osady v roce 1952, jižní část osady v roce 1949)

 

 

 

 

Osada Nové Údolí v současnosti

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (024-SUM)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz