Vybraná zaniklá sídla Lipenska

V rámci rozboru Lipenska jsou zpracována následující sídla: Huťský Dvůr/Hüttenhof, Josefův Důl/Josefsthal, Zvonková/Glöckelberg, Račín/Ratschin, Pestřice/Stögenwald, Kozí stráň/Geisleiten, Kyselov/Sarau, Růžový vrch/Rosenhügel, Hraničná/Markschlag, Otov/Ottenschlag, Jasánky/Asang, Horní Ureš/Oberuresch, Německý Rychnůvek/Deutsch Reichenau, Rožnov/Rosenau, Pernek/Bernek, Mezilesí/Multerberg a Kaplické Chalupy/Kapellner Waldhäuser.

 

 

Huťský Dvůr / Hüttenhof

 

Osada Huťský Dvůr vznikla na počátku 17. století na dolním svahu Smrčiny jako sklářská huť Planer Glashütten (Plánská sklárna - nazvaná podle nedaleké Horní Plané). Zakladatelem sklárny byl Niclas Preyssler, v dalších letech hutě vlastnil mimo jiné Pranghofer, Mayr a Wimmer. V roce 1670 postihl sklářské hutě požár, avšak sklárna byla znovu postavena. Majitelé skláren měli povinnost odvádět do pokladny majitelů panství knížat z Eggenbergu poplatky. V důsledku neplacení povinných poplatků huťmistrem Wimmerem bylo v roce 1694 rozhodnuto, že celý podnik do vlastní režie převezme správa panství. Tento milník znamenal dosazení správce Hauera a povznesení sklářského řemesla v Planer Glashütten na velmi vysokou úroveň. Ke sklárně v této době patřila i císařská dílna a pucherna, bylo započato s výrobou křídového skla. Hauer spravoval sklářské hutě do roku 1703, novým správcem se pak stal další z rodu Pranghoferů. Po vyčerpání okolních zásob dřeva v pohraničních hvozdech roku 1715 sklárna zanikla.

 

Na místě sklářské hutě Planer Glashütten byl v roce 1730 založen panský dvorec Huťský Dvůr. Situace se ještě více změnila se stavbou Schwarzenberského plavebního kanálu - v roce 1792 vznikla díky vodnímu dílu nová osada, která přejala své jméno z názvu staršího dvora, jehož pozemky přidělil kníže Schwarzenberg patnácti dřevařům pro výstavbu domů. Osada spadala pod Zvonkovou. Svážení a plavení dřeva dávalo lidem práci a tak v roce 1840 měla osada již 57 domů s 519 obyvateli, roku 1890 zde bylo již 75 domů s 533 obyvateli. V roce 1910 byla na Huťském Dvoře postavena jednotřídní škola coby pobočka školy v Zadní Zvonkové. V letech 1929/1930 zde stálo 80 domů s 519 obyvateli (z toho 518 německé národnosti). Osada měla trpký poválečný osud, ostatně jako ty další v okolí. I přesto ještě v roce 1950 na Huťském Dvoře stálo 39 domů s 64 obyvateli.

 

Osada Huťský Dvůr na starých fotografiích

 

 

 

Osada Huťský Dvůr na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Huťský Dvůr v současnosti

 

 

 

 

Josefův Důl / Josefsthal

 

Josefův Důl vznikl v roce 1720 na dolním svahu Smrčiny jako dřevařská osada. I tato osada byla součástí Zvonkové a rozrostla se po dostavbě Schwarzenberského plavebního kanálu, který vísku protínal. Kromě svážení a plavení dřeva zde byla založena v roce 1822 sklářská huť na barevné sklo, pojmenovaná po majiteli panství knížeti Josefu Schwarzenbergovi. Huť založil a provozoval sklářský mistr Leopold Schnudermayer. Společně s ní vyrostlo i deset dvojdomků pro rodiny sklářů. Sklárna měla zužitkovat především odpadové dřevo, které se nehodilo ku plavbě kanálem. Výroba dutého, tabulového, křišťálového a především lékárnického skla na Josefově Dole probíhala až do roku 1894, kdy byla sklárna vyhašena. Již za další dva roky provedli noví majitele sklárny Karl Stölzle a Josef Palfinger modernizaci a obnovili pece. Roku 1902 zahájila provoz brusírna na benzinový pohon. V roce 1840 měla osada 11 domů se 127 obyvateli, v roce 1910 již 20 domů a 295 obyvatel. Roku 1922 zaměstnávala sklárna 180 zaměstnanců a vyvážela výrobky do celého světa, provoz ukončila až v roce 1930 v důsledku hospodářské krize. V letech 1929/1930 zde stálo 20 domů s 255 obyvateli (z toho 175 německé národnosti a 6 české národnosti). Průvodce Jaroslava Dostála z roku 1938 v Josefově Dole zmiňuje restauraci, vily pro letní hosty a pokoje pro turisty.

 

Osada Josefův Důl na starých fotografiích (na obr. 5 a 6 sklárna)

 

 

 

 

Osada Josefův Důl na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Josefův Důl v současnosti

 

 

 

 

Zvonková / Glöckelberg

 

Se Šumavou u rakouských hranic je spjata jedna z největších příhraničních obcí Zvonková (Glöckelberg). Obec se dělila na Přední Zvonkovou (Vorderglöckelberg) a Zadní Zvonkovou (Hinterglöckelberg), která byla vysunuta ke hranicím. Zvonková coby dřevorubecká osada byla založena ve druhé polovině 17. století v místech staré obchodní stezky z Čech do Horních Rakous. Již ve 14. století tudy vedla jedna z pobočných větví Zlaté stezky z Čech do Pasova. V roce 1670 sem bylo přiděleno několik mužů, kteří si zde postavili dřevěné chýše a provozovali velkou palírnu dřevěného uhlí. Čtyři chýše se staly základem vznikající Zvonkové, postupně je doplnila další stavení, která vytvořila nejstarší-jižní část obce. V roce 1705 bylo ve vsi již 30 dřevěných stavení. Vesnice se značně rozrostla po výstavbě Schwarzenberského plavebního kanálu, kterýžto obec protíná. V obci fungovalo několik hostinců (podle průvodce z roku 1938 hostince F. Kary 7 lůžek, J. Poverl 3 lůžka, K. Löfflerová 2 lůžka) a obchodů se smíšeným zbožím, trafika, spořitelna, mlýn, hamr, pila, pošta, škola (založena v roce 1794, zvětšená roku 1838) a mimo jiné celní úřad a chudobinec. Dominantou Zadní Zvonkové byl a i nyní je kostel sv. Jana Nepomuckého - v letech 1788-1794 byl vystavěn jako dřevěný, po požáru dne 21. května 1876 byl nahrazen v letech 1878-1880 současným novogotickým. Ze zvonkovských řemesel lze zmínit krejčovství, řeznictví, obuvnictví, kovářství, hamernictví, konzumní družstvo, obchod s dobytkem a další. Roku 1840 měla Zvonková 67 domů a 493 obyvatel. V letech 1929-1930 ve Zvonkové stálo 217 domů s 1526 obyvateli (1396 německé národnosti). V prvorepublikové době se Zvonková stala vyhledávaným turistickým střediskem především v zimních měsících - lyžaři využívali i příhraniční rakouský Hochficht. Po válce následoval odsun německého obyvatelstva a téměř všechny domy byly srovnány v 50. letech se zemí. Pár desítek kroků od kostela se nacházela farní budova a škola. Tyto budovy posloužily Pohraniční stráži, která zde zřídila od roku 1951 rotu Zvonková. Ubikace mužstva byly ve škole. Na faře se nacházelo velitelství roty. V kostele byla tělocvična. Věž kostela se používala ke strážení. V 80. letech byla rota Zvonková přestěhována do nového prostorného objektu k silničce mezi Přední a Zadní Zvonkovou.

 

Zadní Zvonkovou nám dnes připomíná zrekonstruovaný kostel sv. Jana Nepomuckého a hřbitov s původními náhrobky. Kostel sloužil během studené války jako vojenské skladiště a jeho věž byla ideální k pozorování příhraničního prostoru. Pokud pohlédneme na věžní hodiny kostela, uvidíme trvale nastavený čas 11:55. Čas poukazuje na záchranu kostela na poslední chvíli (za pět minut dvanáct) - sakrální stavba se hřbitovem byla zrekonstruována německými rodáky už v letech 1990-1992. Opodál kostela se nachází malá muzejní expozice pojmenovaná podle Johannese Urzidila, pražského spisovatele a novináře, který napsal o okolí Zvonkové několik povídek. Muzeum (které je umístěno v původním zrekonstruovaném domě) vypovídá o životě v dnes již zaniklé obci. Nový život v Zadní Zvonkové ještě doplňuje penzion Marie zřízený v původním domě a několik rekreačních domů v Přední Zvonkové.

 

O původu názvu obce existuje několik verzí. Buď je odvozen od tvarů okolních vrcholů pokrytých lesy - toho, že kopce mají tvar zvonů, si měl údajně všimnout zakladatel Zvonkové Jan Kristián I. z Eggenbergu, když tyto končiny navštívil při obhlídce svého panství. Anebo podle lučních květin zvonků. Podle pověsti spatřil Jan Kristián I. z Eggenbergu při návštěvě obce skupinu žen nesoucí domů v nůších trávu, mezi stébly zahlédl i několik kvítků zvonků. Zeptal se žen, co za květinu to nesou. Prý zvonky z kopce. Knížeti se údajně jméno a vzhled květiny tak zalíbil, že po ní dal název i dosud bezejmenné obci. Jiná verze pověsti zase říká, že obyvatelé obce dali knížeti při jeho návštěvě jako dárek na uvítanou velkou kytici zvonků, jejichž kráse se on velice obdivoval. Další verze praví, že jméno obce je odvozeno od zvonců soumarských karavan přepravujících zboží mezi Čechami a Rakousy.

 

Obec Zadní Zvonková na starých fotografiích (na obr. 7 a 8 škola, na obr. 9 v 50. letech, na obr. 10 pohraniční rota)

 

 

 

 

Obec Zadní Zvonková a kostel se hřbitovem na starých fotografiích (na obr. 3 v roce 1964, na obr. 4 v 80. letech, na obr. 5 a 6 v roce 1990)

 

 

 

 

Obec Zadní Zvonková a každodenní život na starých fotografiích

 

 

 

 

Obec Zadní Zvonková na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Obec Zadní Zvonková v současnosti

 

 

 

 

Račín / Ratschin

 

Račín (Ratschin) coby dřevařská osada vznikla na konci 17. století na severních svazích Pestřického vrchu. V roce 1694 je poprvé písemně uváděn jako, volně přeloženo, Nové domky Vltavské farnosti. Osada administrativně patřila pod Pestřice. Račín měl podélnou náves se selskými staveními. V roce 1885 byla v Račíně postavena škola, do které chodily děti ze všech částí obce Pestřice. V turistickém průvodci z roku 1938 je zde uváděno 102 obyvatel. Po poválečném odsunu obyvatel byla osada zlikvidována. Pohraniční stráž si jako objekt roty upravila zdejší školu, která dodnes, byť v polorozpadlém stavu stojí. Naproti staré školy stojí zrekonstruovaný rekreační domek - ve finském domku byli tenkrát ubytováni důstojníci s rodinami.

 

Osada Račín na starých fotografiích (na obr. 2 škola)

 

 

 

 

Osada Račín na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Račín v současnosti

 

 

 

 

Pestřice / Stögenwald

 

Pestřice, podobně jako okolní vsi, vznikla na slatinných lukách a řídkých podmáčených lesích. Pestřice nevytvořila soustředěnou vesnici, v zásadě ji tvořily dvě skupiny samot (Dolní a Horní Stögenwald) obepínající východní svahy Pestřického vrchu. Původní jméno obce Stögenwald je spojeno pravděpodobně se sklářským rodem Stögerů, který zde měl v polovině 17. století první sklárnu. První zmínka o obci se váže k roku 1634. V lesích okolo sklářské hutě se postupně začali usazovat první osadníci - nejstarším z nich byl Kaspar Nader, který si zde postavil domek už v roce 1655. Většina domů byla postavena v průběhu 18. století. V roce 1869 žilo v obci (počítaje i s Račínem) 162 obyvatel ve 21 domech. V roce 1930 měla Pestřice 59 domů se 412 obyvateli (z toho 14 české národnosti). V 50. letech minulého století tu bylo zaměstnáno extenzivním pastevectvím několik rodin, které zde byly i ubytované. S trvalým osídlením, tak jako v okolních vsí, se nepočítalo - sídla mezi Lipenskou přehradou a přísně střeženou hranicí neměla žádnou perspektivu a tak musela být zbourána. V současnosti se na plochách, a to nejen bývalé obce Pestřice, střídají menší lesíky s loukami, na kterých se pase hovězí dobytek.

 

Obec Pestřice na staré fotografii

 

 

 

 

Obec Pestřice na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Obec Pestřice v současnosti

 

 

 

Kozí stráň / Geisleiten

 

Osada Kozí stráň byla založena klášterem Schlägl v roce 1670 coby roztroušená stavení lesních dělníků. To bylo tak, když řeka Vltava se stala jakýmsi předělem mezi klášterními statky rakouského Schläglu a české Zlaté Koruny. Kromě Kozí stráně založili premonstráti ve Schläglu i nedalekou (spádovou) ves Kyselov. Chalupy na Kozí stráni vyrůstaly na vyklučených pasekách - na východním úpatí rakouské hory Bärenstein. Pojmenování osady je odvislé patrně od staroněmeckého „Leithen“, což označovalo svah kopce přivráceného ke slunci, který byl jistě dobrým místem pro pasení koz. Po výstavbě Schwarzenberského plavebního kanálu našla řada zdejších lidí příležitostnou práci při splavování dříví. K roku 1789 je na Kozí stráni uváděno 22 domů se 116 obyvateli. K roku 1930 měla ves 27 domů se 189 obyvateli.

 

Osada Kozí stráň na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Kozí stráň v současnosti

 

 

 

Kyselov / Sarau

 

Kdysi malebná ves Kyselov (Sarau) poskládaná z osmi čtyřstranných selských dvorců, několika mlýnů a chalup, stála pár kroků od pozdějšího zátopového pásma budované Lipenské nádrže (např. Payerův mlýn a Nivní mlýn patřící k obci byl zatopen). Už v roce 1332 je uváděn na kyselovské straně Vltavský dvorec s mlýnem, který obhospodařoval plochu 187 hektarů. Založení Kyselova se váže k roku 1457, kdy zde stálo dvacet usedlostí. Název Kyselov byl uměle zaveden až po 1. světové válce - je odvozen od původního jména obce Sarau, a to vzniklo ve středověku odvozením od povahy zdejších pozemků. Sauer-Au značí kyselou, vlhkou půdu. Tenkráte zde hojně rostla vltavská niva, velmi bohatá na mokřady a slatě. Kyselov se od 19. století stal samostatnou politickou obcí, i když do školy nebo na poštu museli obyvatelé chodit do blízké Dolní Vltavice. V roce 1869 je zde uváděno 26 domů se 113 obyvateli. Po vzniku Československa byl u Kyselova na státní hranici zřízen hraniční přechod s novou mohutnou celnicí. Celnici postavila firma Augustina Křížka, stavitele z Vodňan. Kolaudace budovy proběhla 25. září 1934. Při sčítání lidu v roce 1930 měl Kyselov 29 domů s 256 obyvateli (z toho byli dva Češi). Po poválečném odsunu německého obyvatelstva byl do několika opuštěných statků sveden dobytek z německého hospodářství a později některé budovy využívalo vojsko. Payerův mlýn byl ještě v roce 1948 v provozu společně s parní pilou, která dávala práci několika novým osídlencům a dodávala do okolí elektřinu. V roce 1950, kdy je v Kyselově uváděno 32 domů s 18 obyvateli, byla formálně zrušena administrativní samostatnost Kyselova a území bylo připojeno k Dolní Vltavici. V průběhu 50. let těžká technika zplanýrovala zbytky vsi, aby se nestaly úkrytem pro narušitele státní hranice. Do současnosti se v Kyselově dochovala, jako jediná na Šumavě, prvorepubliková budova celního úřadu. Celnice na Kyselově přečkala celou historii 20. století - prvorepublikovou dobu, zábor pohraničí v roce 1938 (německé oddíly tudy prošly 1. října, u celního úřadu byly vybudovány objekty na obranu republiky v podobě železné závory s ochrannými zídkami a třířadé uzávěry z kolejnic zabetonovaných v délce přes 13 metrů), druhou světovou válku, železnou oponu a porevoluční období. Přispěla k tomu skutečnost, že zde působící pohraniční rota Kyselov fungovala  až do pádu železné opony a posléze sem byl umístěn útvar Cizinecké a pohraniční policie. Dnes je objekt opuštěný, nicméně občas je nabízen k prodeji, což značí, že je v relativně zachovalém stavu. U vchodu jsou pozůstatky objektu zvláštního zařízení (dochovaly se ochranné betonové zídky). Okolo celnice se rozprostírají garáže, kotce a další již bývalé prostory pohraniční roty. V minulosti zde byly ještě dva dvoupatrové domy, ve kterých byli ubytováni funkcionáři pohraniční roty a jejich rodiny.

 

Obec Kyselov na starých fotografiích (na obr. 3 a 4 pohraniční rota v 80. letech)

 

 

 

 

Obec Kyselov na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Obec Kyselov v současnosti

 

 

 

 

Růžový vrch / Rosenhügel

 

Růžový vrch vznikl jako drobná roztroušená vesnička na úpatí stejnojmenné kóty poblíž Schwarzenberského plavebního kanálu v roce 1841. Osadou prochází nejstarší úsek Schwarzenberského plavebního kanálu, který začal Josef Rosenauer v roce 1789 stavět právě tady - plavební kanál zde přecházel přes hlavní evropské rozvodí Labe-Dunaj. V dubnu roku 1791 bylo pod Růžovým vrchem vhozeno do plavebního řečiště prvních 84 sáhů dřeva - 21. dubna 1791 dorazilo do císařské Vídně první dříví ze Šumavy. V roce 1890 je zde uváděno 10 domů a 57 obyvatel, v roce 1921 10 domů a 46 obyvatel. Schwarzenberkové zde měli sklad piva. Se zřízením Československé republiky sem byla obsazena pošta, četnická stanice a služebna Finanční stráže. Středem osady byla dnešní turistická křižovatka U Korandy - místo bylo pojmenováno podle posledního obyvatele osady Růžový vrch hajného Korandy. Turistickou křižovatku U Korandy protíná ze severu na jih koryto bývalého plavebního kanálu, je zde kamenný sloup s obrázkem sv. Huberta coby patrona myslivců. Další chalupy osady Růžový vrch (která administrativně patřila k obci Pasečná) se táhly od Korandy podél potoka Ježová až k Lipenské přehradě.

 

Osada Růžový vrch na starých fotografiích

 

 

 

 

Osada Růžový vrch na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Růžový vrch v současnosti

 

 

 

 

Hraničná / Markschlag

 

Mnoho osad v našem pohraničí bylo pojmenováno od blízkosti hranic - Hraničky, Hraničná, Pomezí aj. Hraničná na Šumavě se rozprostírala v Korandském výběžku a rozdělovala se na Horní Hraničnou (Obermarkschlag) a Dolní Hraničnou (Untermarkschlag). V období let 1929-1930 je v Horní Hraničné uváděno 23 domů se 134 obyvateli a v Dolní Hraničné 16 domů se 124 obyvateli. Obě osady administrativně spadaly pod Pasečnou. Obyvatelé se živili prací v okolních lesích a na lukách, kde obdělávali svá políčka. Na Horní Hraničné stávala dvoutřídní škola z roku 1886 a na Dolní Hraničné zase hostinec. Obě osady byly srovnány se zemí okolo roku 1956. V místě bývalé Dolní Hraničné můžeme při turistické cestě spatřit tabulky trčící z náletového porostu - jsou jakýmsi srdíčkem dávného života - potomci nebo dokonce i původní obyvatelé na některá místa zaniklých domů umísťují tabulky nebo cedulky. Důvod je prostý. Dávají turistům připomínat, že zde žili.

 

Osada Hraničná na starých fotografiích (na obr. 1 až 4 Horní Hraničná, na obr. 5 až 8 Dolní Hraničná, na obr. 3 škola, na obr. 4 Horní Hraničná v roce 1956, na obr. 8 Dolní Hraničná v roce 1956)

 

 

 

 

Osada Hraničná (Horní Hraničná a Dolní Hraničná) na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Hraničná (Horní Hraničná a Dolní Hraničná) v současnosti

 

 

 

 

Otov / Ottenschlag

 

Osada Otov se nacházela nad Otovským potokem, který v těchto končinách tvořil vodoteč Schwarzenberského plavebního kanálu. Poprvé se Otov v písemných pramenech objevuje už v roce 1379. Původní název osady lze volně přeložit jako Ottova paseka - dává tušit jakéhosi Otu, který osadu mohl na vymýceném místě založit. V letech 1929-1930 je v osadě uváděno 17 domů s 86 obyvateli. Na Otovském potoce stával mlýn s pilou Luagmühle. Po poválečném vysídlení původních obyvatel zde bylo v roce 1950 pouze 8 domů, ani ty však neunikly pozdější demolici. Otov patřil administrativně k Pasečné.

 

Osada Otov na starých fotografiích

 

 

 

 

Osada Otov na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Otov v současnosti

 

 

 

 

Jasánky / Asang

 

Osada Jasánky se nacházela nad Otovským potokem, který v těchto končinách tvořil vodoteč Schwarzenberského plavebního kanálu. Poprvé se Jasánky v písemných pramenech objevují už v roce 1379. Původní název osady označuje místo vzniklé vypálením části lesa. V roce 1880 je v osadě uváděno 23 domů se 168 obyvateli, v letech 1929-1930 pak 21 domů se 139 obyvateli. Na Otovském potoce stával mlýn a železný hamr Schmiedmühle. Kousek od železného hamru, u státních hranic, stávala skupina chalup pojmenovaná jako Morau (zřejmě podle stejnojmenné skupiny chalup na protilehlém rakouském svahu, které stojí dodnes a jsou součástí obce Sankt Oswald bei Haslach). Po poválečném vysídlení původních obyvatel zde bylo v roce 1950 pouze 6 domů s 8 dosídlenci, ani ty však neunikly pozdější demolici. Jasánky patřily administrativně k Pasečné. Je zajímavé, že český název osady Jasánky, vytvořený v roce 1923, vznikl následným nesprávným pochopením a fonetickým přepisem původního jména.

 

Porovnávací a etapový snímek demolice skupiny chalup Morau u osady Jasánky. Státní hranice zde probíhá po rakouském břehu, který přiléhá k Otovskému potoku (Schwarzenberský plavební kanál). Na porovnávacím snímku stojí rakouští osadníci u Otovského potoka a pozorují demolici české chalupy Morau na protilehlém břehu. Na etapovém snímku je chronologicky seřazeno šest momentek demolice objektu, který je vyobrazen na porovnávacím snímku.

 

 

 

 

Osada Jasánky na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Horní Ureš / Oberuresch

 

Osada Horní Ureš se nacházela na severozápadních svazích kóty U Horní Ureše. Poprvé se Horní Ureš, podobně jako další osady v okolí, v písemných pramenech objevuje už v roce 1379. Tenkrát stál v těchto místech mlýn. Původní název osady zněl Urrusch a značil prastarý jilm. V roce 1924 byla u Horní Ureše postavena lesní kaplička Panny Marie Lurdské, kam každoročně přicházela procesí z okolních osad a samot. V letech 1929-1930 je v osadě uváděno 12 domů se 74 obyvateli. Horní Ureš patřila administrativně k Pasečné. Naproti dnes již zaniklé Horní Ureši, přes státní hranici, se rozprostírá rakouská Dolní Ureš (Unterurasch).

 

Osada Horní Ureš na starých fotografiích

 

 

 

 

Osada Horní Ureš na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Horní Ureš v současnosti

 

 

 

 

Německý Rychnůvek / Deutsch Reichenau 

 

Obec Německý Rychnůvek se nacházela na západ od Pasečné. První zmínka o Německém Rychnově je v rožmberském urbáři k roku 1379 - je zde uvedeno „šest osedlých“, tedy šest statků. Už v roce 1384 se hovoří o zdejším farním kostele sv. Václava, který byl vystavěn jako gotický. Původní pojmenování osady Na úrodné nivě (Auf reichen Au) bylo ještě ve 14. století přejato do podoby Rychnova a později Rychnůvku. Díky velké návsi s výstavními domy býval Rychnůvek často označován jako městečko, přestože se jím nikdy fakticky nestal. I tak to byla výstavní obec s upraveným náměstím s kostelem a s bohatým společenským životem. Od roku 1893 zde byla pošta, která zajišťovala i přepravu osob. Po vzniku Československa zde působili tři obchodníci s dobytkem, byly tu tři hostince (průvodce z roku 1938 zmiňuje hostinec Hub. Anziger 4 lůžka, Jos. Anziger 4 lůžka, R. Kaiser 4 lůžka), dva výčepy lihovin, dva obchody s potravinami a dva se smíšeným zbožím, dále dvě trafiky. Pracovali zde dva krupaři a pekaři, kolář, hodinář, dva obuvníci, dva mlynáři a pilaři, hamerník, porodní bába a obchodník s tkaninami z koňských žíní. Při faře působila čtyřtřídní škola, kterou navštěvovalo až 200 dětí z několika přiškolených vesnic. V Rychnůvku, podobně jako v okolních vískách, vázlo vhodné dopravní spojení do vnitrozemí. Lidé raději chodili na vlak do rakouského Haslachu a Aigenu. V roce 1910 je v obci uváděno 47 domů a 326 obyvatel, v letech 1929-1930 46 domů a 294 obyvatel (z toho 270 německé a 11 české národnosti). V obci byla četnická stanice a dále stanice Finanční stráže. Původně gotický kostel sv. Václava ze 14. století byl v roce 1673 rozsáhle přestavěn. Vnitřek kostela byl pozdně renesanční. Hlavní oltář byl dvojitý - vepředu bílý rokokový s částečným zlacením a při zdi za ním stál pozdně renesanční oltář. Uprostřed oltáře visel obraz zavraždění sv. Václava. V roce 1738 byl kostel povýšen na děkanský. Patronát nad děkanským kostelem měl kníže Schwarzenberg. K farnosti Rychnůvek až do roku 1945 patřilo 16 osad s 2100 obyvateli.

 

Zdejšímu veliteli četníků, Antonínu Měsíčkovi, se staly osudné dny napětí a eskalace v souvislosti s mnichovskými událostmi na podzim roku 1938. Dne 21. září byl zastřelen příslušníky Freikorps. Nedaleko Pasečné má Antonín Měsíček pomník. Od dubna do listopadu 1946 bylo z celé farnosti Rychnůvek odsunuto skoro 1500 Němců. O 3 roky později se zbylí Rakušané odstěhovali do Rakouska. Následovalo dočasné částečné dosídlení. Například v září roku 1950 byla vystěhována fara a začala sloužit k ustájení dobytka. Na počátku 50. let bylo zřízeno hraniční pásmo a území ovládla Pohraniční stráž. Německý Rychnůvek včetně kostela byl srovnán se zemí v roce 1959. Pietní místo bývalé obce Německý Rychnůvek se nachází v místech zaniklého kostela - stojí zde prostý dřevěný kříž a kamenný oltář, kolem je rozmístěno několik dřevěných lavic. Každoročně se na tomto místě konají poutní mše za účasti bývalých obyvatel a jejich potomků. O kus dál je lesík coby bývalý hřbitov - je zde několik původních náhrobků. Rychnůvecké farnosti, pod kterou bylo přifařeno 16 osad, je věnován památník v rakouském Sankt Oswaldu. Památník byl vybudován v roce 1975 na místě, odkud byl poslední pohled na kostel v Německým Rychnůvku před jeho zničením. Památník sestává z nahromaděných kamenů a kříže. Každý ze 16 kamenů představuje jednu osadu.

 

Obec Německý Rychnůvek na starých fotografiích (na obr. 5 a 6 interiér kostela ve 30. letech a 50. letech, na obr. 7 až 9 v 50. letech)

 

 

 

 

Obec Německý Rychnůvek a procesí na starých fotografiích

 

 

 

 

Obec Německý Rychnůvek na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Obec Německý Rychnůvek v současnosti

 

 

 

 

Rožnov / Rosenau

 

Osada Rožnov se nacházela na horských loukách jihozápadně od Pasečné, ke které administrativně patřila. Z jihu a západu byla víska obepnuta státní hranicí. I Rožnov je poprvé uváděn v urbáři rožmberského panství v roce 1379. Původní název osady značí nivu porostlou šípkovými keři - může tak upomínat na stav místa v době založení osady. Byl zde vyhlášený hostinec. Podobně jako v okolních osadách, i usedlosti v Rožnově měly charakteristické rysy - byly to dvou až čtyřstranné selské dvorce s patrem. V letech 1929-1930 je v Rožnově uváděno 36 domů se 182 obyvateli. Místu zaniklé osady dnes dominuje vysoký kamenný kříž z roku 1824, který byl restaurován v roce 2011.

 

Osada Rožnov na starých fotografiích

 

 

 

 

Osada Rožnov na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Rožnov v současnosti

 

 

 

 

Pernek / Bernek

 

Osada Pernek se nacházela u silničky spojující Pasečnou (pod kterou spadala) a Německý Rychnůvek. I tato osada je písemně připomenuta prvně v roce 1379. Prastarý název osady zněl Bärenecke což značí Medvědí kout - může vypovídat o tom, že kdysi tu nebývalo vždy bezpečno kvůli medvědům. V letech 1929-1930 je na Perneku uváděno 27 domů se 146 obyvateli. Místu zaniklé osady dnes dominuje litinový křížek stojící na místě pernecké kapličky.

 

Osada Pernek na starých fotografiích

 

 

 

 

Osada Pernek na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Pernek v současnosti

 

 

 

 

Mezilesí / Multerberg

 

Osada Mezilesí se nacházela u Mezileského vrchu jižně od Pasečné, ke které administrativně patřila. I Multerberg je poprvé uváděn v urbáři rožmberského panství v roce 1379. Původní jméno vsi se překládá jako vrch s kotlinou. Název Mezilesí je poválečný. Na hraničním Dílčím potoce stával mlýn Holzmühle. V letech 1929-1930 je na Multerbergu uváděno 31 domů se 150 obyvateli. Na státní hranici, v místě kde se protínala stará cesta z Multerbergu do rakouského Innenschlagu, stojí litinový křížek na kamenném podstavci.

 

Osada Mezilesí na starých fotografiích

 

 

 

 

Osada Mezilesí na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Mezilesí v současnosti

 

 

 

 

Kaplické Chalupy / Kapellner Waldhäuser

 

Osada Kaplické Chalupy se rozprostírala u hraničního přechodu Přední Výtoň/Guglwald. Skupina 18 chalup se 126 obyvateli (stav k přelomu let 1929-1930) administrativně spadala k Přední Výtoni. Pan Oswald Sonnberger vzpomíná na poválečné vysídlení. „Sotva bylo po žních, dostali jsme spěšný úřední příkaz, že máme být ke dni 24. září 1946 vysídleni. Den předtím odvedli Češi všechen náš dobytek, zůstal nám jen šiml a hříbátko, než jsme se druhého dne vydali ke shromaždišti u Leibetsederů. Ještě dnes vidím smutek rodičů, když se to všechno stalo. Nepřestali se proto trápit až do smrti. Znamenalo to zamknout dům a klíče odevzdat na obecním úřadě. Já si závažnosti té chvíle tenkrát nebyl vědom, mělo to v sobě příchuť čehosi dobrodružného, kromě toho se přece věřilo, že za pár týdnů budeme zase zpátky doma. Na shromaždišti u Leibetsederů panoval už čilý ruch. Každé z rodin byla přehrabována zavazadla v povolené váze 50 kilogramů na osobu a co bylo navíc, prostě při kontrole zabavili. Teď už jsme seděli naloženi s kufry a pytli na otevřené korbě nákladního auta, které nás odváželo do kaplického lágru. Tam už přijížděli lidé ze spousty dalších osad, než byl v pár dnech celý transport kompletní. Zavazadla byla znovu obrácena naruby a zčásti znovu konfiskována. Potom nás naložili do dobytčích vagonů a my byli transportováni přes Furth im Wald. Nakonec jsme dorazili až do Esslingen a našli tam svůj druhý domov a možnost vybudovat si novou existenci. Rodičům, kteří se tolik mučili touhou po domově, nebylo nikdy dopřáno ještě jednou spatřit to, co nám kdysi patřilo. Přední Výtoň ležela totiž v nepřístupném hraničním pásmu. Teprve po politickém obratu, a sice 1. srpna 1990, se mně, mému bratru a rodinám, příbuzným i přátelům otevřela možnost vstoupit na půdu našich někdejších domovů. Rodičovský dům byl ovšem pro svou blízkost hraniční čáře vyhozen do povětří.“ Kaplické Chalupy byly srovnány se zemí v roce 1959, celní úřad se musel odstřelit natřikrát.

 

Osada Kaplické Chalupy na starých fotografiích (na obr. 2 a 3 celnice v roce 1959)

 

 

 

 

Osada Kaplické Chalupy na letecké mapě z roku 1952

 

 

 

 

Osada Kaplické Chalupy v současnosti

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (025-SUM)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz