Rozbor Železnorudska a Prášilska

Železnorudský průsmyk je tvořen hned třemi hraničními přechody s pojmenováním Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein. Je to silniční, turistický a železniční hraniční přechod.

 

Současný silniční hraniční přechod navazuje na starou prašnou silničku, která v dobách staré Šumavy spojovala osadu Alžbětín s bavorskou obcí Eisenstein. V době první republiky stály na obou stranách hranice přechodového místa celnice - na české straně stará rakousko-uherská celnice a hned za ní německá celnice postavená v roce 1922. Celnice si byly velmi blízko - rozdělovala je prakticky jen hranice. Naproti české celnice stál dům s koloniálním zbožím. Byl zde umístěn klasický hraniční orientační sloup. V souvislosti s blížícím se nástupem nacistů k moci zde byl vybudován objekt zvláštního zařízení v podobě železné závory s ochrannými zídkami a jednou výhybnou zídkou. 8. října 1938 hraničním přechodem prošly jednotky německé armády a obsadily Sudety. Ve 2. polovině 40. let na hraničním přechodu panoval omezený hraniční režim. Na přelomu 40. a 50. let přišla železná opona a pohraničí se stalo neprostupnou oblastí. Hraniční přechod Železná Ruda/Bavorská Železná Ruda byl uzavřen a stará československá celnice byla zdemolována. Jelikož byl ale přechod v Železnorudském průsmyku mezi hraničními hřebeny důležitou spojnicí zejména pro nákladní dopravu, byl po navázání diplomatických styků mezi Československem a Spolkovou republikou Německo znovuotevřen (pro osobní a nákladní dopravu). Stalo se tak dne 1. července 1969 po položení nové silnice a opravě mostu přes řeku Svarožnou. Do této doby rovněž spadá zasazení dvou hraničních znaků do silničního tělesa. Bývalý koloniál, který byl po válce používán krátce jako celnice a posléze jako pozorovací stanoviště vojenských hlídek, byl v roce 1969 stržen. Byla vystavěna, 200 metrů od hraničního přechodu, nová celnice a oddělení pasové kontroly. Na začátku 90. let byl zmírněn pohraniční režim a po přistoupení České republiky ke Schengenskému prostoru byly v roce 2008 odstraněny některé celní objekty, avšak objekt novodobé celnice stojí dodnes. Na bavorské straně hranice stojí objekt bývalé prvorepublikové celnice. Silniční hraniční přechod Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein (v nadmořské výšce 713 metrů) je osazen dvěma hraničními znaky zasazenými do silničního tělesa. Nesou čísla X/1 a 2 - na hraničním přechodu tak začíná desátý úsek česko-bavorské hranice, hraniční znak X/1 je jediným základním hraničním znakem na celé česko-bavorské státní hranici jež nemá podobu standardního mezníku. Osazení hraničních znaků do silnice značně ztěžuje (okamžité) zjištění průběhu státní hranice na hraničním přechodu. Říčka Svarožná na české straně hranice možná svádí k tomu, že hraniční linie vede (přirozeně) vodním tokem. Není tomu tak a ani v minulosti tudy hranice nevedla. Hranice v prostoru celého Železnorudského průsmyku je určena vesměs geometricky. Nad silničním hraničním přechodem (asi 100 metrů) se na české straně hranice v porostu tyčí kamenné sloupky se stříškou - v předválečné době zde stálo sídlo alžbětínské pobočky Správy státních lesů. Byl to skvostný dům v zelenobílých barvách - vyjímal se na návrší nad celnicí a hranice tudy vedla podél dřevěného plotu, který byl zpevněn právě těmito kamennými sloupky.

 

Hraniční přechod Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein ve 20. letech, 30. letech, 1937, 1967, 70. letech a 80. letech (obrázek 3 a 4 zdroj: Zdeněk Roučka / Šumavou ze svobody do opony)

 

 

 

Hraniční přechod Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein

 

 

 

 

Sídlo Správy státních lesů u hraničního přechodu Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein v roce 1937 a v současnosti (obrázek 1 zdroj: Zdeněk Roučka / Šumavou ze svobody do opony)

 

 

 

 

Dalším v pořadí je turistický hraniční přechod Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein, což je v podstatě přednádražní společná komunikace u hraničního znaku 3.

 

Turistický hraniční přechod Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein

 

 

 

 

Třetím přechodovým místem je železniční hraniční přechod respektive hraniční nádraží, které nemá v Evropě obdoby. Pojďme si něco povědět o jeho historii. Pro oživení obchodu a turistiky byly v roce 1873 podepsány dohody mezi Rakousko-Uherskem a Bavorským královstvím o propojení Plzeňsko-březenské dráhy a Královské bavorské východní dráhy. Česko-bavorská trať se měla propojit ve společném nádraží v Rudě na Šumavě. Smlouva z roku 1873 pojmenovávala budoucí hraniční nádraží jako „střídací štaci Eisenštejnskou.“ Dokument stanovil také dodnes přetrvávající raritu zdejší železniční stranice: „nádraží eisenštejnské… založí se… tak, že prostředek jeho bude se dotýkati čáry pomezní.“ Důsledkem umístění nádraží byla tehdejší dobrá spolupráce mezi oběma zeměmi. Samotná stavba nádraží proběhla v letech 1876-1877. Nádražní budova symetrické koncepce v bavorském stylu se dvěma dvoupatrovými stavbami na křídlech a spojovací částí byla vybudována dělníky Bavorské východní dráhy. Nádraží bylo a je i dnes rozděleno ve svém středu státní hranicí. Společně s nádražní budovou je takto rozděleno i kolejiště. 20. října 1877 bylo nádraží rakouským císařem Františkem Josefem I. a bavorským králem Ludvíkem II. slavnostně otevřeno a uvedeno do pravidelného provozu. Nádraží je postaveno asi deset metrů nad původní úrovní terénu. Nejdříve byly udělány základy v původním terénu. Na základech byly vyzděny dvojité arkády až na úroveň sklepů a na těch pak byl postaven žulový plášť budovy. Teprve pak bylo započato se zavážkou, která je místy až patnáct metrů vysoká. Odvodnění bylo provedeno tak, že potoky tekoucí přes pozemek nádraží byly svedeny do rour a nádraží podtékají. Původní odvodnění slouží dodnes. Styl, ve kterém byly všechny budovy postaveny (původně jich bylo mnohem více), vychází z bavorských předpisů. Společnosti se dohodly, že nebudou stavět každou polovinu jinak, ale že nádraží postaví v jednom stylu, zrcadlově, a volba padla na bavorský styl, který se vyznačuje žulovými stěnami. Stěny budovy jsou mírně nakloněné směrem dovnitř, pravděpodobně pro zvětšení pevnosti. Nádraží potřebovalo pro svůj provoz cca 120 zaměstnanců. Byli zde i dva přednostové – rakouský (český) a bavorský. V nádraží s devíti kolejemi byla celnice, poštovní a telegrafní úřad, nádražní restaurace a čekárny. Za kolejištěm stály budovy pro celní odbavení nákladních vlaků a sklady pro zboží. Nechyběly budovy pro úředníky. Na podlaze haly byla hranice vyznačena mosaznou páskou a na každé straně byl z mozaiky udělán státní znak - český lev a bavorský lev. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 převzaly trať na naší straně i s polovinou hraničního nádraží Československé dráhy. Trať i nádraží byly hojně využívány, zdejší oblast Železnorudska byla turisticky velmi oblíbená. Před nádražím ještě ve 30. letech 20. století stál hraniční kámen se znaky obou zemí a letopočtem 1882. Dle dobové fotografie se domnívám, že kámen není součástí hraniční linie a má spíše symbolický význam - můžeme se například domnívat, že sem byl v roce 1882 vztyčen v souvislosti s pětiletým výročím provozu hraničního nádraží a dráhy. Společné nádraží fungovalo až do roku 1938, kdy bylo po Mnichovské dohodě zabráno Německem. Ještě před rokem 1938 byl před nádražím na české straně hranice vybudován objekt zvláštního zařízení - dvouřadá uzávěra ze zabetonovaných kolejnic. Až do roku 1945 spravovaly celou stanici Říšské dráhy. Po americkém osvobození Šumavy v roce 1945 byl provoz v železniční stanici obnoven pod vojenským dozorem. První český motoráček mohl z Nýrska do společného nádraží v Alžbětíně jet již 2. června 1945. Železnorudským nádražím byly vedeny mimo jiné transporty odsunutých sudetských Němců. Přelom 40. a 50. let však přináší další změny v souvislosti se studenou válkou. Z příkazu americké armády bylo kolejiště na státní hranici rozděleno dřevěnými zábranami. Od roku 1948 byla celá oblast i s nádražím veřejnosti nepřístupná. V roce 1953 dochází k definitivnímu zastavení dopravy. Dne 3. září 1953 bylo nádraží Železná Ruda-Alžbětín jako přechodová stanice zrušena. Česká osobní pokladna byla zazděna, dále byly zazděny všechny spojovací dveře mezi kancelářemi a chodbami, koleje na naší straně byly zasypány (v provozu zůstala jen jedna kolej), na nástupišti byla vystavěna zeď z tvárnic a samotné nádraží přeťaly zátarasy, tentokrát mohutnější než ty americké. Po událostech s únosem vlaku v Aši do západního Německa (v říjnu 1951) byly položeny výkolejky na dopravní koleje. Provoz ve stanici měl zvláštní charakter. Na německé straně běžně jezdily vlaky s cestujícími na svoji polovinu nádraží k plotu. Na české straně jezdily k plotu pouze manipulační vlaky se dřevem, a to pod dohledem Pohraniční stráže. Konečnou stanicí na trati Plzeň-Železná Ruda se stala zastávka Železná Ruda-město. Ta však měla jen jednu dopravní a jednu manipulační kolej a nemohly se tam otáčet dlouhé vlaky s parními a později motorovými lokomotivami. Když takový vlak dorazil do Železné Rudy a cestující vystoupili, lokomotiva pozpátku sunula prázdné vagóny zpět do stanice Špičák. Na Špičáku bylo možné lokomotivu přepřáhnout na druhou stranu vlaku. Opět pozpátku se vlak vydal do Železné Rudy, kde mohli nastoupit cestující a vlak mohl konečně vyrazit směrem na Klatovy. Česká polovina nádraží během socialismu postupně zchátrala a měla být zbourána - demolice byla naplánována na začátek prosince 1989, nicméně doslova na poslední chvíli ji zastavily revoluční události. Úvahy o obnovení přechodové stanice a tratě nabyly na tempu. Po podpisu příslušné dohody v dubnu 1990 byla za jediný rok uskutečněna rekonstrukce společného hraničního nádraží i tratě. Dne 2. června 1991 byla po dlouhých letech slavnostně zprovozněna česká polovina stanice za přítomnosti českého premiéra Petra Pitharta a německého kancléře Helmuta Kohla. Do současnosti hraniční nádraží prošlo několika rekonstrukcemi. V bývalé odbavovací hale nádraží sídlí společné Informační centrum národních parků Šumava a Bavorský les. Součástí společné expozice je i plastická mapa česko-bavorské Šumavy se světelnou signalizací - modelem je proťata státní hranice, na což upozorňuje hraniční znak zapuštěný do dlažby.

 

Železnorudské hraniční nádraží na starých fotografiích a v roce 1965 (obrázek 3 zdroj: Jiří Trnka)

 

 

 

 

Železnorudské hraniční nádraží v době železné opony - kolejiště a společná hala s hraničním znakem 3/1

 

 

 

 

Železnorudské hraniční nádraží v době železné opony - přednádražní prostor a letecká fotografie

 

 

 

 

Slavnostní otevření české stanice Železná Ruda-Alžbětín dne 2. června 1991

 

 

 

 

K průběhu a vyznačení státní hranice v prostoru hraničního nádraží. Státní hranice protíná budovu nádraží i kolejiště sice přímočaře, ale nikoliv rovnoměrně. Z hraničního dokumentárního díla nebo ze zobrazení lokality v aplikaci statnihranice.cz je zřejmé, že státní hranice je ve vztahu k budově nádraží a kolejišti šikmo zkosena v neprospěch České republiky. Hranice v Železnorudském průsmyku byla stanovena uměle po územních ztrátách za vlády Marie Terezie po roce 1764. K lokalitě společného nádraží i kolejiště jsou situovány hraniční znaky 3, 3/1, 3/1-0/1, 3/2 a 3/3. Celkem pět hraničních znaků vyznačuje hranici přímo: hraniční znak č. 3 má jako jediný podobu standardního hraničního mezníku, hraniční znak č. 3/1 je z původního vyznačení hranice a je zapuštěn do pozemní dlažby (nalezneme ho pod modelem plastické mapy v Informačním centru), hraniční znak č. 3/1-0/1 je zapuštěn ke vchodovým dveřím jež vedou do služebních prostor zaměstnanců nádraží, hraniční znak č. 3/2 je zapuštěn do povrchu prvního nástupiště, následují čtyři společná kolejiště (v hraničních dokumentech je zakresleno původních šest společných kolejí), za nimiž je do země zapuštěn hraniční znak č. 3/3 (zpravidla není viditelný v důsledku jeho znečištění nánosem vegetace). Pro lepší viditelnost průběhu státních hranic je v prostoru hraničního nádraží použito pomocného hraničního značení. Kromě tradičních bavorských bílomodrých kolíků je v prostoru nádraží použito „protečkování“ dlažebních kostek v Informačním centru (v celé hraniční linii od dveří ke dveřím) a červenou barvou natřená čára na prvním nástupišti (od hraničního znaku 3/1-0/1 ke hraničnímu znaku 3/2). Pomocné hraniční značení se nutně nemusí krýt s čárou státní hranice. Podobně jako u silničního přechodu, i zde se domnívám, že by měl být prostor doplněn o hraniční znaky tak, aby bylo možné okamžitě zjistit průběh státní hranice - toto se dotýká zejména kolejiště, kde by měly být osazeny alespoň dva doplňkové hraniční mezníky. Dále se domnívám, že státní hranice by měla protínat budovu nádraží i kolejiště pravidelně - aby každý stát měl jednu (pravidelnou) polovici budovy i kolejiště.

 

Pamětní hraniční kámen před železnorudským hraničním nádražím na starých fotografiích (obrázek 1 zdroj: Zdeněk Roučka / Šumavou ze svobody do opony)

 

 

 

 

Vedení státní hranice v prostoru železnorudského hraničního nádraží - zobrazení v hraničním dokumentárním díle a aplikaci statnihranice.cz

 

 

 

 

Vedení státní hranice v prostoru železnorudského hraničního nádraží - na prvním nástupišti, v kolejišti a ve společné aule

 

 

 

 

Železná Ruda má ještě jednu zajímavost co se železnice týče. V letech 1874-1877 byl pod horou Špičák ražen železniční tunel a záhy celá oblast Železnorudska byla zpřístupněna široké veřejnosti a stala se vyhledávaným cílem mnoha turistů. Na výstavbě tunelu pracovaly stovky zahraničních dělníků - tzv. Barabové - pocházeli z Itálie, Chorvatska, Dalmácie aj. Mnoho jich při stavbě tunelu přišlo o život. Na pohřebišti Barabů jich byla část pohřbena - pietní místo mezi Železnou Rudou a Špičákem bylo obnoveno v roce 2002. Tunel je dlouhý 1 747 metrů. V době vlakové výluky jsem si ho prošel.

 

Od hraničních přechodů v Železnorudském průsmyku je na dohled nejvyšší šumavská hora Velký Javor/Grosser Arber v nadmořské výšce 1 456 metrů. Není od věci si něco o této bizardní hoře povědět. Hora zaujme diváka již od hraničního přechodu - v krajině tvoří výraznou dominantu. Vrcholová plošina je kruhová a její průměr činí 500 metrů. Plošina je tvořena, kromě drobnějších skalisek, čtyřmi skalními uskupeními - skály jsou pojmenovány. První skálou je Bernstein, která je situována k východu. Kromě výhledu na zbytek vrcholové partie Velkého Javoru, je ze skály Bernstein v dohledu i kousek Velkého Javorského jezera. Pod skálou stojí kaplička svatého Bartoloměje se šindelovou stříškou (z roku 1956, první kaple již od roku 1806). U kapličky se tyčí několik vyřezávaných umrlčích prken. Na západní straně od Bernsteinu se rozkládá skalisko Richard Wagner. I toto skalisko, podobně jako ostatní, je porostlé typickou horskou flórou - klečí borovice, lišejníkem, borůvčím a jeřábem. Hlavní (vrcholovou) skálou je Grosser Arber se dřevěným křížem, která se nachází poblíž budov s kupolemi. Čtvrtou skálou, vysunutou na severní stranu, je Ostspitze. Oko turistovo se možná paradoxně z dálky i na vrcholové plošině nejvíce soustřeďuje na dvě budovy s kupolemi. Od doby studené války měl Velký Javor kromě turistického i strategicko-vojenský význam. Bylo sem instalováno vojenské zařízení původně se dvěma radarovými anténami. Vojenské zařízení sloužilo ke hlídání vzdušného prostoru nad východní Evropou. Dnes jedna z kopulí skrývá modernizovaný radar protivzdušné obrany NATO.  Druhá kopule obsahuje komunikační zařízení. Součástí zařízení je taktéž meteorologická stanice. Na Velkém Javoru stávala od roku 1885 útulna (v roce 1903 přestavěna na chatu), a to na severním svahu 100 metrů pod vrcholem. V současnosti vrcholovou partii hory zdobí hned dvě horské chaty - Arberschutzhaus (ve vlastnictví bavorského lesního spolku, postavena v roce 1938) a Eisensteinerhütte (ve vlastnictví Bavorské Železné rudy - je zde  odloučené pracoviště obecního úřadu a místnost pro oslavy a shromáždění). Velký Javor je v zimních měsících jedním velkým lyžařským areálem. K horským chatám, vystavěných pár desítek metrů pod vrcholem, přivádí zimní i letní turisty kabinková lanovka ze ski-areálu u silnice. Bratříčkem Velkého Javoru je Malý Javor/Kleiner Arber v nadmořské výšce 1 384 metrů. Obě hory jsou odděleny sedlem s horskou chatou Chamerhütte (postavena v roce 1952).  

 

Velký Javor

 

 

 

 

Podobně jako naše Jezerní hora, i Velký Javor má do svahů zahloubena dvě ledovcová jezera. Na jihovýchodním svahu leží Velké Javorské jezero. Jezero leží v nadmořské výšce 935 metrů, rozloha činí 7.7 hektarů, maximální hloubka 16 metrů. Na severozápadním svahu leží Malé Javorské jezero. Jezero leží v nadmořské výšce 918 metrů (nejníže položené šumavské jezero), rozloha činí 6.3 hektarů, maximální hloubka 9.7 metrů. Obě jezera mají své zvláštnosti. Na Malém Javorském jezeře jsou to plovoucí rašelinné ostrůvky. V dávných časech se navýšila hráz tohoto jezera a zadržená voda se začala využívat k plavení dřeva. Po zvýšení hráze (a navýšení velikosti jezera) došlo k rozpuštění podkladu rašeliniště pod jezerní stěnou a v důsledku toho se vytvořily tři rozměrné plovoucí ostrovy s mocností několika metrů. Místy jsou ostrovy „poslepovány“ menšími plovoucími ostrůvky. Na hladině Velkého Javorského jezera můžeme zase vypozorovat lekníny. A zase. Navýšením hráze opět kvůli plavbě dřeva vznikl na Velkém Javorském jezeře velký plovoucí poloostrov z rašeliniště, které se vyvíjelo pod jezerní stěnou. Javorská jezera nabízejí návštěvníkům plody, o kterých si na českých ledovcových jezerech můžeme nechat jenom zdát respektive maximálně je můžeme pozorovat na starých šumavských pohlednicích. Obě Javorská jezera mají po obvodu turistickou pěšinu - v důsledku toho můžeme mj. pozorovat přitékající potůčky ze svahů do jezera. Dalším plodem je umístění horských chat - na Velkém Javorském jezeře  je to Arberseehaus a na Malém Javorském jezeře Seehütte. Břeh Velkého Javorského jezera je vybaven molem se šlapadly.

 

Velké Javorské jezero a Malé Javorské jezero

 

 

 

 

Od Železnorudského průsmyku státní hranice přechází do horstva kolem obce Prášily. Vedení státní hranice v prášilské oblasti je následující. Za prvé státní hranice probíhají svahy hor - v důsledku toho sem tam hranici překonávají říčky a pramenné potůčky - hranice ztrácí charakter souvislého hřebenu a rozvodí. Takovým úsekem je Debrník (od hraničního přechodu ke kótě) a hranice vedená ve svazích Poledníku. Státní hranice vedená v takovémto terénu má povahu zčásti přirozených-orografických hranic a z části umělých-geometrických hranic. Umělé hranice byly vytvořeny v přímých liniích bez použití přírodního útvaru (horského hřebenu nebo vodního toku) - pro umělou hranici je charakteristický právě úsek Debrník (od hraničního přechodu ke kótě). Za druhé státní hranice probíhá vodním tokem - mokrou hranici tvoří Prášilský potok. Státní hranice vedené ve vodních tocích mají povahu přirozených-orografických hranic.

 

Popisovaný úsek prášilské oblasti začíná u hraničního nádraží v Železné Rudě. Hranice odtud probíhá dvoukilometrovým úsekem se stoupáním a záhy klesáním ke hraničnímu přechodu Debrník/Ferdinandstahl (hraniční znak 4/11, nadmořská výška 714 metrů). Údolíčko, které se od hranice táhne do vnitrozemí směrem na Železnou Rudu a bylo v minulosti lemováno statnými smrky a jedlemi, je nazýváno jako Ferdinandovo údolí (Ferdinandov). Ferdinandovo údolí je spjato se sklářským průmyslem a zámečkem Debrník. Šumava byla jádrem sklářského průmyslu v Čechách. Skláři pronikali do hlubokých šumavských hvozdů, protože se zde nacházely dvě základní suroviny pro výrobu skla - dostatek kvalitního křemene či křemenného písku a především dostatek dřeva. Sklárny spotřebovaly velké množství dříví jednak přímo ve sklářských hutích a jednak na výrobu drasla. Draslo sloužilo jako tavidlo a bylo získáváno louhováním dřevěného popela. Spotřeba dřeva na výrobu drasla byla obrovská (na 1 kg drasla bylo zapotřebí spálit kolem 1 000 kg dřeva). Výhodou ale bylo, že pro potřeby skláren se dalo zpracovávat dřevo poměrně nekvalitní včetně polomů. Sklárny byly zakládány uprostřed vhodných lesních komplexů. Když sklárna ve svém okolí zásobu dříví spotřebovala, přemístila se o kus dále (od toho jsou odvozeny názvy Stará huť x Nová huť). Příběhy skláren zanechaly v krajině mnohé stopy. Někdy vznikaly v hlubokých lesích na mýtinách a na nich pak byly později zakládány nové osady. Jindy zůstala po sklářských hutích jen pomístní jména nebo pozůstatky budov. Sklárny prostě měnily charakter krajiny, i když dnes stopy po mnohých z nich pohltily lesy. Skelná huť ve Ferdinandově údolí vznikla kolem roku 1776. Zdejší pozemky vlastnil Jan Jiří Hafenbrädel (který sklárnu založil), v roce 1785 je odkázal své dceři Marii Alžbětě. Po rodu Hafenbrädel patřila skelná huť od roku 1828 slavné sklářské rodině Abelů. Sklárna ve Ferdinandově údolí prosperovala za majitele Ferdinanda Abele - po něm nese údolí jméno. Na sklářské huti ve Ferdinandově údolí byla poprvé v Čechách uplatněna nová technika výroby plochého skla litím. Když získala zdejší sklárny Susanne Lötzová, nechala je po roce 1844 přestavět na výrobnu a brusírnu dutého skla, protože výroba litého skla nebyla tehdy rentabilní. V roce 1852 získali statek Zieglerové, kteří přistavěli v údolí sklářskou huť na výrobu tabulového skla. Dalšími sklářskými továrníky ve Ferdinandově údolí byli Michael Poschinger a Franz Schrenk, který zde udržoval provoz až někdy do konce 19. století. Kromě skláren a brusíren stál ve Ferdinandově panský dům s pilou, obytné domky pro skláře a další pomocné provozy. Ještě v roce 1989 stál na severním okraji Ferdinandova údolí zámeček Debrník. Stavbu nechala v roce 1779 vybudovat dcera zakladatele sklárny Marie Alžběta Hafenbrädel. Po této paní byla pojmenována nedaleká sklárna u hranic - Alžbětín. Zámeček byl obdélnou patrovou budovou krytou mansardovou střechou s kaplí a osmibokou věžičkou s cibulovitou bání. Přízemí budovy rozdělovala střední chodba na trojtrakt. V severovýchodní části zámku se rozkládala pětice místností se schodištěm do patra, v severozápadní části byla umístěna kaple Blahoslavené Panny Marie, jejíž obdélná loď byla sklenuta valenou klenbou s lunetami. V prvorepublikové době byl zámek paradoxně v majetku rumunského královského rodu. Během války v něm sídlili němečtí vojenští lékaři. Po válce zde krátce fungovala lesní správa a lesnické učiliště. Od 50. do 70. let v zámečku sídlila rota Pohraniční stráže. Po tomto datu se pohraničníci přestěhovali o kousek dál do nově vybudovaného komplexu, který zde stojí dodnes. Opuštěný zámek začal chátrat a pustnout - sametová revoluce zasáhla debrnický zámek příliš pozdě - na konci roku 1989 byl zbořen a dnes je na jeho místě zarůstající paseka. Zámečku nepomohlo ani ocenění umělců a vědců, podle nichž to byla jedna z mála dochovaných budov připomínající šumavské sklářství. Vzpomínkou jsou nám jen pohlednice, kde se u křižovatky cestiček lemovaných stromy zámeček nachází. U bývalého zámečku směrem ke státní hranici můžeme vypozorovat několik objektů polní obrany, které byly zahrnuty do tzv. utajené obrany železné opony. S Debrníkem je spjata ještě Debrnická jedle - přes 50 metrů vysoký strom s obvodem 5 metrů byl vyhledávanou turistickou atrakcí, u velké jedle byl postaven hostinec U obří jedle, strom byl skácen v roce 1929.

 

Zámeček Debrník na starých fotografiích a v době železné opony

 

 

 

 

Hraniční přechod Debrník/Ferdinandstahl

 

 

 

 

Kašna coby jediný pozůstatek zámečku Debrník

 

 

 

 

Od hraničního přechodu Debrník/Ferdinandstahl státní hranice v délce přes 6 kilometrů stoupá na horu Debrník - hranice v tomto úseku vede ve svahu a místy překonává protékající potůčky (u hraničního znaku 5/12 Debrnický potok, u hraničních znaků 6/6 a 8 přítoky Debrnického potoka), míjí původní hraniční mezník č. 9 s letopočtem 1769. Hora Debrník (Plesná)/Lackenberg (1 337 m. n. m., hraniční znak 10) je strukturním hřbetem z pararul a granodioritů s plochým vrcholem. Debrník byl dříve zalesněn smrčinou, která však byla, podobně jako další hraniční hory, poškozena kůrovcem a orkánem. Dnes jsou tak rozsáhlé vrcholové partie odlesněny. Hraniční vrcholová plošina hory je promítnuta do louky (má průměr 200 metrů a po obvodu měří 650 metrů), ta je tvořena travinou, borůvčím, shluky smrčků s jeřábem a volně rozptýlenými solitéry. Z okraje louky jsou viditelné šumavské hory. Louka je státní hranicí rozdělena (spravedlivě) napolovic. Je zde původní hraniční mezník č. 10 s letopočtem 1769 - jedná se o nejvýše položený tereziánský hraniční mezník při celé česko-bavorské hranici. Na české straně mezníku jsou zkratky KB (Königreich Böhmen) a původní pořadové číslo 15. Na české straně loučky je geodetický bod a dřevěný posed. Horu Plesná mám ze všech šumavských hraničních hor nejraději.

 

Hraniční louka na vrcholu Debrníku (zdroj: Jiří Jiroušek)

 

 

 

 

Česká strana Debrníku v letním a podzimním motivu

 

 

 

 

Bavorská strana Debrníku v letním a podzimním motivu

 

 

 

 

Druhý název hory Plesná je odvozen od staršího názvu jezera Laka Pleso. Pod severovýchodní stěnu Debrníku je zahloubeno do mělké kotliny jezero Laka. Jezero se nachází v nadmořské výšce 1 085 metrů. Jezero Laka je ze všech šumavských jezer nejmenší (plocha hladiny činí 2.7 hektarů a objem zadržované vody 45 000 m3) a nejmělčí (maximální hloubka 3.5 metrů a střední hloubka 1.74 metrů). Würmský ledovec, který jezero vytvořil, se skládal nejméně ze dvou ledových proudů. Po jejich splynutí vznikl mohutný ledovcový splaz, který se sesouval údolím Jezerního potoka (který jezero napájí a záhy odvodňuje do Křemelné a Severního moře) až do nadmořské výšky okolo 1 000 metrů. Na méně svažitém terénu nemohl plně využít své destrukční síly a nevyhloubil kotlinu s jezerní stěnou tak strmou, jako se to stalo u Černého a Čertova jezera. Navršil pouze několik ústupových morén a uzavřen jezerní kotlinu morénovým valem. Tak vzniklo mělké morénové jezero Laka. Skalní podloží jezera je tvořenou rulou. V době sklářství a dřevařství bylo jezero dosti hospodářsky využíváno. Na jeho čelní moréně byla navršena kamenná hráz se stavidlem. Hladina se tím značně zvedla a jezero začalo sloužit jako plavební nádrž. Nedaleký vodní kanál přiváděl jezerní vodu do Drozdího potoka ke sklářským hutím na Hůrce. Kolísání vodní hladiny kvůli plavbě dřeva mělo vliv na mokřadní společenstva - ostřicové a rašelinné drny se časem oddělily ode dna a tak vznikly plovoucí ostrůvky, které můžeme na jezeře Laka pozorovat. Jezero Laka se v roce 1949 stalo dějištěm natáčení filmu Divá Bára. V 50. a 60. letech působila u jezera pohraniční rota Laka (vystavěna byla nad východním břehem), v 70. letech již bývalá rota sloužila jako rekreační středisko pro prominenty režimu, zdemolována byla na začátku 90. let. Pod horou Debrník se rozkládá zaniklá obec Hůrka. Tři kilometry od Debrníku je vzdálena významná bavorská hora Falkenstein (Sokolí kámen)/Grosser Falkenstein v nadmořské výšce 1 315 m. n. m. Na Falkensteinu se nachází horská chata z roku 1932. Vrcholová skála je ozdobena křížem. U tamní kapličky je několik umrlčích prken. Bratříčkem Falkensteinu je Malý Falkenstein/Kleiner Falkenstein v nadmořské výšce 1 190 metrů.

 

Jezero Laka na staré fotografii a v době železné opony

 

 

 

 

Pohled ze svahu Debrníku na jezero Laka

 

 

 

 

Jezero Laka

 

 

 

 

Vrchol Falkensteinu

 

 

 

 

Z Debrníku hranice v délce 1.5 km klesá k místu u hraničních znaků 11 a 11D, kde Prášilský potok začíná tvořit státní hranici. Prášilský potok, pramenící na bavorské straně hranice, tvoří mokrou hranici v délce 3.5 km až k místu u hraničních znaků 12C a 12, kde dále odtéká do českého vnitrozemí. U hraničních znaků s dvanáctkou se nachází původní (tereziánský) hraniční kámen č. 12-0/1 s letopočtem 1772, který vyniká svojí malebností. Letopočet upomíná na společnou pochůzku ze dne 5. srpna 1772, v důsledku níž se upřesňovala mezní čára v důsledku tereziánských změn hranic podle smlouvy z roku 1764. Na mezníku je vyryté jeho původní pořadové číslo 17. 500 metrů před „dvanáctkami“ spojuje obě země hraniční přechod Gsenget (hraniční znak 11/24D, 972 m. n. m.). Je to už hodně dávno, co přes hraniční Prášilský potok na Gsengetu vedla středověká obchodní cesta z Bavorska do Čech zvaná jako Vintířova. Vintířova stezka měřila 150 km - začínala v Niederalteichu, vedla přes zemskou hranici, Prášily, Hartmanice, Sušice a končila v Blatné - procházela místy, kde působil poustevník Gunther-Vintíř, kterého paměti charakterizují jako společného světce Čechů a Němců, misionáře, diplomata, mírotvorce a stavitele cest a mostů mezi národy. V roce 1890 se psalo „o stovkách osob jak z Čech, tak i z Rakous a Bavor tam i naopak putujících v každou denní hodinu touto cestou za obchodem i prací.“ „Doprava touto cestou a přes ten hraniční most, ať už jízdmo či pěšky, přístupna je nejen každému státnímu občanu rakouskému a bavorskému, nýbrž i každému cizinci z jiných zemí, poněvadž ta cesta i most slouží veřejně dle práva a nesporně tak existuje už po staletí.“ O mostek a jeho rekonstrukci se dlouho starala rodina Frischova žijící na Gsengetu - lávka tak bývá nazývána i jako Frischův most. Malý pohraniční styk byl přes most obnoven dne 5. července 1997. Nad hraničním přechodem Gsenget se rozprostírá zaniklá osada Pomezí a osada Horní Ždánidla.

 

Začátek hraničního toku Prášilského potoka

 

 

 

 

Hraniční přechod Gsenget

 

 

 

 

Historický hraniční mezník a jeho obnova u konce hraničního toku Prášilského potoka

 

 

 

 

Od „dvanáctek“ u Prášilského potoka státní hranice v délce 6 kilometrů probíhá zvlněným terénem s pravidelným stoupáním a klesáním ke hraničnímu přechodu Poledník/Buchenau (hraniční znak 16/14). Hranice v tomto úseku vede ve svahu hory Poledník, místy se výrazně lomí (u hraničních znaků 13, 15/7 a 16) a překonává protékající potůčky (mezi hraničními znaky 13/3 a 13/4 a dále u hraničního znaku 14/10 Smrkový potok). Tento úsek hranice je terénně velmi pestrý a pochůzkově náročný.

 

Poledník (Polední hora)/Mittagsberg v nadmořské výšce 1 315 metrů je nepravidelným vrcholem a zároveň součástí mohutného Jezerního hřbetu se zbytky zarovnaného povrchu. Na svazích se nacházejí skalní výchozy, sutě a mrazové sruby. Východní svahy jsou prudké - přemodelované činností ledovce na kar s Prášilským jezerem. Vrcholová plošina s vyhlídkovou věží je odlesněná. Na vrcholové skalce se nachází dřevěný kříž a geodetický bod. Svoje jméno hora dostala patrně od dřevorubců, kteří tvrdili, že jakmile slunce vystoupí nad temeno této hory, je poledne a tedy čas k obědu. Vrchol Polední hory byl původně zalesněn, snad i proto nevybízel k vyhlídkám. I přesto se na turistickém směrovníku píše, že ve 20. letech 20. století stávala na vrcholové skalce dřevěná rozhledna. Zásadní zlom přišel se studenou válkou. Ta udělala z Polední hory strategické vojenské zařízení elektronické ostrahy státní hranice. Hora měla výhodnou polohu a nadmořskou výšku. Z Poledníku se tak záhy stalo zařízení tzv. elektronické války. Zařízení bylo po strategické stránce dostavěno v září roku 1968 a umožňovalo sledovat rádiový provoz na území Spolkové republiky Německo. Vojenská posádka na vrcholu se věnovala odposlechu rádiových provozů na jižním a jihozápadním směru. Vojáci dokázali zachytit vysílání až do vzdálenosti několik stovek kilometrů. V praxi tak měla socialistická vojska Varšavské smlouvy přehled o komunikaci vojsk Severoatlantické aliance. Signálové příjmové podmínky na vrcholu Poledníku byly vynikající. Objekt byl stavěn a vybaven na tu dobu novými technologiemi. Vytápěl se naftou, jako náhradní zdroj energie sloužily agregáty. Objekt byl obehnán dvojitou linií drátů a střežen proti vniknutí signální stěnou se slaboproudým vedením. Zařízení na Poledníku (s krycím názvem TOPAS) bylo přísně tajné a silně střežené. Utajení šlo až tak daleko, že na většině map nebyl Poledník zakreslen a cesty k němu chyběly nebo byly záměrně zkreslovány. Poledník měl nedalekou leteckou ochranu prostřednictvím letky vrtulníků. Letka měla základnu na nedalekém Zhůří. K zařízení na vrcholu Poledníku dále náležela průzkumná rota a vidová hláska protivzdušné obrany státu. Objekt na Poledníku nebyl jediným při hranici s Bavorskem, další radary byly umístěny například na Čerchově, Havranu nebo Dyleni. Na druhou stranu ani Němci nezaháleli a mimo jiné vybudovali vojenské zařízení na Velkém Javoru. Izolace a střežení Poledníku skončilo po roce 1989. Objekt armáda opustila se snahou o prodej. Mezitím však stavba chátrala vlivem nevlídného počasí, ale zejména zásahem člověka, který si chtěl prohlédnout dříve tajnou základnu. Spousta zařízení byla rozkradena a zničena. V roce 1997 objekt Poledníku odkoupila Správa Národního parku Šumava a provedla rozsáhlou rekonstrukci. Okolní pomocné stavby byly demolovány a samotná věž upravena tak, aby mohla být využívána veřejností. V laminátových stavbách utvářející typický vzhled Poledníku, kde byla dříve umístěna technika pro odposlechy a radary, byla vyřezána okna a na vrchol věže byl pomocí vrtulníku umístěn nový ochoz. Slavnostní otevření proběhlo 18. července 1998. Výška věže je 37 metrů a na vrchol vede 227 schodů. V budově věže se nachází Informační centrum Národního parku Šumava, koutek s občerstvením, expozice o historii Poledníku a expozice rostlinná a živočišná.

 

Poledník v době železné opony a při demolici v roce 1997

 

 

 

 

Výbava Poledníku v době železné opony (zdroj: Antonín Pacholík)

 

 

 

 

Poledník v současnosti

 

 

 

 

Několik slov k Prášilskému jezeru. Nachází se pod severovýchodními svahy Poledníku v nadmořské výšce 1 079 metrů. Plocha hladiny jezera činí 3.7 hektarů a objem zadržované vody 352 000 m3, maximální hloubka 14.9 metrů a střední hloubka 8.3 metrů. Jezero napájí a záhy odvodňuje Jezerní potok do Křemelné a Severního moře. Po ústupu ledovce se v karové oblasti Poledníku nacházela hned dvě ledovcová jezera. Jedno, v místě zvaném Stará jímka na východním svahu Poledníku, bylo velmi mělké a postupem času došlo k jeho zrašelinění. Do současnosti přetrvalo Prášilské jezero ležící v žulovo-rulovém karu se 160 metrů vysokou jezerní stěnou. Jezero má skalnaté dno, pokryté silnou vrstvou sedimentů. U hráze stojí pomníček, který upomíná na smutnou událost z roku 1927, kdy v jezeře utonul student Ottokar Kareis.

 

Pohled ze svahu Poledníku na Prášilské jezero

 

 

 

 

Prášilské jezero na starých fotografiích

 

 

 

 

Prášilské jezero

 

 

 

 

Vedení státní hranice v úseku Železná Ruda-Gsenget

 

 

 

 

Vedení státní hranice v úseku Gsenget-Poledník

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (018-SUM)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz