Rozbor plání u zaniklých sídel

Pohoří Šumavy je na státní hranici zastoupeno souvislou linií horských plání a údolí, kde státní hranice probíhá vodními toky nebo ve svazích hor - úsek hranice od Bučiny po Nové Údolí. Při hranici se tady rozprostírá pás bývalých příhraničních obcí a osad, z nichž mnohé ještě v 50. letech 20. století stály. Za prvé zde státní hranice probíhají vodními toky - mokrou hranici tvoří Čertova voda, Červený potok, Hraniční potok, Řasnice, Mechový potok, Hraniční potok, Studená Vltava a Údolský potok. Za druhé hranice probíhá ve svazích hor a kopců - pláně, údolí a lesy se zde vyznačují nadmořskou výškou okolo 800-900 metrů.

 

Vedení hranice na šumavské pláni - hraniční Studená Vltava, na české straně zaniklé osady Nové Údolí a Na Spálenci, na bavorské straně obec Haidmühle (zdroj: Jiří Jiroušek)

 

 

 

Vedení hranice na šumavské pláni - hraniční Mechový potok, na české straně linie kamenných snosů coby pozůstatek civilizace, na bavorské straně domky samoty Marchhäuser u obce Bischofsreut (zdroj: Antonín Smola)

 

 

 

Výchozím místem rozboru je hraniční přechod Bučina/Finsterau (hraniční znaky 9D a 10C) v nadmořské výšce 1 120 metrů. Původní hraniční znak 9D nese letopočet 1844 a je tak tichým svědkem vytyčení a omezníkování česko-bavorských hranic v souladu s hraniční smlouvou z roku 1862 a protokolem z roku 1842. Ostatně původních hraničních mezníků s letopočtem 1844 je až po styk hranic s Rakouskem několik. S dávnou historií Šumavy u hranic jsou spojeny obchodní nebo chcete-li zlaté či solné stezky. Sůl ve středověku byla důležitým artiklem. V Českých zemích jí byl nedostatek a proto musela být dovážena z prosperujícího bavorského Pasova. Kromě soli se z Pasova do Čech vozily i drahé látky, koření, víno, tropické plody a další zboží. Opačným směrem se vozilo zejména obilí, chmel, pivo, vlna nebo kůže. Hraniční přechod a taktéž první život na dnes již zaniklé obci Bučina je spojen se Zlatou stezkou, která vedla z Kašperských Hor přes Kvildu do Pasova. Zemskou hranici s Bavorskem protínala kašperskohorská větev Zlaté stezky v místech hraničního přechodu Bučina/Finsterau. Cesta byla zbudována okolo roku 1356, přičemž do tohoto období spadá i výstavba královského hradu Kašperk, který strážil důležitou obchodní trasu. Význam zlaté stezky poklesl v 17. století. V roce 1706 čilý obchodní ruch utichl úplně - Josef I. zakázal dovážet bavorskou sůl do Čech, aby podpořil prodej soli z vlastního mocnářství. Po tomto období stezka fungovala jako celní přechod s nedalekou celnicí a stanicí Finanční stráže. S hraničním přechodem na Bučině je spojováno i pašeráctví - pašovaly se potraviny, cukr, šňupací tabák, bavorská sůl, káva, mladý dobytek, ale i trhací prach do pušek. V době studené války se přechod na Bučině stal předělem mezi východní a západní Evropou - byl neustále vojskově pozorován z obou stran hranice. Coby malý pohraniční styk byl hraniční přechod Bučina/Finsterau otevřen v roce 1991. U hraničního přechodu na obou stranách hranice jsou zastávky pro autobusovou dopravu.

 

Hraniční přechod Bučina/Finsterau v roce 1926, 1935, 50. letech, 1966 a 80. letech

 

 

 

 

Hraniční přechod Bučina/Finsterau v současnosti

 

 

 

 

Hranici u hraničního přechodu na Bučině tvoří Čertova voda (Čertův potok). Čertova voda, po které je pojmenováno i přechodové místo u hraničního znaku 11D, pramení nad hraničním přechodem a v délce 4.6 km tvoří mokrou hranici, a to až k soutoku s Červeným potokem u hraničního znaku 13D (Červený potok je přítokem Čertovy vody, kterážto od soutoku odtéká do Bavorska). Od soutoku Čertovy vody a Červeného potoka (tzv. Čertův jazýček) tvoří Červený potok v délce 3 km mokrou hranici, a to až ke hraničním znakům 14C a 14 (letopočet 1844). U „čtrnáctek“ se nachází ještě další dva staré mezníky s letopočty 1870 a 1752 - domnívám se, že se jedná o letopočty odkazující na rozhraničení minulých správních území - zanedlouho se k jednomu z nich navrátím. Přirozená hranice obou vodních toků tvoří výběžek státní hranice zasahující do Bavorska - na svazích nad potoky se rozprostírá zaniklá osada Chaloupky a obec Knížecí Pláně.

 

Čertův jazýček - soutok hraničních potoků Čertova voda a Červený potok

 

 

 

 

Hraniční rozcestí u čtrnáctek s historickými hraničními mezníky nesoucí letopočty 1844, 1870 a 1752

 

 

 

 

U soutoku Čertovy vody a Červeného potoka, v samotném cípu výběžku, stála Reichartova pila. Byla tak výhodně postavena, že mohla využívat síly obou potoků. Pila patřila rodině Reichartových a vyráběla prkna a dřevěné bedny. Pan Johann Baier coby vnuk pana Reicharta vzpomíná. „Z pily vedla důležitá cesta na Knížecí Pláně, umožňující převážet výrobky na nádraží do Lipky. Výrobky poté putovaly dále vlakem do Prahy a Vídně. Jedno z největších dobrodružství pro nás chlapce bylo na jaře plavení kmenů po Čertově potoce. Transport začínal u Seewaldovy pily v blízkosti Bučiny. Cesta pro dopravu klád byla upravena k potoku a ten byl udržován pro plavbu. Z míst, kde bylo koryto potoka zúžené, se ozýval hluk jako když přichází bouře. My hoši jsme tam utíkali a pozorovali velkolepé divadlo. Obrovské kmeny se hromadily, stavěly se do výše a vyskakovaly ven z koryta. Muži s tyčemi je vraceli zpět do potoka. Některé kmeny však zůstaly na břehu. Majitelé pozemků se pak radovali, že získali zadarmo dřevo. Kmeny putovaly do Ohebachu a dál po Ilzu do Pasova, kde byly svázány do vorů a dopraveny do Vídně.“ Pro kvalitní plávku dřeva na Čertově vodě byly na bavorské straně hranice postaveny dvě plavební nádrže. Horní nádrž Teufelsklause se nacházela pod Seewaldovou pilou (která byla součástí malé osady Na Mlýnské Mýtině), dolní nádrž Hammerklause byla zbudována kousek od Čertova jazýčku. Tyto rezervoáry vody byly přívalovou vlnou hraniční Čertovy vody pro plavení dřeva. Z uvedeného tedy vyplývá, že dobrá plávka dřeva byla společnou záležitostí Čechů i Bavorů. Druhou sílu hraničních potoků využívala sama Reichartova pila. Od Červeného potoka (u hraničního znaku 13/3C) vedl k pile náhon, od pily pak směřoval odtokový kanál do Čertovy vody (u hraničního znaku 12/7C). Jak vypadá místo Reichartovy pily v současnosti? Jsou zde rozvaliny a pozůstatky náhonu/odtokového kanálu. V Čertově vodě jsou pozůstatky zpevnění vodoteče pro plavení. U rozvalin pily stojí původní mezník rozhraničující tehdejší správní území obcí Bučina a Knížecí Pláně (dnes od Čertova jazýčku probíhá správní hranice mezi obcemi Kvilda a Borová Lada). Původní mezník nese pořadové číslo 225.

 

Polní náčrtek z roku 1937 pořízený při rozhraničování československo-německé státní hranice se zobrazením Reichartovy pily

 

 

 

 

Od „čtrnáctek“ u Červeného potoka hranice probíhá přímočaře suchým zvlněným terénem v délce 10 kilometrů, přičemž v závěrečné fázi stoupá a klesá na kóty Střední kopec (920 m. n. m., hraniční znak 20/10) a Přední kopec (995 m. n. m., hraniční znak 21/7). U hraničních znaků 22 a 22D hranice přechází do mokrého úseku, když ji zde začíná tvořit Hraniční potok. „Dvaadvacítky“ jsou původní hraniční znaky s letopočty 1844 a 1752. Letopočet 1752, který jsme zaregistrovali už u „čtrnáctek“ u Červeného potoka, upomíná na stanovení průběhu hranice v úseku Kunžvart-Klein-Philippsreut. Iniciativa stanovení hranice tu byla po zastřelení medvěda v tomto prostoru, když se obě strany dohadovaly, na kterém území byl skolen. V suchém desetikilometrovém úseku hranici protínají tři turistická přechodová místa - Landruck (hraniční znaky 17/1 a 17/2), Dolní Světlé Hory/Hinterfirmiansreut (hraniční znak 19) a Přední kopec/Vorderfirmiansreut (hraniční znak 21/11). V důsledku blízkosti sídel (na české straně hranice žel zaniklých) lze na státních hranicích vypozorovat kamenné snosy a příkopy, kterými si v minulosti majitelé oddělovali hranice pozemků - souvislé linie lze vypozorovat u zaniklé osady Stodůlky a osady Světlé Hory. Další zajímavost se nachází u hraničního znaku 18 (s letopočtem 1844), od kterého vede pěšina na nedaleký bavorský kopec Geissberg (1 018 m. n. m.). Při pěšině lze dohledat několik hraničních kamenů s iniciálou K. W. (Königswald - Královský les), jeden takovýto mezník nese navíc letopočet 1829 a je zasazen u skalky s vytesaným křížkem. Mezníky zřejmě v minulosti rozhraničovaly konkrétní správní území u bavorských hranic.

 

Linie kamenných snosů na státní hranici u zaniklé osady Stodůlky

 

 

 

 

Hraniční přechod Dolní Světlé Hory/Hinterfirmiansreut

 

 

 

 

Začátek hraničního toku Hraničního potoka a historický hraniční kámen s letopočtem 1752

 

 

 

 

Od „dvaadvacítek“ státní hranice přechází do mokré podoby, a to až do Nového Údolí. Jedná se o následující hraniční vodní toky: Hraniční potok, Řasnice, Mechový potok, Hraniční potok, Studená Vltava a Údolský potok. V řeči čísel. Od hraničních znaků 22 a 22D (s letopočty 1844 a 1752) hranice probíhá v délce 5.6 kilometrů Hraničním potokem ke hraničnímu znaku 3C (s letopočtem 1844), který se zde vlévá do Řasnice, která sem teče z českého území. Od soutoku Hraničního potoka a Řasnice hranice probíhá v délce 600 metrů Řasnicí ke hraničnímu znaku 4C (s letopočtem 1844), kde Řasnice odtéká do českého území a hranici začíná tvořit sem přitékající Mechový potok. Od soutoku Řasnice a Mechového potoka hranice probíhá v délce 5 kilometrů Mechovým potokem ke hraničním znakům 6C a 6. Od hraničních znaků 6C a 6 ke hraničním znakům 7C a 7D hranice krátce (v délce 850 metrů) probíhá suchým úsekem, jelikož zde není žádného vodního toku, který by mohl být využit jako přirozený předěl. Je zajímavé, že u „šestek“ je prameniště Mechového potoka a u „sedmiček“ pramení Hraniční potok, který odtud tvoří v délce 3 kilometrů hranici až ke hraničnímu znaku 8D. U hraničního znaku 8D se Hraniční potok vlévá do Studené Vltavy, která sem teče z bavorského území. Od soutoku Hraničního potoka se Studenou Vltavou hranice probíhá v délce 2 kilometrů Studenou Vltavou ke hraničnímu znaku 9C, kde Studená Vltava odtéká do českého území a hranici začíná tvořit sem přitékající Údolský potok. Od soutoku Studené Vltavy a Údolského potoka hranice probíhá v délce 150 metrů Údolským potokem ke hraničnímu přechodu Nové Údolí/Haidmühle.

 

Soutok Řasnice a Mechového potoka

 

 

 

 

Soutok Studené Vltavy a Údolského potoka

 

 

 

 

Ve více než šestnáctikilometrovém úseku mokrá hranice podtéká hraniční mosty coby hraniční přechody Strážný/Philippsreut, Mlaka/Bischofsreut a Nové Údolí/Haidmühle. Kromě těchto tří významných hraničních přechodů, které jsou níže charakterizovány, česko-bavorskou Šumavu ještě spojují dvě turistická přechodová místa u Krásné Hory (hraniční znak 6/2) a u Spálence (hraniční znak 7/17D).

 

Ke hraničnímu přechodu Strážný/Philippsreut. Je to už hodně dávno, co zemskou hranici v místech tohoto hraničního přechodu protínala Zlatá stezka vedoucí z Vimperka do bavorského Pasova. Na ochranu vimperské větve stezky byly zřízeny tři strážní hrady - Vimperk, Kunžvart u Strážného a Wolfstein u bavorského města Freyung. Již od 13. století sídlil na hradě Wolfsteinu biskupský správce Pasovského biskupství, který od 14. století dohlížel na provoz na vimperské větvi Zlaté stezky a měl povinnost udržovat stezku v průchodném stavu. Jeho lidé pravidelně kontrolovali všechny úseky, spravovali poškozená místa, budovali přechody přes bažinaté úseky a odstraňovali následky polomů, větrných smrští a jiných pohrom. O totéž se na české straně vimperské větve starala vrchnost Vimperského panství. Po vimperské větvi stezky táhla v dobách válečných často vojska - spory probíhaly mezi Vimperskými a Pasovskými. U dnešního hraničního přechodu stezka pokračovala na protějším svahu dále na jih. Soumaři od zemské hranice museli překonat ještě 10 kilometrů prázdného pohraničního hvozdu, než dorazili do první obydlené osady Hinterschmiding, kde na ně čekali pasovští úředníci a požadovali zaplacení celních poplatků. Zároveň si zde však mohli soumaři odpočinout, občerstvit se, přenocovat a dát překovat své koně. Až v roce 1692 na místě starého napajedla pro soumarské koně byla založena pohraniční osada Philippsreut. Kvůli konkurenci bavorské a rakouské soli Zlatá stezka na počátku 18. století zanikla. Namísto ní byla již bývalá stezka vylepšena a vznikla císařská silnice, která propojila střední Čechy s Bavorskem. Nejinak tomu není dnes. Ve 2. polovině 18. století byla v prostoru hraničního přechodu založena obec Silnice (Landstrassen). Do roku 1760 se víska nazývala Marchhäuser, Markhäuser (hraniční domky) - toto pojmenování zůstalo dodnes domkům na protilehlém svahu v Německu. V roce 1854 byl do vsi přestěhován celní úřad z Kunžvartu. Celní úřad se nacházel ve velké budově celnice a hostince Reif u hranice. Několik dní po podpisu Mnichovské dohody v roce 1938 vpochodovali přes hraniční přechod Silnice/Philippsreut do Čech německé oddíly a obsadili Sudety. Ještě před záborem byly u celního úřadu Reif vybudovány objekty zvláštního zařízení na obranu republiky - železná závora s ochrannými zídkami a dvěma výhybnými zídkami, dvouřadé uzávěry z kolejnic v délce 2.3 metrů po pravé i levé straně ochranné zídky, příkop a deponie v délce 60 metrů. Na konci 2. světové války se stala obec Silnice velkým překladištěm zboží. Na přelomu 40. a 50. let 20. století přišla studená válka a pohraničí se stalo neprostupnou oblastí. V místě již bývalé obce Silnice začaly střežit hranici dvě roty Pohraniční stráže - Horní Silnice (zanikla v 60. letech) a Dolní Silnice. První vískou u hranice se stala obec Kunžvart, která byla v 50. letech přejmenována na Strážný. V roce 1968 došlo k dočasnému uvolnění komunistického režimu a lidé z obou stran hranice se mohli setkat. Ne však na dlouho. Po událostech Pražského jara se hraniční přechody opět uzavřely. Jelikož byl ale přechod ve Strážném důležitou spojnicí zejména pro nákladní dopravu, byl po navázání diplomatických styků mezi Československem a Spolkovou republikou Německo znovuotevřen. Stalo se tak v roce 1971 po položení nové silnice vedoucí ke hranici a dostavbě nové celnice a oddělení pasové kontroly. Od celnice vedla silnice ke státní hranici (původní) ostrou levotočivou zatáčkou. Za hraničním mostkem byla německá celnice a pasové oddělení. Po listopadových událostech v roce 1989 byla silnice napřímena, vybudován nový hraniční most, přestavěna celnice a již svobodný hraniční přechod Strážný/Philippsreut byl dne 16. října 1990 slavnostně uveden do provozu. Do současnosti prostor celnice prošel několika rekonstrukcemi - zejména v důsledku zrušení hraničních kontrol po vstupu ČR do Evropské unie a Schengenského prostoru. Poslední rekonstrukce odstranila střešní konstrukci a přinesla do objektů obchod a služby. Státní hranice v prostoru hraničního přechodu Strážný/Philippsreut je vedena Hraničním potokem, a to v nadmořské výšce 845 metrů. Na mostní konstrukci jsou osazeny hraniční mezníky vyznačující hranici nepřímo - na bavorské straně mostu XII/1D (začátek dvanáctého-posledního úseku česko-bavorské státní hranice) a na české straně mostu 2C (s letopočtem 1991 jež upomíná na osazení mostu).

 

Hraniční přechod Strážný/Philippsreut v roce 1945, 50. letech, 1965, 1966, 1968 a 1972

 

 

 

 

Hraniční přechod Strážný/Philippsreut v roce 1989 a slavnostní otevření dne 16. října 1990

 

 

 

 

Celní úřad u hraničního přechodu Silnice-Strážný/Philippsreut ve 30. letech, 1938, po 1945 a 1971 (obrázek 2 a 3 zdroj: Jan Lakosil / Utajená obrana Šumavy)

 

 

 

 

Hraniční přechod Strážný/Philippsreut a pohled z mostu na Hraniční potok

 

 

 

 

Turistický přechod Mlaka/Bischofsreut na Šumavě má zajímavou historii. Historii česko-bavorského hraničního mostku u bývalé osady Mlaka lze uchopit do šesti etap. První etapou byly pradávné časy, kdy zdejšími pohraničními hvozdy vedla jedna z větví obchodních Zlatých stezek, zde z Prachatic do bavorského Pasova. Tenkrát zde byly neprostupné lesy a podél dnešního hraničního Mechového potoka se táhla bažinatá dolina. V této době netvořil hranici potok, ale široký pás lesa. Pro soumary a osadníky tak byl hranicí les. Pro překonání bažinaté doliny putující lidé používali všechno, co jim při cestě přišlo do ruky - větve, klacky, snad i větší kusy dřeva házeli na bažinatá a jinak podmáčená místa. Ve vrcholné době Zlaté stezky stál u Mechového potoka žulový sloup (tzv. Bischofshut - Biskupský klobouk), který ohraničoval území Pasovského biskupství jež náleželo Bavorsku. Druhou etapou by mohla být zlatá éra prvorepublikové šumavské turistiky. Lidé chodili na výlety, volně překračovali hranice, chodili na nákupy a na návštěvy za sousedy do Bavorska. Další třetí etapa směřuje ke Mnichovské zradě. Píše se 1. říjen 1938 a přes hraniční kamenný mostek u osady Mlaka procházejí vojáci německé 7. pěší divize, která byla součástí VII. armádního sboru. Zabírají české pohraničí. Čtvrtá etapa hraničního kamenného mostku u Českých Žlebů připomíná osvobození Šumavy americkou armádou. Koncem dubna 1945 projíždí most americké vozidlo 56. obrněného ženijního praporu, který byl součástí 11. obrněné divize. Pátá etapa, ve srovnání se třetí etapou, je opět chladná. Po vysídlení německého obyvatelstva z českého pohraničí po 2. světové válce na Šumavě postupně ustává ruch a hraniční mostek s Mechovým potokem začíná rozdělovat východní a západní Evropu. Kamenný mostek je z české strany uzavřen mohutnou železnou závorou s ochrannými zídkami (která tu byla vybudována ve 30. letech na obranu republiky) a cesta z obou stran hranice je překopána. Šestá etapa je poslední. V roce 1996 vyústila snaha obnovení hraničního přechodu na kamenném mostě. V současnosti opět mostek, pod kterým protéká hraniční Mechový potok, spojuje nejen svobodné státy, ale i starodávnou trasu nejstarší větve Zlaté stezky. Pozůstatky po minulosti jsou mnohé - i dnes hraniční Mechový potok a jeho břeh připomíná bažinatý dolíček, v lese můžeme spatřit pozůstatky obchodní (úvozové) cesty, na pláních zase rozvaliny kamení po usedlostech osady Mlaka a mohutná železná závora s ochrannými zídkami je pozůstatkem obrany Československé republiky ve 30. letech minulého století. Hraniční mostek přes Mechový potok byl původně dřevěný. V roce 1841 byl nahrazen kamenným, který přetrval do současnosti. Původně byl kamenný mostek opatřen horním ohrazením nebo chcete-li zábradlím, to však bylo po 2. světové válce svrženo z mostku do mokřin. K turistickému hraničnímu přechodu Mlaka/Bischofsreut v nadmořské výšce 845 metrů je osazen hraniční mezník č. 5/4C - vyznačuje hranici nepřímo. Nedaleko mostku se nachází historický hraniční kámen s letopočtem 1767. K roku 1767 se váže stanovení hranice v hustém pralese po sporech Schwarzenbergů s Pasovským biskupstvím. Hranici před tímto obdobím tvořil prales - hraniční spory se vyostřovaly poté, co vymýcením lesů na obou stranách hranice vzešly v platnost vlastnické nároky. Hranice byla stanovena vodními toky a dále rozsouzena až k severním svahům pralesnatého Třístoličníku.

 

Hraniční přechod Mlaka/Bischofsreut v době Zlaté stezky s Biskupským kloboukem, 30. letech, 1938, 1945 a 50. letech (obrázek 3 a 4 zdroj: Jan Lakosil / Utajená obrana Šumavy)

 

 

 

 

Hraniční přechod Mlaka/Bischofsreut a železná závora s ochrannými zídkami

 

 

 

 

Historický hraniční kámen u hraničního přechodu Mlaka/Bischofsreut

 

 

 

 

S hraničním přechodem Nové Údolí/Haidmühle je spjato turistické přechodové místo v nadmořské výšce 792 metrů (hraniční znaky 9/2C a 9/2) a železniční mostek (hraniční znaky 9/3 a 9/4), po kterém kdysi jezdili vlaky z Volar do Pasova. Již v roce 1884 byla na bavorské straně hranice zřízena při prašné cestě celnice. Do turisticky atraktivního kraje okolo osady Nové Údolí v roce 1910 pronikla železnice, čímž se zdejší oblasti dostalo přímého spojení s Bavorskem. Zastávka v Novém Údolí byla zároveň i nákladištěm s druhou manipulační kolejí. Hranici přecházela trať mostem přes Údolský potok. Je třeba dodat, že v tomto místě netvoří hranici potok, ale přímá hraniční čára, která protíná trať až za mostem, který tak leží plně na českém území - kvůli tomu, aby most měl jediného vlastníka a správce, zde byla hranice o několik metrů posunuta. Nádraží v Haidmühle bylo přechodovou stanicí obou sousedních železničních správ. Ve 30. letech 20. století byla u hranic zřízena stanice četnictva a Finanční stráže, později byl před hranicí vybudován zvláštní objekt na obranu republiky - třířadá uzávěra z kolejnic zabetonovaných v délce 3.5 metrů. V noci z 29. na 30. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda a Německo zabralo československé pohraničí. Vojáci přes hraniční mostek vpochodovali do Nového Údolí hned následující den 1. října 1938. Zabrání Sudet a válečná léta vedla paradoxně k tomu, že zdejší tratě kupodivu ožily. Trať přes Nové Údolí se stala velmi využívanou - vedle nákladních vlaků tu jezdilo denně šest párů osobních vlaků. Nové Údolí bylo osvobozeno dne 1. května 1945 jednotkami americké armády. Nové Údolí bylo jednou z posledních německých únikových tras, o čemž svědčí nález vagónu plného zlata odstaveného v sousedním Haidmühle den poté. Po válce Nové Údolí na nějaký čas ožilo. Konec osady a turistického ruchu nastal se zřízením hraničního pásma a vybudováním železné opony - železniční spojení do Bavorska bylo přerušeno a v roce 1951 byly na hraničním mostě na československé straně vytrhány koleje. Ovšem pravidelná osobní doprava z Volar (respektive Černého Kříže) do Nového Údolí neustala! Až do května 1977 sem jezdily vlaky dále, ovšem s doprovodem Pohraniční stráže. Je ale třeba dodat, že tehdejší vlaková zastávka byla posunuta dále od hraničního přechodu respektive se z vlaku vystupovalo ještě před drátěným zátarasem. Na německé straně byl v roce 1976 od státní hranice vytrhán téměř dvacetikilometrový úsek železnice. Od poloviny roku 1977 to na trati Černý Kříž-Volary fungovalo tak, že osobní doprava byla ukončena ve Stožci. I tak byla na úseku této trati prováděna kontrola pohraničníky. Za Stožcem byla trať přehrazena železnými vraty (na mostě před říčkou Světlou) a zatarasena výkolejkou. Povolenku do železniční stanice v Novém Údolí dostávaly jen nákladní vlaky, které sem vozily dřevo pro německé odběratele. Nákladní vlaky byly důsledně kontrolovány pohraničníky. Po listopadových událostech roku 1989 padla železná opona. Hraniční přechod (mostek) spojující Nové Údolí a Haidmühle byl slavnostně otevřen v roce 1990. I železnice se do Nového Údolí vrátila - dráhy obnovily jízdy osobních vlaků až na konečnou do Nového Údolí. První vlak sem přijel 30. června 1990. V roce 1995 byla zastávka přesunuta blíže ke hraničnímu přechodu a byl zde zbudován vyvýšený perón. V roce 1994 vznikl spolek Pošumavské jižní dráhy s jediným cílem - znovupoložit kolej přes česko-bavorskou hranici. Trvalo tři roky, než-li se podařilo spolku získat zarostlou hromadu štěrku a polorozpadlý most. Práce se hnuly a vzniklo cca 70 metrů dlouhé kolejiště na původním náspu tratě z Volar do Pasova. Nebyl to ale jediný cíl Pošumavské jižní dráhy. Spolek provozuje turistické středisko, které zahrnuje studené i teplé občerstvení, prodejnu suvenýrů a muzeum ve vagonu, které upomíná na minulý život v Novém Údolí. Na nynějších cca 70 metrech kolejí jezdí ručně tažená mašinka - vyjíždí ze stanice Pošumavské jižní dráhy v Novém Údolí a šine se přes můstek až ke hraničním mezníkům č. 9/3 a 9/4, v těchto místech protíná státní hranici a je hrdá na to, že se může chlubit označením nejkratší mezinárodní tratě. Nad hraničním přechodem byl postaven hotel Nové Údolí. Naproti hotelu je umístěn památník železné opony upomínající na studenou dobu - jedná se o repliku drátěného zátarasu a pozorovatelnu.

 

Hraniční přechod Nové Údolí/Haidmühle a železniční mostek v roce 1935, 1938, 50. letech a 70. letech (obrázek 2 zdroj: Jan Lakosil / Utajená obrana Šumavy)

 

 

 

 

Hraniční přechod Nové Údolí/Haidmühle a železniční mostek

 

 

 

 

Více než šestnáctikilometrový úsek mokré hranice nabízí ještě další zajímavosti. U turistických směrovníků Dolní Cazov a Krásná Hora-rozcestí se nacházejí při pěšinkách ke státní hranici zbytky panelů - v době studené války zde vedly panelové cesty ke hranici pro případný postup těžké techniky v případě konfliktu mezi východem a západem. U hraničního přemostění Mechového potoka na Dolním Cazově (u hraničního znaku 4C) se zase nachází masivní mostek přes Řasnici, který je dokladem o postupu americké armády, která osvobozovala po 2. světové válce Šumavu. Paradoxně těmito místy, po dřevěném mostě přes Řasnici, v říjnu 1938 postupovalo německé vojsko při obsazování Šumavy. V úseku suchého úseku mezi „šestkami“ a „sedmičkami“ lze dohledat starý hraniční kámen s iniciálou K. W. (Königswald - Královský les). Na závěr nutno vyjmenovat respektive odkázat na pás zaniklých příhraničních sídel okolo mokrého úseku hranice. Mimo výše zmíněných tří sídel u hraničních přechodů to dále jsou: osada Cazov, osada Kamenná Hlavaosada Krásná Hora a osada Na Spálenci.

 

Vedení státní hranice v úseku Bučina-Strážný

 

 

 

 

Vedení státní hranice v úseku Strážný-Nové Údolí

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (020-SUM)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz