Vybraná zaniklá sídla severozápadní Šumavy

V rámci rozboru Královského hvozdu, Železnorudska a Prášilska a modravského hřebene jsou zpracována následující sídla: Zadní Chalupy/Hinterhäuser, Hůrka/Hurkenthal, Pomezí/Gsenget, Horní Ždánidla/Obersteindlberg, Javoří Pila/Ahornsäge-Ahornstall, Roklanská hájenka a chata a Březník/Pürstlink.

 

 

Zadní Chalupy / Hinterhäuser

 

Obec Zadní Chalupy se rozkládala na pláni při horním toku Chodské Úhlavy a Svinského potoka mezi kótou Hraničář a Lomničky. Žel o historii vsi toho víme velice málo. První zmínka o obci pochází z roku 1701. V průběhu 18. století je zde uváděno 12 usedlostí, k roku 1854 byly Zadní Chalupy osídleny 234 obyvateli. V roce 1878 byla v obci zřízena jednotřídní škola, přestavěna byla v roce 1924. Byla zde i stanice Finanční stráže. Podle sčítání obyvatel je v roce 1890 uváděno 167 osob ve 30 domech, v roce 1930 150 osob ve 29 domech. Hlavní obživou obyvatel byla těžba dřeva, zemědělství a pastevectví. Po 2. světové válce bylo německé obyvatelstvo vysídleno. V oznámení stanice Sboru národní bezpečnosti v Zelené Lhotě se k 18. září 1948 píše: „Obec Zadní Chalupy leží v těsné blízkosti státní hranice, nehodí se vůbec k osídlení a všechny rodinné domky, stodoly a kůlny jsou ve velice sešlém a zchátralém stavu, takže je nutno všechny z důvodu bezpečnostních rozbourat. Obec Zadní Chalupy má celkem 30 popisných čísel, z nichž pouze bývalý hostinec Františka Bredla č. p. 3 je úplně nový, celý zděný, velice prostorný a zachovalý, takže by se dal dobře použít k rekreačním účelům. To samé se vztahuje na budovy bývalé německé školy č. p. 28. Lesní cesty v prostoru Zadních Chalup jsou v takovém špatném stavu, že se jich nedá použít k jízdě ani potahem.“ Na začátku 50. let vznikla železná opona a v již bývalé obci byla zřízena pohraniční rota Zadní Chalupy. Domky obce byly v 50. letech srovnány se zemí. Dnes ruiny vsi Zadní Chalupy zakrývá vegetace, ve východní části zaniklé obce se nachází objekty coby pozůstatky pohraniční roty.

 

Obec Zadní Chalupy na starých fotografiích (na obr. 4 škola)

 

 

 

Obec Zadní Chalupy na letecké mapě z roku 1949

 

 

 

 

Obec Zadní Chalupy v současnosti

 

 

 

 

Hůrka / Hurkenthal

 

Pod horou Debrník při cestě k jezeru Laka se rozkládala obec Hůrka. Historie vsi je spjata se sklářským průmyslem. První část obce, při sklářské huti Hafenbrädlů, byla založena v roce 1732 s původním názvem Česká huť. V roce 1766 byla nedaleko založena nová sklárna, a to v místě zaniklé osady Hůrka - dnešního pietního místa se základy kostela sv. Vincence a hřbitovní kaplí sv. Kříže. Místu se starou (Českou) hutí se začalo říkat Stará Hůrka. V této době byly u státní silnice ze Sušice do Železné Rudy postaveny obytné domky pro skláře - tomuto místu se začalo říkat Nová Hůrka. Sklárna na Hůrce vyráběla až do roku 1904 tabulové sklo pro benátská zrcadla. Hůrka byla krásnou vesnicí. Vsi dominoval barokní kostel sv. Vincence z roku 1789, kterýžto nechal postavit majitel skláren Ignác Hafenbrädel. Kostel sv. Vincence zdobila barokní cibulovitá báň z jedné strany krytá šindelem, věž nechal přistavět v roce 1819 majitel huti Jiří Kryštof Abele. Vedle kostelíka u hřbitova byla postavena v roce 1820 velká kaple sv. Kříže coby rodinná hrobka sklářských rodů. V kapli byli v prosklených rakvích pochováni členové rodin Hafenbrädlů a Abelů, coby majitelů hůreckých skláren. Dále na Hůrce stával zámeček, hotel U jezera Laka (v roce 1938 je zde uváděno 26 pokojů), hostinec, pošta, škola, fara, dva mlýny a lesovna. V roce 1857 je v Hůrce uváděno 14 domů se 201 obyvateli, v roce 1890 13 domů se 234 obyvateli, v letech 1929-1930 zde je 25 domů a 375 obyvatel (z toho 369 německé národnosti). V prvorepublikové době na Hůrku často přicházeli čeští profesoři se svými třídami, turisté a další veřejnost, aby kyticí vzdali hold slavné sklářské rodině Abelů.

 

Po 2. světové válce byli němečtí obyvatelé obce vysídleni. V roce 1948 se ve vsi natáčel film Divá Bára, který je jediným dochovaným filmovým svědectvím o tehdejší vesnici. Po roce 1949 byla celá obec zničena, to se týkalo Staré Hůrky i Nové Hůrky. Již bývalá Hůrka byla zahrnuta do nově zřízeného Vojenského újezdu Dobrá Voda v roce 1952. Na Hůrce se nacházela střelnice bojových vozidel pěchoty. Přeživší hřbitovní kaple sloužila jako dělostřelecká pozorovatelna, náhrobky na hřbitově jako terče. V roce 1952 byl vydán rozkaz o zlikvidování hrobky s rakvemi (a mumiemi) sklářské rodiny Abelů. Tato událost se zvrhla v naprosto nepochopitelný čin. Rakve byly vyneseny ven. Na denním světle si vojáci všimli krásně oblečených dam, ozdobených perlovými náhrdelníky. Ženy vojáci v té době už dlouho neviděli. Teď je měli před sebou, a že nejsou živé, to jim ani nevadilo. Rozbili rakve, zakřepčili si s mrtvolami a okradli je o šperky. Záhy byly mrtvoly v řadě rozstříleny dávkami ze samopalů. Rozstřílené mrtvoly po této hrůzné nelidské akci byly rozmetány po okolí. Dřevěné rakve byly spáleny. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě… Velitel vojáků přišel o život za několik měsíců nešťastnou náhodou při odpalování domu. Ostatní vojáci údajně zemřeli v důsledku nákazy způsobené kontaktem s rozkládajícími se těly mrtvých. Po pádu železné opony započaly snahy o rekonstrukci místa. V roce 1991 byl zrušen Vojenský újezd Dobrá Voda. Byla obnovena zdevastovaná kaple sv. Kříže a roku 2003 byla vysvěcena. Do této doby spadá i rekonstrukce základů kostela sv. Vincence. Zaniklá obec Hůrka je dnes hojně navštěvovaným výletním a pietním místem. Nikdo dnes přesně neví, kde mohou být ostatky šumavských sklářů - prý jsou rozmetány kdesi v okolí - proto lidé seznámeni s historií tohoto místa zde chodí velice opatrně, aby nešlapali po ostatcích mrtvých.

 

Obec Hůrka na starých fotografiích (na obr. 6 v roce 1991)

 

 

 

 

Obec Hůrka na letecké mapě z roku 1950

 

 

 

 

Obec Hůrka v současnosti

 

 

 

 

Pomezí / Gsenget

 

Osada Pomezí se rozprostírala na pláních nad hraničním přechodem Gsenget. Pomezí bylo dřevorubeckou osadou. Jméno Gsenget se překládá jako Spálenec - původní les byl osadníky vypálen. Postupně zde vzniklo šest domů s 20-30 obyvateli. Dva domy patřily obchodnické rodině Frischů, kteří sem přišli v roce 1772 z Bavorska. Frischové byli úspěšnými obchodníky se dřevem. V jednom z domů byla k dispozici turistům hospoda, kterou taktéž měla v majetku rodina Frischova. Rodina se dlouhou dobu starala i o hraniční mostek, který byl několikrát rekonstruován - lávka tak bývá nazývána i jako Frischův most. Ruiny osady a kamenné snosy ohraničující políčka dnes zakrývá vegetace a louky.

 

Osada Pomezí na starých fotografiích

 

 

 

 

Osada Pomezí na letecké mapě z roku 1949

 

 

 

 

Osada Pomezí v současnosti

 

 

 

 

Horní Ždánidla / Obersteindlberg

 

Kus výš nad Gsengetem stála osada Horní Ždánidla. I tato víska byla ryze dřevorubeckou osadou - založena byla v roce 1801. Postupem času tu vyrostlo 15 domků a žilo zde na 120 obyvatel. Jelikož většina mužů pracovala celý den v okolních lesích, starost o hospodářství zůstávala na ženách a dětech. Ženy nosily na zádech v nůších trávu posekanou na pláních pro dobytek, a to i ze vzdálenosti několika kilometrů. Obyvatelé se kromě dřevařství živili také tkaním lnu na tkalcovských stavech, ostatně tkalcovství bylo známé i na Gsengetu. Ruiny osady a kamenné snosy ohraničující políčka dnes zakrývá vegetace a louky.

 

Osada Horní Ždánidla na starých fotografiích

 

 

 

 

Osada Horní Ždánidla na letecké mapě z roku 1949

 

 

 

 

Osada Horní Ždánidla v současnosti

 

 

 

 

Javoří Pila / Ahornsäge, Ahornstall

 

Vznik samoty na Javoří Pile je spjat s dřevařskou kolonizací Šumavy na začátku 19. století. Samota se v podstatě členila na tři části - pilu na zpracování dřeva pro resonanční továrnu na Modravě, hájenku s hostincem U Tetřeva a usedlosti, které stály u soutoku Javořího a Tmavého potoka. Je třeba doplnit, že k samotě na Javoří Pile nepatřilo dodnes stojící stavení, které se nachází při cestě z Javoří Pily na Poledník. Toto stavení bylo postaveno začátkem 60. let 20. století coby jeden z objektů pohraniční roty Javoří Pila.

  

Pila na Javořím potoce je spjata s osobou Františka Bienerta, který v roce 1827 na Modravě zřídil továrnu na resonanční dřevo. S nárůstem výroby tohoto specifického dřeva na hudební nástroje se Bienert rozhodl zřídit dvě menší pily - první v roce 1852 v Prášilech a tu druhou v roce 1856 na Javořím potoce u Modravy. Pila se nacházela na levém břehu Javořího potoka a zpracovávala dřevo z okolních lesů. Po skončení provozu továrny na Modravě v roce 1880 ukončila provoz i Javoří Pila. Pila byla zbourána v roce 1892. Dnes tu po objektu pily zůstaly pozůstatky náhonu, který byl napojen na Javoří potok.

  

Objekt hájenky a hostince U Tetřeva se nacházel naproti pile na zpracování dřeva, přes cestu. Hájenka byla zřízena knížetem Schwarzenbergem pro lesnický personál někdy na začátku 19. století. Hájenka později (zejména v období prvorepublikové turistiky) sloužila i jako hostinec U Tetřeva s turistickou noclehárnou. Průvodce z roku 1908 hostinec U Tetřeva popisuje „se dvěma pokoji o 8 lůžkách a studentskou noclehárnou, jednoduchá strava.“ Průvodce z roku 1938: „státní hájenka, jídlo (pstruzi), noclehy, ve 3 místnostech 15 lůžek.“  Objekt hájenky a hostince zanikl po 2. světové válce v souvislosti se zřízením hraničního pásma. Stalo se tak zřejmě v roce 1950. Dnes nám ho připomíná rozvalina kamenné podezdívky stavení.

  

U soutoku Javořího a Tmavého potoka se nacházely dvě až tři usedlosti, které vznikly v 19. století v souvislosti se zpracováním dřeva z okolních lesů. I tyto objekty zanikly po 2. světové válce v souvislosti se zřízením hraničního pásma.  V místě soutoku obou potoků dnes lze dohledat základové zdivo. Blízké jezírko nebo chcete-li rybníček měl zřejmě hospodářský význam.

 

Samota Javoří Pila na starých fotografiích (na obr. 1 a 2 usedlosti u soutoku, na obr. 3 a 4 hájenka)

 

 

 

 

Samota Javoří Pila v současnosti - v popředí pila a v pozadí hájenka, usedlosti u soutoku

 

 

 

 

Roklanská hájenka a chata

 

Se samotou v Podroklaní jsou spjaty dva objekty - Roklanská hájenka a Roklanská chata Klubu československých turistů. Podroklaní je mýtinou s podmáčenou lučinou a rozprostírá se v kotlině, kterou uzavírají hory - Medvědí hora, Studená hora, V Koutě, ale zejména pak majestátný Roklan, jehož vrchol vykukuje nad vrcholky smrkového porostu. Podroklanská mýtina byla nejodlehlejším a nejvýše položeným celoročně obývaným stavením na Šumavě - Roklanská hájenka se nacházela v nadmořské výšce 1 185 metrů. Minulost Podroklanské mýtiny ovšem odnesla historie a zub času. Roklanská hájenka byla zbourána. Roklanská chata Klubu československých turistů sice stojí, ale vlivem drsného klimatu velmi chátrá. Nad chatou trčí ze země základové zdivo bývalé pohraniční roty. Na opačnou stranu přes cestu krajině dominuje torzo bývalé nádrže na plavení dřeva - kus uměle navršené hráze se zdevastovanou propustí.

 

Vznik Roklanské hájenky je spjat s dřevařským průmyslem v okolních lesích a s tím spojeným organizovaným lesním hospodářstvím, ke kterému přistoupil kníže Schwarzenberg po koupi Prášilského panství. Není známo, kdy byla Roklanská hájenka pro potřeby hajného ve schwarzenberských službách postavena. Rozhodně to muselo být někdy mezi léty 1804 až 1856, tj. mezi roky dostavby dřevěné a nové kamenné myslivny na nedalekém Březníku. Mezi uvedeným časovým intervalem již na Podroklanské mýtině žil hajný. Pro výběr místa na zbudování hájenky nerozhodoval okolní stav pralesovitých porostů, ale zejména možnost vhodné vodní cesty, jak z těchto horských a nepřístupných poloh dřevo co nejlevněji a nejrychleji dostat. Roklanský potok a podmáčená lučina byla dobrým místem pro zbudování nádržky na plavení dřeva. Vodní nádržku se nakonec podařilo vybudovat. Zároveň se upravilo koryto Roklanského potoka k plavení. Roklanská nádržka měla kruhovitý tvar a její vodní plocha činila 1.90 hektarů. Při jejím naplnění dosahoval obsah vody k 18 000 až 20 000 m3. Roklanská nádržka mohla dodávat vodu do Roklanského potoka po dobu 10 až 12 hodin. Roklanská hájenka se dočkala v roce 1870 povýšení. Byť byla původně postavena jako myslivna, sloužila do roku 1869 hajnému jako hájenka. 12. června 1870 se z Podroklaní stal lesní okrsek a do hájovny byl ustanoven první revírník Josef Trampus. Již dříve sloužil Josef Trampus jako adjunkt čtyři roky na Březníku a dalších devět let jako hajný na Modravě. Jestli byla služba na nedalekém Březníku vzhledem k odlehlosti a drsnosti kraje těžká, tak služba v Podroklaní byla přímo „trestem“ a v zimních měsících „vězením“. Ani výše platu zdejšího revírníka 1 200 zlatých ročně nemohla nahradit strašnou samotu a těžkost služby. V období první republiky začala do Podroklaní pronikat turistika. Lidé sem chodili z Březníku a Javoří Pily a po chodníčku zeleně turisticky vyznačeném pokračovali přes hranici k Roklanu a Roklanskému jezeru. V zapomenuté krajině Podroklanské mýtiny byli (náhodní) turisté vždy přátelsky vítáni. V Roklanské hájence bylo možné se u paní revírníkové občerstvit a dokonce i přespat. Zlatá léta turistiky gradovala ve 30. letech 20. století a proto bylo přistoupeno k výstavbě turistické chaty Klubu československých turistů. Turistické možnosti v Podroklaní uvádí šumavští průvodci. Ten z roku 1896 praví: „Rokelská chalupa leží u tůně zvané Rachelschwelle, jíž protéká potok Rokelský. U drvoštěpa zde bydlícího možno dostati mléko, máslo, chléb, vejce a nocleh (2 postele). Také obstará průvodce na horu nad Roklí.“ Průvodce z roku 1908: „Chata Roklanská jest nejvýše ležící v Šumavě obydlená budova. Stojí na lesní mýtině při potoku Roklici, patří Schwarzenbergům a jest po celý rok obydlena revírníkem. V chatě hostinec: za doby letní lze tu dostati pivo, máslo, mléko. Pro pozdní chodce připravena 4 lůžka. U chaty Roklanské vodní nádrž, zvaná Roklanská jímka, jež slouží na jaře ku plavení dříví. Koupati se v jímce nedoporučuje se pro chladnost vody.“ Průvodce z roku 1923 vesměs opisuje řádky průvodce z roku 1908, navíc dodává, že „v Klostermannově knize „Ze světa lesních samot“ líčí se život revírníkovy rodiny v této osamělé chatě.“ Průvodce z roku 1935 zmiňuje v Roklanské chatě restauraci a 11 lůžek. Průvodce z roku 1938 říká: „Roklanská chata je státní hájenka vedle domku lesních dělníků. V hájence noclehárna, 10 lůžek s peřinami v bílých povlacích (velmi čisté), dostaneme mléko i pokrmy. Bývala myslivnou revírníka Malého (Ze světa lesních samot).“ Povšimněte si, jak se s postupem času (a vývojem turistiky) služby na Roklanské chalupě zkvalitňovaly.

 

S živořením v Roklanské hájence je spjata rodina Franze a Albíny Kortusových, která v Podroklaní žila v letech 1908-1933. Franz Kortus byl zdejším lesníkem. Paní Erika Zemanová, která je dcerou Marie Malchusové rozené Kortusové jež se narodila a žila s rodinou na hájence, vzpomíná. „Hájenka byla typická stavba chalupy, jaké se po celém kraji Šumavy stavěly. Vše bylo pod jednou střechou, obytná část, seník, chlév apod. V chalupě byla jedna větší obytná místnost, ve které stála velká kachlová kamna, jimiž byly vyhřívány jedna menší místnost a dvě vedlejší komůrky. V chodbě byla umístěna pec na pečení chleba. V místnosti s kachlovými kamny se sušily houby, byliny a lesní plody, což místnosti krásně provonělo. U kamen stála lavice, na níž se dobře ohřívala záda pana lesního, když přišel domů promáčený a promrzlý z obchůzky lesa. U zdi v rohu byla rohová lavice, u ní velký stůl, několik židlí a hned vedle truhla. Na zdi visely svaté obrázky a kříž. U dveří nechyběla kropenka na svěcenou vodu, která se používala při nemoci a modlení. Domácnost byla zásobena vodou z potoka, který vytékal z vodní nádrže. Na hájence nebyla zavedena elektrická síť, zdrojem světla byly petrolejové lampy, používaly se i svíčky. Pro vodu se chodilo k potoku s kbelíky. Máchání prádla se provádělo v potoce. V chlévě musela být alespoň jedna dojná kráva pro potřebu mléka pro celou rodinu a dřevorubce. Chovaly se husy, slepice se nedržely, protože se většinou stávaly lehkou kořistí dravců. Kravičku, jak měla svůj čas, odvedli k býkovi na Březník. Tenkrát bez krav se nedalo existovat, z mléka se dělaly různé pokrmy. Pečení chleba se dělo jednou týdně a to po celý rok. Vším, co se nosilo na hájenku, se muselo hodně šetřit. Brambory se nedaly pěstovat vůbec, protože brzy napadl sníh a na zemi ležel až do května. Mnoho potravin se muselo kupovat. Jedinými sousedy v blízkém okolí byli dřevorubci ubytovaní v chatce postavené v blízkosti hájenky. Když rodinka potřebovala v nouzi pomoci, nejbližší obyvatelé byli na Březníku. Z hájenky bylo do Bavorska asi půl hodiny cesty, v případě potřeby soli se chodilo tam, protože do obchodu v Modravě to bylo dál. Nejhorší bylo přečkání dlouhé a kruté zimy. Skoro celý zimní čas bylo nutné trávit mezi čtyřmi stěnami, do malinkých oken málokdy zasvitlo zimní denní světlo, proto bylo věčně šero, venku bývaly skoro denně mlhy, vítr, sněhová chumelenice a velké sněhy, že se nedalo vyjít ven. Nedej Bože, kdyby v zimě v těchto končinách někdo vážně onemocněl, dojít pro doktora v těchto sněhových podmínkách nebylo možné, všechny cestičky byly zaváté.“ Kortusovi v roce 1927 založili návštěvní knihu, do které turisté zapisovali své dojmy z cest, ubytování a pohoštění od paní lesní. V roce 1934 byla založena nová návštěvní kniha Klubem československých turistů, která se dochovala. Uveďme si některé ze zápisků: „Poutníče, ať jdeš pomalu či v chvatu, na Šumavě navštiv Roklanskou chatu. Tam se dobře najíš a pobavíš se mile a zažiješ tu mnohé milé chvíle.“ „Nejen pstruzi milí druzi, ale i na řízkách si každý pochutná, kdo je v chatě pod Roklanem ochutná.“ „Velice dobře jsme se tu měli, čerstvě zastřelení pstruzi, dobré protivínské pivo a Satrapova gulášová polévka dodávali nám odvahu k neznámému cíli.“ Nechybí ani kritické připomínky: „Chata leží v překrásném údolí, pro drahotu si však nic nedávej, trpte hlad do nejbližšího hostince – 2 vajíčka s chlebem za 2.50 Kč.“ „Varujeme každého, by se vydal na Roklan, prší-li. Doplatí na to šeredně svým zdravím.“ „Uvolněte chaty pro turisty – za přiměřené, častěji kontrolovatelné ceny a pro letní hosty postavte hotely.“ Poslední zápis je datován k 22. srpnu 1938. Roklanská hájenka přežila 2. světovou válku a první poválečná léta. Do poválečných let do odlehlých končin za Modravou nakrátko pronikl turistický ruch a lesní hospodaření. Není známo, kdy byla Roklanská hájenka zbourána. Domnívám se, že se tak mohlo stát na konci roku 1950, kdy se započala budovat zdejší rota Pohraniční stráže. Roklanská hájenka byla nazývána i jako Rokelská chalupa, Chata pod Roklanem, Roklanská chata, Roklanská bouda, Státní (lesní) hájenka aj.

  

Bouřlivý rozvoj turistiky v období první republiky přiváděl na Šumavu stále více turistů. Roklanská hájenka tak prožívala své nejkrásnější časy a musela zvládat příliv turistů, kteří přes hranici navštěvovali Roklan a Roklanské jezero. Až v roce 1935 bylo započato se stavbou Roklanské chaty pobočkou Klubu československých turistů ze Sušice. Chata byla stavěna podle projektu sušického architekta Karla Houry. Slavnostně byla otevřena v roce 1937. Chata sloužila turistům velmi krátce, jelikož na podzim roku 1938 dochází k zabrání československého pohraničí. Na prvorepublikových pohlednicích je tak Roklanská chata zabrána pouze jedinkrát, a to v roce 1936 při výstavbě. Roklanská chata přežila 2. světovou válku. Život do Roklanské chaty se nakrátko vrátil v poválečných letech. V 50. a 60. letech 20. století byla již bývalá turistická Roklanská chata jedním z objektů pohraniční roty Roklanská hájenka (Roklan). Hlavní budova roty se postavila hned nad chatou - dnes jsou na místě patrné základy podezdívky. Mimo hlavní budovy a Roklanské chaty (ve které byly mimo jiné i koňské stáje) do soustavy objektů roty patřil finský domek pro důstojníky, kůlna, kotce pro psy, překážková dráha a altánek. Po zrušení roty v roce 1963 sloužila Roklanská chata jako odloučené stanoviště (tzv. piket) pohraniční roty Březník. I přesto však přežila i komunistický režim. V roce 1995 byla chata opravena - byl opraven krov, dále střecha (namísto eternitových tašek byl osazen dřevěný šindel) s komínem a přední stěna budovy. Vnitřní část chaty opravena nebyla. Dnes je Roklanská chata opuštěná a chátrá.

 

Samota Podroklaní na starých fotografiích (na obr. 6 pohraniční rota v 50. letech, na obr. 7 a 8 Roklanská chata v 70. a 80. letech)

 

 

 

 

Samota Podroklaní v současnosti

 

 

 

 

Březník / Pürstlink

 

I vznik samoty na Březníku je spjat s dřevařským průmyslem v okolních lesích a s osobností kníže Schwarzenberga. V roce 1804 nadlesní Janovský rozdělil lesy Prášilského panství na 6 polesí z nichž jedním z nich se stává i Březník. Se vznikem polesí Březník je spjata i výstavba dřevěné myslivny v roce 1804 pro knížecí lesní personál a právě tato myslivna je spjata se vznikem samoty na Březníku. Prvním revírníkem na Březníku byl v letech 1804-1810 Hans Eisner. Ze začátku byla hlavní náplní služebních povinností myslivost, zejména pak tok a pohyb tetřevů pro knížecí hosty. Teprve později to byla činnost spjatá kolem těžby a plávky dřeva, odvodňování slatí a obnova v zalesňování vykácených ploch. Služba na Březníku, to byla velká odlehlost a samota, kterou ještě více ztrpčovaly velmi tvrdé klimatické podmínky. V zimě vysoký sníh zahradil cesty na několik týdnů a znemožňoval pohyb i v okolí myslivny. Karel Klostermann k zimě na Březníku v románu Ze světa lesních samot dodává: „Mezi myslivnou a obydlím hajného přerušeno všecko spojení, ohromné závěje položily se mezi budovy v nepřekročitelných, desateronásobných hradbách. Kdyby kde byl oheň vypukl, kdyby nemoc byla přišla, neštěstí jakékoli bylo přikvačilo, nebyli by si lidé mohli navzájem pomoci. I dřevaři, uvěznění v chatách svých, zasypaných sněhem, že jedva komín vyčníval, trávili čas jako syslové v zimním pelechu. Líně plížil se čas, od rána do večera hořely bukové louče, noci černé jako stíny podsvětí, bez svitu luny, bez třepetavého kmitu hvězdiček.“ Na dlouho zimu pak navazovalo již zpravidla léto, ale to bývalo krátké, jelikož chladný podzim na sebe nenechal dlouho čekat. Březník byl a i nyní je uváděn jako nejdeštivější místo v Čechách.  Na Březníku se vystřídal i početný pomocný lesnický personál, zejména pak příručí. Za všechny příručí jmenujme Josefa Trampuse, který na Březníku působil v letech 1858-1861. Mimo revírníků a příručích působil v polesí ještě hajný. Za všechny jmenujme Waltra Palečka, jehož celý rod zasvětil život lesu a službě u knížete Schwarzenberga. Všichni tito lesní úředníci mělo jedno společné - museli být velmi otrlí a oddáni knížecí službě. V roce 1844 přijel do Prášilských lesů majitel panství na zevrubnou prohlídku hospodaření s lesy. Byl překvapen velkými nezalesněnými plochami, spousty zbytků dříví na pasekách, přestárlými a usychajícími stromy. Nápravné kroky na sebe nenechaly dlouho čekat. Do funkce lesního hospodáře jmenoval kníže Vincence Schönauera. Nový knížecí lesmistr zpracoval nový plán hospodaření pro polesí Březník. Do tohoto období spadá výstavba nové pohodlné cesty z Modravy na Březník podél Modravského potoka. Ta byla z Březníku prodloužena dále až na Podroklanskou mýtinu. Kromě toho byla nad původní dřevěnou myslivnou dostavěna v roce 1856 rozsáhlá kamenná myslivna. Její část byla používána jako hájovna. V nové myslivně byl byt revírníka, příručího a hajného, dále kancelář polesí a reprezentační místnost pro lovce. Celá stavba je přes 50 metrů dlouhá a její součástí byla i stáj pro hovězí dobytek, konírna, stodola na suché krmení a přístřešek pro kočáry a saně. V původní dřevěné budově byly ubytovány rodiny dřevařských dělníků a další pomocný personál. Krátce v ní bydlel i hajný, proto bývá původní dřevěná budova nazývána i jako hájovna. Nová i původní myslivna nebyly jedinými staveními na Březníku. Na horských svažitých lukách se nacházely ještě dva dřevařské domky a zvonička. V roce 1890 je uváděno na Březníku 5 domů s 38 obyvateli a v roce 1910 3 domy se 13 obyvateli.

 

V období první republiky začala do kraje okolo Březníku pronikat turistika. Z Březníku se dalo jít na všechny světové strany - Luzenským údolím na Luzný, prudkým stoupáním přes Malou Mokrůvku k Pramenům Vltavy a přes Podroklanskou mýtinu na Roklan nebo Javoří Pilu. Schwarzenberská myslivna v této době poskytovala ubytování a kuchyni. Z turistického ruchu na Březníku se dochovala návštěvní kniha. Pojďme si připomenout alespoň tři chvíle zlaté turistiky na Modravsku. Zápis z 26. února 1934: „Svět je krásný. Pod Luzným je však překrásně, takže jsme nutkáni na oslavu psáti básně. Šumavské hvozdy kol dokola šumí – Ládik mi ze zadu do péra hledí. Přijeli jsme sem z Javoří Pily, potom jsme ještě na Luzným byli. Všude se v každém směru moc dobře máme, kdo se nás zeptá, tomu dobrou radu dáme. Lyže maž ve dne, sebe pak v noci, jinak si dělej, co je v Tvé moci! Čtyřčlenná lyžařská četa KČST Praha.“ Zápis z 15. března 1936: „Počet účastníků 11, mezi nimi 1 cizinec neznámý – prý učitel z Kvildy – Josef Chmelík, který se ukázal jako výborný rekordman. Na věčnou paměť tu budiž zaznamenáno, že ten cizinec snědl 15 palačinek v čase 9:46:23 minut, čímž se úplně zmrzačil – bylo mu blond. Slepice za ním běžely až na Morkopf. Lyžaři KČST, odboru ve Strakonicích furt na Březníku.“ Zápis z 10. června 1937: „Jedna hora vysoká, druhá hora nízká, já tam na ní nepolezu, když ji vidím z blízka. Zoubková z Horažďovicka.“ Co o turistické základně na Březníku praví staří šumavští průvodci? Průvodce z roku 1896 hovoří o „myslivně Pürstlingské. Zde možno dostati malé občerstvení (chléb, vejce, máslo, pivo), ale žádného noclehu.“ Průvodce z roku 1908 říká o Pürstlinku: „Samota lesní v krásné poloze na levém břehu potoka Lužného (Lužná), který odtud slove Modrá nebo Modrý. Jest zde hájovna a myslivna. Soukromý telefon. V hájovně dostane se českým turistům vřelého uvítání bodrými hajnými Kohoutem a Vláškem. Dostati tu možno pivo, máslo, chléb, mléko, vejce, vůbec vše jako v každém horském hostinci šumavském a za ceny velmi mírné. Znaveným uchystáno jest stále as 10 noclehů. Poplatek za nocleh pro členy Národní jednoty pošumavské 70 haléřů. Českým turistům doporučuje se k přenocování Pürstlink vřeleji, než Modrá, v níž není té pohostinnosti jako v hájovně českého hajného pürstlinkského.“ Průvodce z roku 1923 hovoří o „hájovně se dvěma dřevorubeckými chalupami (ve všech noclehy, celkem 21 a studentský nocleh 7 loží), idylické místo, snad nejkrásnější z celé Šumavy. Širé luhy k jihu obrácené s lysým temenem Lužného v pozadí.“ Průvodce z roku 1935 uvádí „v hájovně restauraci a 13 lůžek (ve dvou sousedních chalupách 8 lůžek).“ Průvodce z roku 1938 zmiňuje i trvalé osídlení Březníku, když konstatuje, že se zde nachází 21 obyvatel a osada patří k Filipově Huti. Dále jsou tu „chalupy a státní hájenka, v ní 13 lůžek ve 3 světnicích, občerstvení, vyhlášené palačinky. Idylické místo je dějištěm „Ze světa lesních samot“ Karla Klostermanna. Hájovna bývala myslivnou, kde bydlel revírník Kořán a lesní příručí Svijanský, pod ní chatka byla obydlím hajného Vavrucha.“ Povšimněte si, jak se s postupem času (a vývojem turistiky) služby na Březníku zkvalitňovaly.

 

Během 2. světové války Březník obsadili němečtí lesníci. Po válce se však na Březník vrátila nepřerušená tradice českých lesníků. Na podzim roku 1945 se na Březnickou myslivnu stěhuje hajný Bohuslav Vrabec s manželkou Emilií. Rodina Vrabců zde působí 6 let až do roku 1951, kdy území zabírá Pohraniční stráž. V den, kdy se rodina Vrabců stěhuje z Březníku, je paní hajné Vrabcové předán lesním radou Kaizlerem do opatrování zvon, který visel ve zvoničce u jednoho z dřevařských domků. Do doby začátku 50. let 20. století zřejmě spadá důkladná demolice staré dřevěné myslivny a dřevařských domků. Od roku 1951 březnickou myslivnu zabrala Pohraniční stráž. Sídlila v ní pohraniční rota Březník. Umístěny zde byly rovněž i stáje pro koně pohraničníků. U již bývalé myslivny byly postaveny dva dřevěné baráky pro ubytování pohraničníků. V letech 1960-1961 byla cca 200 metrů západně od bývalé myslivny vystavěna nová zděná budova pro pohraničníky. Stará rota (myslivna) sloužila jako stáje. Rota Březník zanikla koncem 70. let v rámci reorganizace ochrany a ostrahy hranic. Po odchodu vojáků objekt roty i myslivna chátraly. Až na konci 90. let 20. století se přikročilo k rekonstrukcím. Správou Národního parku Šumava byl celý areál roty zbourán a myslivna byla v letech 1999-2002 zrekonstruována. 24. května 2002 byla myslivna otevřena veřejnosti jako Informační centrum Národního parku Šumava. O rok později byla v horním patře otevřena expozice spisovatele Karla Klostermanna, jehož jméno a román Ze světa lesních samot je s Březníkem, Luzenským údolím a Podroklaním spjat. Dále je zde koutek s občerstvením. Paní Emilie Vrabcová, manželka posledního hajného na Březníku, na Březník nezapomněla. V roce 2008 vydala vzpomínky na život na Březníku. V tento rok rovněž předala Národnímu parku Šumava zvon z Březnické zvoničky, který tenkráte pro obyvatele Březníku, lesní zaměstnance a turisty, byl jakýmsi starostlivým zvukovým majákem - svolával obyvatele rozptýlené po loukách a lesích k obědu, životně důležitým se stal v mlhách a zimních vánicích, když naváděl obyvatele a pocestné. Zvon je dnes zavěšen na střechu slavné Březnické myslivny, která jako jediná přežila radosti a strasti zapomenutého kraje na Březníku.

 

Samota Březník na starých fotografiích (na obr. 5 pohraniční rota v 50. letech, na obr. 6 myslivna v 80. letech)

 

 

 

 

Samota Březník v současnosti

 

 

 

Se samotou na Březníku je spjato Březnické a Luzenské údolí. Březnické údolí je situováno ke svažitým loukám nebo spíše stráním, na kterých se nacházely Březnické samoty. Loukami protéká Březnický a Luzenský potok, které soutokem pod hlavní strání s Březnickou myslivnou vytvářejí Modravský potok. Luzenské údolí navazuje na Březnické údolí a táhne se od severu na jih ke státním hranicím podél Luzenského potoka. Luzenské údolí je pokryto lučinami, které se vyznačují silným zamokřením. Celý tento mokřadní komplex, kterým protéká Luzenský potok a jeho přítoky, je zároveň rozsáhlým komplexem Hraniční slatě. Březnické a Luzenské údolí mají mnoho společného. Údolíčka jsou ze tří světových stran ohraničena hraničními horami. Ze severu jsou údolí ohraničena samotou na Březníku. Údolím vévodí kuželovitý kamenný vrchol Luzného. Březnické a Luzenské údolí je uváděno jako nejdeštivější místo v České republice. Zdejší příroda je nádherná, ale tvrdá. Z informačních tabulí na Březníku se můžeme dočíst následující: průměrná nadmořská výška 1 150 metrů, průměrná roční teplota 3.7 stupňů, sněhová pokrývka se drží asi 140 dní v roce, roční úhrn srážek 1 436 milimetrů (jedno z nejdeštivějších míst vůbec), fyzická zima (méně než 0 stupňů) 149 dní, krátká vegetační doba aj. Březnické a Luzenské údolí je po právu nazýváno jako drahokam Šumavy. Okouzlí každého návštěvníka ve slunných letních i zimních měsících, kdy na konci údolí jako klenot září skalní vrchol Luzného. Po celý takový den jsou údolíčka ozářena sluníčkem, které svitem začíná dole na lučinách a potocích a končí nahoře v lesnatých horách. Nenechme se však mýlit pěkným počasím. V údolích se počasí dokáže měnit během několika minut. Když nastoupí déšť a mlha, je po požitku. Vysoká poloha, blízkost hraničních hor, lesy, rozsáhlé slatě a mnoho dalších činitelů dělá z Březnického a Luzenského údolí nejdrsnější území celé Šumavy. I přesto je tento kout kouzelným místem Šumavy. Ne náhodou si toto místo vybral i spisovatel Karel Klostermann do románu Ze světa lesních samot. A nemusel si přitom příliš vymýšlet.

 

Březnické a Luzenské údolí

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (023-SUM)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz