Rozbor modravského hřebene

Vedení státní hranice v oblasti modravského hřebene je proměnlivé. Za prvé státní hranice probíhají po hlavním hřebeni Šumavy, který je zároveň rozvodím - vody z českých svahů náleží k Labi a Severnímu moři, vody z bavorských svahů náleží k Dunaji a Černému moři. Oním hlavním hřebenem je úsek V Koutě-Malá Mokrůvka. Za druhé státní hranice probíhají vodním tokem - mokrou hranici tvoří Čertova voda. Státní hranice vedené po hřebeni a ve vodních tocích mají povahu přirozených-orografických hranic. Za třetí státní hranice probíhají svahy hor - v důsledku toho sem tam hranici překonávají říčky a pramenné potůčky - hranice ztrácí charakter souvislého hřebenu a rozvodí. Takovým úsekem je hranice vedená mezi Poledníkem a Roklanem. Státní hranice vedená v takovémto terénu má povahu zčásti přirozených-orografických hranic a z části umělých-geometrických hranic. Umělé hranice byly vytvořeny v přímých liniích bez použití přírodního útvaru (horského hřebenu nebo vodního toku) - pro umělou hranici je charakteristický úsek hranice mezi Medvědí horou a Roklanem a hranice v prostoru Černé hory a Pramenů Vltavy. Modravský hřeben je lokalitou Přírodních památek Modravské slatě a Prameny Vltavy - pro zdejší hraniční terén jsou charakteristická podmáčená místa (místy s prameništi potůčků) a slatě - v některých případech jsou státní hranicí rozpůleny i vrchovištní soustavy slatí, u Biskupské slatě je hranicí rozpůlen dokonce i revitalizovaný odvodňovací příkop. V podmáčených místech hranice na Šumavě najdeme pozůstatky po zpevnění terénu (prkénka, hatě, klády). Mezi slatěmi jsou atraktivní jezírka - v blízkosti státní hranice se nacházejí jezírka na Javoří, Rokytecké, Roklanské, Vrchové, Novohuťské, Blatenské a Hraniční slati. Hranice vedená v modravském hřebeni je terénně velmi pestrá a pochůzkově náročná. U hranic se v lokalitě modravského hřebene nacházely tři sídelní jednotky coby osamocená obydlí tvořená několika málo chalupami, které vznikly vlivem dřevařské kolonizace - Javoří PilaRoklanská hájenka a chata a Březník

 

Hlavní hřeben popisované oblasti V Koutě-Malá Mokrůvka, v pozadí Luzný pod nímž se státní hranice lomí (zdroj: Jiří Jiroušek)

 

 

 

Hlavní hřeben popisované oblasti Blatný vrch-Luzný, Blatný vrch a Špičník je dvouhlavý - každý stát má svůj vrchol a státní hranice prochází v sedle mezi nimi (zdroj: Jiří Jiroušek)

 

 

 

 

Hlavní hřeben popisované oblasti Velká Mokrůvka-Malá Mokrůvka (zdroj: Jiří Jiroušek)

 

 

 

 

Prvním úsekem hranice v lokalitě modravského hřebene je státní hranice vedená mezi Poledníkem a Roklanem. Hraniční přechod Poledník/Buchenau (hraniční znak 16/14, 1 140 m. n. m.) je poměrně novým přechodovým místem, který spojil centrální části Národních parků Šumava a Bavorský les po vstupu České republiky ke Schengenskému prostoru v roce 2008. Hranice mezi Poledníkem a Roklanem v délce 7.5 km probíhá zvlněným terénem, místy s klesáním a stoupáním. Hranice vede ve svazích hor, překonává protékající potůčky (hlavní toky - u hraničního znaku 16/20 Jelení potok, u hraničního znaku 17/9 Javoří potok, u hraničního znaku 22/9 Malá Řezná), probíhá u okraje komplexu slatí Zwieselter Filz (linie hraničních znaků 17/4 až 17/9), míjí další zajímavosti (například u hraničního znaku 18/6 bavorská louka Vordere Sulz, u hraničního znaku 22/4 bavorská louka Verlorener Schachten se dřevěnou chaloupkou Verlorener Hütte, u hraničních znaků 23/6 a 23/7 skalní útvary u Roklanského lesa) a míjí původní hraniční mezníky 20/13-0/1 a 22-0/1 s letopočtem 1765. V prostoru hraničního znaku 21 se v minulosti nacházel počátek VIII. úseku česko-bavorské hranice charakterizovaný jako „Počátek kamerálních lesů na šumavské hoře Roklan“. Pod Roklanem se u hraničního znaku 24 hraniční linie lomí ze severu na jihovýchod.

 

Hraniční přechod Poledník/Buchenau

 

 

 

 

Skalní útvary u Roklanského lesa

 

 

 

 

Pojďme si něco povědět o Roklanu. Když se řekne Roklan, vybaví se každému z nás výrazná hora s nezaměnitelnou siluetou. Dva pahorky nebo chcete-li dva vrcholy dělají z Roklanu pozoruhodný útvar. Na jihovýchod je situován Velký Roklan a k severozápadu Malý Roklan. Oba vrcholy odděluje mělké sedlo zvané jako Roklanská louka. Roklan (Velký Roklan)/Rachel (Grosser Rachel) v nadmořské výšce 1 453 metrů je druhou nejvyšší horou česko-bavorské Šumavy, za Velkým Javorem zaostává o pouhé 3 metry. Velký Roklan je vskutku pozoruhodným geologickým útvarem. Metamorfóza hornin zde proběhla s mnohem větší intenzitou, než v ostatních částech Šumavy. Původní sedimenty byly po dobu 500 miliónů let opakovaně vystavovány vysokému horotvornému tlaku a při teplotě až 650 stupňů se proměnily v plastickou hmotu. Na profilu skalních útvarů i ležících balvanů jsou dobře patrné silně zprohýbané vrstvy zdejší tzv. roklanské pararuly. V nich jsou rozloženy hlavní druhy minerálů - šupiny tmavého biolitu, modravý až šedozelený cordierit, světlé vrstvy křemene, živce a šedobílý silimanit. Německý název hory Rachel se často odvozuje od keltského termínu „rachia“, což má znamenat něco jako drsný, holý, skalnatý. Velký Roklan je rulovým hřebenem. Vrcholová plošina je tvořena protáhlou rulovou skálou, která vykukuje nad stromy. Na svazích jsou četné skalní stěny a balvany. Nejprudší svahy jsou situovány k jihovýchodu - jsou přemodelované činností ledovce na kar s Roklanským jezerem. Na vrcholové skále je osazen velký dřevěný kříž. U vrcholové skalky je umístěna dřevěná bouda, která slouží německé obdobě Horské služby. 400 metrů jihozápadně od vrcholové skály Velkého Roklanu se nachází horská chata Waldschmidthaus. Chata v nadmořské výšce 1 350 metrů poskytuje občerstvení. Postavena byla v roce 1912 a pojmenována po bavorském spisovateli Maximilianu Schmidtovi. Malý Roklan (Roklanec)/Kleiner Rachel (1 399 m. n. m.) je situován cca 900 metrů severozápadně od Velkého Roklanu. Vrcholová plošina je dnes odlesněna, polomy jsou roztroušeny do paseky pokryté trávou a borůvčím. Místy nastupují nové smrky. Vrcholek Malého Roklanu je situován do severozápadní části kruhové vrcholové plošiny ke skalám. Na okraj jedné z nich je posazen kovový kříž. Do jihovýchodních svahů Velkého Roklanu je zahloubeno, v nadmořské výšce 1 071 metrů, Roklanské jezero. Velikost jezera činí 5.7 hektarů a maximální hlouba vody dosahuje k 13.5 metrům. Maximální délka jezera je 350 metrů a maximální šířka 200 metrů. Jezerní kar prošel komplikovaným vývojem. V době vrcholného zalednění se na horském hřebeni vytvořilo rozlehlé firnové pole a sněhové převisy, které na přilehlých svazích přecházely do tří ledových proudů. Ty se pak spojily v obrovský ledovec a vyhloubily trojdílný kar. V důsledku toho vznikly kromě Roklanského jezera ještě další (dnes již zarostlé) vodní plochy - kotlina tzv. Starého jezera (Felsensturz), kotlina Seebuchet a bezvodý kar tzv. Zazemněného jezera. Karová stěna Roklanského jezera se vypíná do výšky 229 metrů a je velmi strmá (průměrný sklon je 46 %) s četnými stupni a plošinami. Ledovec vyhloubil dva bazény, které jsou příčně odděleny skalnatým povrchem. Severní bazén pod jezerní stěnou je karový a hluboký až 3 metry. Vzdálenější bazén je oválný, hluboký až 13 metrů, je hrazený čelní morénou. Roklanské jezero je napájeno a záhy odvodňováno Jezerním potokem, který pramení v karové stěně. Vysoko nad hladinou Roklanského jezera, na severním skalnatém výběžku karové stěny, se v nadmořské výšce 1 200 metrů vypíná Roklanská kaplička. Za svou existenci vděčí především Ludwigu Leythäuserovi, který se na tomto místě takříkajíc podruhé narodil. Ludwig Leythäuser byl bavorský lesní správce a k jeho činnosti patřil i dohled nad místními lesy. Někdy kolem roku 1885 vyjel na obhlídku na koni. Zaskočila jej mlha a než se nadál, neviděl na metr před sebe. Při představě nocování v horách se rozhodl v cestě pokračovat. Jeho kůň klopýtal cestou, aby jej donesl k domovu. Ušli již pěkný kus cesty, když se najednou kůň zastavil. Ač jej polesný vydatně pobízel, nechtěl kůň udělat ani krok vpřed. Leythäuser sesedl a když koně obešel, všiml si, že s koníkem stojí na samém okraji srázu jezerní stěny Roklanského jezera. Jako poděkování Boží prozřetelnosti, která zastavila koně včas, nechal právě na místě své záchrany vystavět dřevěnou kapli. Dřevěná kaple vyhořela po 2. světové válce. V roce 1951 byla kaple obnovena. Následovaly však další rekonstrukce, a to vlivem požáru (70. léta) a chátrání (1999-2000). Interiér kaple byl ozdoben dřevořezbami Johanna Lentnera ze Spiegelau, tzv. řezbáře pána Boha. Dřevořezby zachycují Svatou rodinu, ukřižování Ježíše Krista a Matku Boží.

 

Roklanská sada na starých fotografiích - dvouhlavý Roklan, Velký Roklan, vrchol Velkého Roklanu, v popředí chata Waldschmidthaus a v pozadí Malý Roklan a Roklanská louka, Roklanské jezero a Roklanská kaplička

 

 

 

Roklanská sada v současnosti - vrchol Velkého Roklanu, vrchol Malého Roklanu, Roklanské jezero a Roklanská kaplička

 

 

 

 

Jak již bylo řečeno, oba Roklany jsou odděleny Roklanskou loukou coby bývalou horskou pastvinou. Obydlených míst v horách bylo v Bavorsku mnoho a proto tam bylo také více dobytka. V Bavorském lese proto vznikla umělým odlesněním asi desítka míst s název Schachten. Schachten bylo označení pro místa, kde se pásl mladý dobytek. Sedláci z okolí měli právo k lesní pastvě. Na počátku června pastevci vyháněli skot na pastviny a trávili s ním zde celé léto až do září. Pastevec zde měl primitivní boudu k nocování (Hütte). Pasení dobytka se na bavorských Schachten místně udrželo až do 60. let 20. století. Dnes jsou tyto pastviny vnímány jako historická památka a doklad hospodaření předků. Takovýchto luk je roztroušeno na bavorské straně hranice mezi Poledníkem a Roklanem několik - Kohl Schachten, Hoch Schachten, Alm Schachten a Verlorener Schachten. Pastviny svého času vlastnil sklářský statek rodiny Poschingerů. Pastvina Kohl Schachten měla původní rozlohu 16 hektarů (dnes 7.5 hektarů) a první zmínka o pastevectví se u ní váže k roku 1733, naposledy byla louka využita v roce 1961. Hoch Schachten byla využívána v období 1733-1961, Alm Schachten 1773-1920 a Verlorener Schachten 1829-1963. Dnes bývalými pastvinami, na kterých se rozprostírají osamocené stromy s často bizardními tvary, prochází turistická cesta. Listnaté solitéry jsou velmi staré, některé rostou, jiné už odumřely. Byly tu kdysi při mýcení lesa ponechány jako opěrné body, aby poskytovaly stín odpočívajícím pastevcům. U Verlorener Schachten se nachází dřevěná chaloupka Verlorener Hütte, kterou spravuje bavorský zájmový spolek. Verlorener Schachten je z jihovýchodu ohraničena státní hranicí. Na louce, kousek od hranice, lze vypozorovat řádku kamenných snosů - zřejmě se jedná o pozůstatek ohrady pastvy.

 

Kohl Schachten a Verlorener Schachten

 

 

 

 

Druhým úsekem hranice v lokalitě modravského hřebene je státní hranice vedená po hřebeni horstva V Koutě-Malá Mokrůvka. Od lomu státní hranice u hraničního znaku 24 tato probíhá 2.5 km zvlněným terénem se stoupáním na kótu V Koutě (hraniční znaky 25/11 až 25/13, 1 276 m. n. m.). Tato hraniční kóta není moc známá - v mapách není zaznačena - svoje jméno dostala pravděpodobně od koutku-ohybu státní hranice, která zde jinak probíhá takřka přímočaře. Ještě před dosažením kóty hranice míjí původní hraniční kámen 24/3-0/1 s letopočtem 1765 a erby obou zemí. Z kóty V Koutě hranice klesá do sedla s Kruhovou slatí a odtud stoupá na Blatný vrch, to vše v délce 2 km. Kruhová slať je tvořena malým vrchovištěm s mrazovou formou smrku, svým tvarem kruh opravdu připomíná. U Kruhové slatě stojí původní hraniční kámen s erby obou zemí, letopočtem 1772 a původním pořadovým číslem 6. Historický kámen se nachází na bavorské straně hranice u hraničního znaku 26 - stojí tedy mimo hraniční linii a nemá tak úřední číslo. Tento historický kámen, společně s dalšími původními kameny (které mají podobu zpravidla balvanu, do kterého je vytesáno číslo, hraniční křížek a rysky - například u hraničních znaků 27/7, 29/2 a 29/11, ale také u historického hraničního znaku 24/3-0/1), jsou pozůstatkem původního vedení hranice. Blatný vrch (Šumná)/Plattenhausen je pozoruhodný tím, že je dvojvrchol - česká vrcholová plošina je situována do nadmořské výšky 1 367 metrů a bavorská vrcholová plošina se nachází v nadmořské výšce 1 376 metrů. Mezi oběma vrcholovými plošinami v mělkém sedýlku probíhá státní hranice, děje se tak v nadmořské výšce 1 370 metrů. Hraniční nadmořská výška 1 370 metrů dělá z hraniční vrstevnice, společně s vrcholem Velké Mokrůvky, nejvyšší kótu Plzeňského kraje. K Blatnému vrchu je situován hlavní hraniční znak 27. Z geografického hlediska je Blatný vrch výrazným sukem se zbytky zarovnaného povrchu ve vrcholové části. Svahy na české straně jsou mírné, svahy na německé straně jsou velmi prudké. Vrcholová plošina s četnými balvany a sutí je odlesněna s výjimkou několika uskupení smrků na německé straně. U jedné takové skupiny smrků na německé straně je skupina tří plochých skalek, právě k nim je situován nejvyšší bod německé vrcholové plošiny. Na západním svahu Blatného vrchu, u hraničního znaku 26/10, je na bavorské straně hranice viditelný křížek s tabulkou. Pietní místo upomíná na rok 1963, kdy v těchto končinách zahynuli dva českoslovenští piloti na svých strojích. Dne 20. června 1963 v odpoledních hodinách z letiště Líně vzlétl tříčlenný roj letounů Mig-15 ve složení npor. Dostál (vedoucí roje), por. Šrotýř a npor. Beran. Měli úkol provést přelet na trati Líně-Brno-Piešťany. Vlivem ztráty orientace vedoucího roje a nepřízně počasí, skupina, před narušením státní hranice s Německou spolkovou republikou, sledovala železniční trať Klatovy-Železná Ruda. V prostoru bavorského města Zwiesel vzlétla skupina do mraků. Npor. Beran se od skupiny odpoutal a pomocí prostředků pozemního zabezpečení a navigace byl doveden zpátky nad letiště Líně a v pořádku přistál. Tímto se zachránil. Nicméně, když přelétal z Německé spolkové republiky zpět do Československa, byli proti jeho letounu zvednuty čtyři bojové stroje. Po identifikaci, že nejde o nepřátelské letadlo, byla akce zrušena. Zbylá dvojice v prostoru bavorského města Zwiesel změnila směr letu na východ. Před 16. hodinou dvojice havarovala, a to zachycením o vrcholky stromů 500 metrů západně od kóty 1 275 Blatný vrch. Hlavní části trosek letounů s těly pilotů dopadly na území Německé spolkové republiky do hloubky cca 200 metrů od čáry státní hranice.

 

Původní hraniční kámen 6 u hraničního znaku 26 u Kruhové slatě v 90. letech a v současnosti

 

 

 

Blatný vrch, každý stát má svůj vrchol - státní hranice prochází v sedle mezi nimi

 

 

 

 

Česká a bavorská vrcholová plošina Blatného vrchu

 

 

 

 

Tragická událost u Blatného vrchu ze dne 20. června 1963

 

 

 

 

Z Blatného vrchu hranice klesá do sedla se Špičáckou slatí a odtud stoupá na Špičník, to vše v délce 1.3 km. Špičácká slať, zasahující převážně do Bavorska, je tvořena vrchovištěm s klečí borovice a smrčinou. Špičník (Velký Špičník, Špičák)/Spitzberg (Grosser Spitzberg) je taktéž dvojvrcholem - česká vrcholová plošina je situována do nadmořské výšky 1 351 metrů a bavorská vrcholová plošina se nachází v nadmořské výšce 1 352 metrů. Mezi oběma vrcholovými plošinami v mělkém sedýlku probíhá státní hranice, děje se tak v nadmořské výšce 1 340 metrů. Ke Špičníku náleží dva historické hraniční znaky. Ten první představuje hraniční skalku, na kterou je posazen novodobý hlavní hraniční mezník č. 28. Na straně skalky, která je přivrácena k Bavorsku, je vytesána bavorská šachovnice. Česká strana skalky je nečitelná, ale lze se domnívat, že jsou zde pozůstatky vytesaného českého lva. Druhý původní znak má podobu hraničního mezníku (č. 28/2-0/1), má vytesány erby obou zemí, letopočet 1765 a písmeno L (Lagerstein - něco jako mezilehlý-vedlejší kámen). Z geografického hlediska je Špičník plochým sukem se zbytky zarovnaného povrchu ve vrcholové části. Svahy na české straně jsou mírné, svahy na německé straně jsou velmi prudké. Vrcholová plošina s četnými balvany a sutí je odlesněna. Ze Špičníku hranice v délce 1.8 km klesá přes Malou Hraniční slať ke Hraniční hoře. Hraniční hora (Malý Špičník)/Kleiner Spitzberg má nadmořskou výšku 1 233 m. n. m. a je v podstatě spočinkem Špičníku. Ke Hraniční hoře je situován hlavní hraniční znak 29. U hraničního znaku 29 se nachází historický hraniční kámen (č. 28/23-0/1) s letopočtem 1772 a erby obou zemí. Malá Hraniční slať je odlehlou součástí rozsáhlého komplexu Hraničních slatí situovaných do Luzenského údolí. Malá Hraniční slať je menším kruhovitým rašeliništěm s mrazovou formou smrku.

 

Špičník - hraniční sedlo a historický hraniční kámen 28/2-0/1

 

 

 

Hraniční hora - historický hraniční kámen 28/23-0/1

 

 

 

Z Hraniční hory státní hranice v délce 1 km klesá ke hraničnímu přechodu Modrý sloup/Blaue Säule. Lokalita U Modrého sloupu byla od pradávna spojována s jižním okrajem Luzenského údolí u hranic s Bavorskem. Avšak nejvíce je Modrý sloup spojován s přechodovým místem na česko-bavorské hranici. Kde se vzal název Modrý sloup? Pochází až z 19. století, kdy se nově vyznačovala hranice po tom, co se Bavorsko stalo v roce 1806 královstvím. Při vyznačování hranice nového království byl na místě hraničního přechodu postaven sloup v tradiční bavorské bílomodré barvě. S dávnou historií Šumavy u hranic jsou spojeny obchodní nebo chcete-li zlaté či solné stezky. Sůl ve středověku byla důležitým artiklem. V Českých zemích jí byl nedostatek a proto musela být dovážena z prosperujícího bavorského Pasova. Kromě soli se z Pasova do Čech vozily i drahé látky, koření, víno, tropické plody a další zboží. Opačným směrem se vozilo zejména obilí, chmel, pivo, vlna nebo kůže. Hraniční hory jižně za Modravou protínaly hned dvě obchodní stezky. První z nich byla Karlova cesta - byla zbudována okolo roku 1356 a probíhala z Kašperských Hor do Pasova. Za dnešní Modravou překonávala pohraniční hvozdy v úseku od Malé Mokrůvky k Luznému. Ve stejné době vznikla i souběžná trasa Kašperskohorské cesty, která vedla taktéž z Kašperských Hor, hranici překonávala na Bučině a mířila opět do Pasova. Putování po Karlově cestě bylo náročné a kopcovitá trasa byla nevyhovující. Proto byla okolo roku 1572 dokončena výstavba nové trasy. Nová trasa se stala jakousi odnoží a zároveň konkurencí Kašperskohorské cesty. Nová trasa probíhala z Kašperských Hor a Horské Kvildy dále na Modravu. Odtud zlatá stezka pokračovala nebo spíše kopírovala pozdější Starobřeznickou cestu na Březník (dnes Starobřeznickou cestu kopíruje zelené turistické značení). Z Březníku cesta stoupala úbočím Malého Špičníku ke hranici (do prostoru současného hraničního znaku 29) a podél hranice pokračovala do místa dnešního turistického hraničního přechodu Modrý sloup/Blaue Säule. Význam zlaté stezky poklesl v 17. století. V roce 1706 čilý obchodní ruch utichl úplně - Josef I. zakázal dovážet bavorskou sůl do Čech, aby podpořil prodej soli z vlastního mocnářství. Po roce 1706 se z obchodních stezky protínající Modrý sloup stala pašerácká cesta. Pašeráci se vyhýbali celnici u nedalekého hraničního přechodu na Bučině. Pašovaly se různé věci - potraviny, cukr, šňupací tabák, bavorská sůl, káva, mladý dobytek, ale i trhací prach do pušek. Pašeráci se na Šumavě narodili, v šumavských lesích vyrůstali a znali tu každý kámen a strom. Chodili v noci ve tmavém oděvu s černým kloboukem na hlavě a s rancem nebo nůší na zádech. Povolání se obvykle dědilo z otce na syna, který byl seznámen se všemi úkryty i triky, jimiž bylo možné celníky a četníky přelstít. Činnost pašeráků považovala venkovská společnost za zcela legální činnost - pašeráci požívali mezi sousedy vážnosti. S přechodovým místem u Modrého sloupu je spjata tzv. samoobsluha a mezinárodní šibenice. Nedaleko Modrého sloupu, snad v místech pramene Luzenského potoka, stávala do začátku 20. století pastevecká chata Obere Waldhaus. Zde odpočívali pastevci, kteří pásli dobytek v lesích mezi Roklanem a Luzným. U chaty prý býval samoobslužný stánek s chlebem. Pekař z Grafenau sem každý týden přivezl chléb, aby se soumaři mohli při zdlouhavé cestě občerstvit. Za chléb však soumaři museli zaplatit do pokladničky, jinak jim hrozila nedaleká šibenice. Ale obchodníci byli poctiví a žádný z nich oběšen nebyl. Údajné popraviště se šibenicí stávalo přímo v místech dnešního přechodu na Modrém sloupu, kde zlatá stezka překračovala zemskou hranici. Šibenici tvořily dva kamenné sloupy, mezi kterými bylo nataženo břevno. Jeden ze sloupů byl na českém území a druhý na bavorském. Oběšenec se tedy měl houpat přímo nad zemskou hranicí. Při putování po zlaté stezce bychom tenkrát narazili na smírčí ukazatel v podobě dřevěné ruky. Říkalo se mu Handhab, což znamenalo v podstatě „ruka má právo.“ Šlo o výstrahu, že vstupujete na území, kde platí právo svobodného území Králováků. Hrdelní právo se zde vykonávalo jinak - každý zloděj nebo vrah, který svým činem porušil smír na obchodní stezce a byl při činu dopaden, mohl být odveden na popraviště na hranicích. Aby byla zachována alespoň nějaká spravedlnost a právo nebylo zneužíváno, byl provinilec na hranicích souzen soudem složeným z obchodníků, kteří po stezce právě putovali. Pokud byl přistižený hříšník odsouzen, jeho hrdlo propadlo na zdejší mezinárodní šibenici. Oběšenci prý zůstavali na šibenici tak dlouho, až kostra oklovaná dravci klapala ve větru. Důvodem vlastního hrdelního práva byla značná odlehlost území a velká vzdálenost k hrdelním soudům. Horalé si proto zařídili vlastní právo a slušní lidé jej respektovali. Popraviště bylo podle dochovaných dokladů opravováno v letech 1629, 1657 a 1670. V pozdějších dobách význam popraviště zmizel a bývalá šibenice byla využívána jako hraniční mezník. Na popraviště se dochovala vzpomínka na německých mapách, které u Modrého sloupu uvádějí lokalitu „Auf dem Hochgericht“, což lze volně přeložit jako „Na popravišti“ nebo „Na spravedlnosti.“ Dnes je Modrý sloup turistickým hraničním přechodem (v nadmořské výšce 1 188 metrů) spojující centrální část české a bavorské Šumavy. Jsou k němu situovány hraniční znaky 29/12-0/1 a 30. Kromě hraničních mezníků je zde ještě neoznačený žulový kámen (zřejmě pozůstatek původního hraničního značení) a kamenný podstavec s křížem. Křížky a kříže v krajině jsou krásné a obdivuhodné, vzbuzují úctu, navozují pokoru, dovedou říci mnohé. Kříže a další sakrální stavby skrývají úžasné příběhy a jsou nejen ukazatelem starých nebo poutních cest a orientačním bodem, ale současně představují bohaté úložiště informací paměti lidí a významných událostí v krajině. Z Modrého sloupu je pěkný výhled na oba směry hranice - z jedné strany se vypíná Luzný a z druhé Špičník. 

 

Hraniční přechod Modrý sloup/Blaue Säule

 

 

 

Od hraničního přechodu na Modrém sloupu hranice stoupá 1.5 km ke hraničnímu rozcestí pod horou Luzný. Hraniční rozcestí pod Luzným je známé také pod označením Markfleckl. Přítomnost kuželovitého kamenného vrcholu Luzného a shluk tří historických hraničních kamenů dělá z tohoto místa nejkrásnější hraniční přechodové místo na Šumavě. Pár slov k oněm hraničním artefaktům. Ten největší z nich má tři stěny, což svádí ke správné úvaze, že v minulosti vyznačoval hranice tří zemí. Hraniční rysky na trojmezním historickém kameni výrazně lomí (více jak o 90 stupňů) státní hranici z východu na sever. Na západní straně kamene je český dvouocasý lev s úředním číslem kamene 30/18-0/1 a letopočtem 1772. Na jižní straně kamene je bavorská šachovnice. Na severovýchodní straně kamene je erb se psy. Tento kámen označoval trojmezí mezi Českým královstvím na západě, Bavorskou zemí na jihu a Pasovským biskupským knížectvím na severovýchodě v Pasově. V době vztyčení hraničního kamene byl biskupem v Pasově Johann Philipp, hrabě z Lambergu, a proto hraniční kámen nese erb s jeho psy. Letopočet 1772 upomíná na pochůzku, na základě níž se zpřesňovala česko-bavorská zemská hranice, stanovená okolo roku 1764 v souvislosti s tereziánskými územními změnami v neprospěch Českého království. Trojmezní kámen je zakreslen na mapě Stabilního katastru z roku 1837 jako Hauptstein (hlavní kámen) s letopočtem 1772 a zkratkami obou zemí KB (Königreich Böhmen - Království české) a CB (Churfürstentum Bayern - Kurfiřtství bavorské). Dále jsou u trojmezního kamene ve staré mapě zakresleny číslice 10 a 1. Označují pořadové číslo kamene (10) a zároveň začátek nového úseku hranice (1 - v minulosti zde začínal IX. úsek česko-bavorské hranice pojmenovaný jako Lusenberg). Tato čísla jsou na české a bavorské straně kamene vytesána. Tady pod Luzným končí linie původních tereziánských hraničních znaků s barevným nátěrem. Druhý hraniční kámen je z historického hlediska zajímavý tím, že nese letopočet 1844. Hraniční kámen má úřední číslo XI/1 a vyznačuje začátek jedenáctého úseku česko-bavorské státní hranice. Letopočet 1844 souvisí s definitivním stanovením česko-bavorských hranic po dlouhotrvajících sporech - dne 24. června 1862 byla podepsána rakousko-bavorská hraniční smlouva a hraniční úsek IX česko-bavorské hranice byl nově osazen hraničními kameny v souladu s protokolem z 2. srpna 1842. Na mapě Stabilního katastru z roku 1837 je tento mezník taktéž zakreslen - je u něj letopočet 1844, číslice 1 a nápisy K Bayern (Království bavorské) a K Böhmen (Království české). Tyto historické nápisy byly (bohužel) ve 20. a 30. letech 20. století po vzniku Československé republiky odstraněny. S hraničními kameny s letopočtem 1844 se lze setkat na linii celého bývalého hraničního úseku IX česko-bavorské hranice (tj. od Luzného až po Trojmezí). Třetí mezník se pod Luzným jeví jako zcela nenápadný. Uvedený letopočet 1692 dělá z tohoto kousku kamene nejstarší ručně tesaný mezník na Šumavě. Mezník má dvě stěny s erby - vyznačoval zemskou hranici mezi Bavorskem (erb bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela) a Pasovským biskupstvím (erb Johanna Philippa, hraběte z Lambergu). Letopočet 1692 se váže k vymezení často sporné hranice mezi Bavorskem a Pasovským biskupstvím.

 

Hraniční rozcestí pod Luzným (Markfleckl) v době prvorepublikové turistiky a železné opony

 

 

 

 

Hraniční rozcestí pod Luzným (Markfleckl) se třemi historickými hraničními mezníky

 

 

 

 

Trojmezní historický hraniční mezník s letopočtem 1772 pod Luzným

 

 

 

 

Úsekový historický hraniční mezník s letopočtem 1844 pod Luzným

 

 

 

 

Nejstarší ručně tesaný mezník na Šumavě s letopočtem 1692 pod Luzným v 80. letech a v současnosti

 

 

 

 

Pár slov k hoře Luzný. Hora Luzný/Lusen (1 373 m. n. m.) respektive její tvar nemá v oblasti Šumavy obdoby. Je jediným vrcholem v rozlehlých částech Šumavy, která má tvar pyramidy nebo chcete-li kuželu a výrazně převyšuje své okolí. Luzný odedávna přitahoval roj turistů. Jeho krása učarovala umělce a básníky. Vrcholek hory Luzný je situován coby kamenem dohodil (300 metrů) k ohbí státní hranice, která se zde lomí z východu na sever. Holý kužel Luzného je tvořen tvrdou žulou, která se následkem mrazové destrukce v poslední době ledové rozsypala do velkých hromad kamení. Díky této „konstrukci“ Luzný mezi šumavskými horami vyniká největším kamenným mořem, které pokrývá jeho svahy i vrchol. Vrcholová plošina je pokryta kamennou sutí, do její jižní části je však situován souvislý mladý smrkový porost s místy roztroušeným jeřábem. Na okraj vrcholové plošiny je posazen dřevěný kříž. Ve svažitém kamenném moři je zapracována kleč borovice, klimatická smrčina, jeřáb, trsy borůvčí a kapradiny. Šumavský průvodce z roku 1923 k Luznému mimo jiné uvádí: „Žulová hora, jejíž vrchol má podobu zploštělého kužele. Do poloviny vystupuje nízká smrč a kleč a nad ně vyniká temeno poseté žulovými balvany. Na severním svahu hory pramení řeka Otava (Lužný). Zde vidíme velkou kotlinu, ohraničenou z jihu Lužným, z východu horami Modrou (Moorberg) a Mokravou (Moorkopf) a na severu ostrohem břežnickým. Stará pověst dí, že v této kotlině bylo za dávna jezero, z něhož pod Břežníkem vytékala Otava. Dodnes nazývá se tato kotlina „v luži.“ Z vod jezerních zbylo jen úzké koryto potoka Lužné (horní Otavy) a na bývalé jezero upomíná dnes jen „hora nad luží“ – Lužný. Ke ztracenému, rašelinným dnem pohlcenému jezeru připíná se krásná, starobylá pověst o sedmi jezerech šumavských. Na pověsti jest Lužný velice bohat. Jest Blaníkem Šumavy. Že na vrcholu jeho bylo stražiště, jest dokázáno.“ Navzdory okolním horám je panoramatický výhled z vrcholu Luzného nezapomenutelným zážitkem.  Pouhých 150 metrů jižně od vrcholu Luzného se nachází horská chata Lusenschutzhaus. Chata v nadmořské výšce 1 345 metrů poskytuje občerstvení a ubytování. Postavena byla v roce 1938.

 

Luzný na starých fotografiích - Luzný s průsekem vedení státní hranice, vrchol, kamenná suť s pohledem na Luzenské údolí a chata Lusenschutzhaus

 

 

 

 

Vrchol Luzného v současnosti

 

 

 

 

Od hraničního rozcestí pod Luzným (Markfleckl) státní hranice pozvolně stoupá v délce 1.5 km na Velkou Mokrůvku. Velká Mokrůvka (Mokrá)/Moorberg v nadmořské výšce 1 370 m. n. m. je nejvyšší horou Plzeňského kraje. Jméno hory je odvozeno od mokrých svahů, které západním směrem padají k zamokřenému Luzenskému údolí. Z geografického hlediska má Velká Mokrůvka podobu severojižního strukturního hřbetu nad Luzenským údolím. Vrchol Velké Mokrůvky je dnes již odlesněn, nastupuje nová smrčina, místy vtroušený jeřáb. Na české straně vrcholové plošiny je několik skalek. K Velké Mokrůvce je situován hraniční znak 2. Z Velké Mokrůvky hranice klesá do sedla a odtud stoupá na Malou Mokrůvku, to vše v délce 1.5 km. Jméno hraniční hory Malá Mokrůvka/Moorkopf (1 330 m. n. m.) je odvozeno taktéž od mokrých svahů, které jihozápadním směrem padají k zamokřenému Luzenskému údolí. K Malé Mokrůvce je situován hraniční znak 3, ve kterém se hranice lomí ze severu na východ. Vrcholová plošina je z větší části orientována na českou stranu. Pod ohbím státní hranice se na bavorské straně nachází menší kamenné moře (kamenná suť zasahuje až ke hraničnímu znaku 2/10). Z geografického hlediska má Malá Mokrůvka podobu kupovitého suku. Vrcholová plošina je částečně zalesněná. Z  Malé Mokrůvky hranice klesá v délce 1.2 km k nevýraznému Mrtvému vrchu (1 254 m. n. m.), který je v podstatě spočinek Malé Mokrůvky. K Mrtvému vrchu je situován hraniční znak 4. Vrcholová plošina se nachází plně na české straně hranice. S Mrtvým vrchem je na státní hranici spjata hraniční skalka, do které je zasazen hraniční mezník 3/5.

 

Velká Mokrůvka

 

 

 

 

Malá Mokrůvka v 90. letech a v současnosti

 

 

 

 

Při státní hranici na Velké Mokrůvce a částečně na Malé Mokrůvce je patrný souvislý široký příkop, který je místy doplněný o kamenné obložení. Je to pozůstatek velmi staré obchodní cesty z dob vlády Karla IV. Obchodní cesta vedla z Kašperských hor do Pasova, avšak vlivem kopcovitého terénu bylo později od ní upuštěno a probíhala o kousek dál přes Březník a Modrý sloup. O staré obchodní cestě se píše jako o silnici nebo dálnici středověku. Byla široká asi 2.5 metru, vydlážděna kameny a byla určena zejména pro vozy. Kromě úpravy terénu a dláždění silničky se musely vybudovat dřevěné mostky přes potoky a hatě přes rašeliniště. Z Kašperských Hor silnička vedla na Horskou Kvildu a dále na dnešní Filipovu Huť. Odtud vedla k jihu do míst, kde později stávala Ptačí nádržka na plavení dřeva. Následovalo stoupání na hory Malá a Velká Mokrůvka až k Luznému, kterého obcházela po východním svahu. Putování po Karlově cestě bylo náročné a pro osamělé soumary nebezpečné. Soumaři se proto sdružovali do menších skupin a cestu procházeli společně. Převoz zboží po Karlově cestě nebyl sezónní záležitostí, provoz na stezce neutuchal ani v zimě. Záznamy říkají, že v roce 1593 zemský správce z Bärnsteinu nechal stezku prohrnout od sněhu. Tuto práci tehdy provedla stovka poddaných a přes 40 koní. Nicméně kopcovitá trasa Karlovy cesty byla nevyhovující a proto byla okolo roku 1572 dokončena výstavba nové trasy. Karlova cesta postupně zanikla. Nová trasa se stala jakousi odnoží a zároveň konkurencí Kašperskohorské cesty. Nová trasa probíhala z Kašperských Hor a Horské Kvildy dále na Modravu a Březník. Z Březníku cesta stoupala úbočím Malého Špičníku ke hranici a podél hranice pokračovala do míst dnešního Modrého sloupu. V době předválečné turistiky státní hranicí, v úseku od Luzného přes Velkou a Malou Mokrůvku až k Mrtvému vrchu, probíhala turisticky (červeně) značená cesta. Spojovala významné turistické lokality - Březník, Luzný, Prameny Vltavy a Bučinu. Průvodce Jaroslava Dostála z roku 1938 ke hřebenové cestě uvádí. „Na vrchol Mokrůvky stoupáme průsekem, na temeně bez výhledu, jemuž brání vysoký les, kámen č. 3, na něm se lámou hranice i značky pohraniční stezkou. Sestupujeme dost příkře, u kamene č. 3/5 skalisko jako pyramida, hranice běží přímočaře. Kolem kamene č. 4 je nízký les.“

 

Pozůstatek obchodní cesty na Velké Mokrůvce v 90. letech a v současnosti

 

 

 

 

Třetím úsekem hranice v lokalitě modravského hřebene je státní hranice vedená v prostoru Černé hory a Pramenů Vltavy. Hranice zde vede v umělých (přímých) liniích s pravidelnými lomy. Od Mrtvého vrchu hranice vede zvlněným terénem v délce 4.5 km přes Biskupskou slať a Prameny Vltavy ke přechodovému místu Sedmiskalí/Siebensteinkopf (hraniční znaky 7/6 a 7/7) u stejnojmenného bavorského vrcholu. Biskupská slať se nachází na česko-bavorském (společném) prameništi řeky Grosser Schwarzbach, která pokračuje dále svůj tok do Bavorska. Na české i bavorské straně hranice jsou menší plochy s rašeliništěm a mrazovou formou smrku a podmáčenou smrčinou. Obě rašelinné plochy jsou odděleny revitalizovaným příkopem, kterým probíhá státní hranice - a to mezi hraničními znaky 4/5, 5 a 5/1. Společná česko-bavorská revitalizace hraničního příkopu proběhla v roce 2005, a to oběma správami Národních parků Šumava a Bavorský les. Odvodňovací rýha byla přehrazena kaskádou dřevěných hrází s cílem opětovně zvýšit hladinu podzemní vody a zadržet vodu v území. V době železné opony, kdy sem byl vstup zakázán, představoval hraniční příkop na Biskupské slati jeden z obranných prvků proti nepříteli na druhé straně hranice. V důsledku toho byl prohlouben až na dvoumetrovou hloubku. Mezi Biskupskou slatí a Prameny Vltavy je původní hraniční znak 6 s letopočtem 1844 - u mezníku se potkává správní hranice Plzeňského a Jihočeského kraje. Hraniční znak 7 je vystrčen velmi blízko lokalitě Pramenů Vltavy. Pojďme si o nich něco povědět.

 

Hraniční příkop na Biskupské slati

 

 

 

 

Přírodní památka Prameny Vltavy je situována do sedla mezi východní svahy Černé hory a západní svahy Stráže (Poštovní hory) a Holého vrchu. Z jihu je lokalita ohraničena státní hranicí. Jak již název napovídá, v lokalitě Pramenů Vltavy pramení jeden ze symbolů se kterým jsou spjaty Čechy. Toť Vltava - matička českých řek a nejdelší řeka v České republice. Prameny Vltavy jsou v první řadě velkým komplexem rašelinišť, a to s rozlohou cca 75 hektarů v pramenné oblasti Teplé Vltavy. Slatě jsou tvořeny jedním velkým a několika menšími vrchovišti. Vrchoviště jsou rozptýlena v porostech podmáčených a rašelinných smrčin. V lokalitě Pramenů Vltavy pramení Teplá Vltava. Pramenné větévky Teplé Vltavy vyvěrají ze svahů hor, do jejichž okrajů je zasazeno rozsáhlé rašeliniště. V rašeliništi, které je obepnuté Černou horou, Poštovní horou a Holým vrchem, se pramenné větévky potkávají a vytvářejí souvislý horní tok Teplé Vltavy. Je to už hodně dávno, kdy člověk ve zdejším lese mohl nalézti několik vyvěrajících pramenných větévek Teplé Vltavy. Ještě na začátku 20. století byla s pramennou oblastí Teplé Vltavy spojena malá dřevěná roura vedle mohutného smrku nacházející se na svahu Černé hory. Toto místo bylo odedávna považováno za pramen Vltavy. Tenkrát do zdejších lesů pronikali jen dřevorubci a ti vždycky dbali o to, aby byla dřevěná roura čistá a obnovována. Dlužno dodat, že horní tok Teplé Vltavy až ke Kvildě bývá nazýván jako Černý potok. Název jeho je spjat s Černou horou. Ve svazích Černé hory vyvěrá ta nejvýše položená pramenná větévka Teplé Vltavy. Tato pramenná větévka byla v minulosti natolik silná, že voda z ní byla v roce 1922 svedena potrubím k uměle vytvořené studánce, která symbolizovala a i nyní symbolizuje pramen Vltavy. Tyto zemní práce provedl Klub československých turistů. Proč byl silný pramínek sveden potrubím (které mimo jiné probíhá i pod cestou) právě sem? Důvod byl prostý. V letech 1922-1923 byla u pramenů vystavěna chata Klubu československých turistů a z důvodu zatraktivnění nové horské chaty chtěli členové turistického spolku přilákat návštěvníky k příjemnému posezení, které se nacházelo hned přes cestu nad uměle vybudovanou studánkou. Studánka byla po obvodu obehnána betonovou skruží o cca 1.5 metru v průměru. Voda z ní byla svedena do malé dřevěné roury. Pramenitá voda dávala svůj cenný zdroj i ku provozu chaty, správce turistické chaty pravidelně přívodní potrubí čistil, aby nebylo ucpáno. Jak popisují Prameny Vltavy turističtí průvodci? Ten z roku 1923 praví, že „v kotlině mezi Černou horou, Báští a Temeníkem při hranici českobavorské rozkládá se Černá slať, temeniště Vltavy. Černá Voda jest naše Vltava. Za bezprostřední její pramen udává se vyzděná jímka 2 m v průměru a 1/2 m hluboká uprostřed černohorského lesa v blízkosti Černé slati. Ručej z jímky probíhá lesem a mizí v Černé slati jako četné lesní ručeje na okrajích bažiny.“ Průvodce z roku 1938 mimo jiné praví: „Vrchoviskem Vltavy je okrouhlá jímka, basén, z něhož vytéká trubkou a hlouběji korýtkem voda. Kolem se rozkládal prales, pramen vytékal zpod kořenů mohutného smrku. Hvozd i strom padl za oběť kůrovci v roce 1870.“ Během 2. světové války byla turistická chata u kruhového pramene upravena jako zajatecký tábor. Nacisté tu páchali zlo na převážně sovětských zajatcích. A nejen to. Zpustošili vyzděnou jímku kruhového pramene. V době, kdy území ovládla Pohraniční stráž, pramen fungoval dál. Po pádu železné opony vznikl Národní park Šumava a další iniciativy, které uvedli Prameny Vltavy do turistického stavu. Dne 23. června 2001 byla u pramene zasazena pamětní deska s nápisem „Vltavě, matce českých řek.“ V roce 2004 byla nad pramenem obcí Kvilda umístěna dřevěná socha matky s klíčem od řezbáře Davida Fialy. Je nezbytné na závěr ke zdejšímu prameni Teplé Vltavy uvést, že je symbolickým nebo chcete-li turistickým. Avšak i on je plnohodnotnou pramennou větví matičky české řeky - Vltavy.

 

Pramen Vltavy na starých fotografiích a v době železné opony

 

 

 

 

Pár slov k turistické chatě u Pramenů Vltavy. Od druhé poloviny 19. století u pramenišť Vltavy stál dřevěný přístřešek s venkovními lavicemi pro posezení. Turistický průvodce z roku 1896 doslova hovoří o „Balzhütte, jest to dřevěný domek, u něhož jsou stoly a lavice. Odtud asi 200 kroků jest pramen Vltavy, který vyvěrá v malé prohlubni ve výši 1 172 metrů a zove se také Schwarz-Bach. Ač pramének jest nepatrný, přece již, jdeme-li jen kousek podle něho, vidíme, jak vůčihledě roste, takže již u Grafenhütte žene hamry.“ Zejména v období první republiky pronikala na Šumavu zlatá turistika. Od Pramenů Vltavy se podle turistické mapy z roku 1938 rozbíhaly takřka všechny barvy značených cest. V letech 1922-1923 byla Klubem československých turistů vystavěna u pramene Vltavy turistická chata (jako jedna z prvních turistických chat na Šumavě), a to na místě staré dřevěné boudy. Turistický průvodce z roku 1923 ke stavbě chaty uvádí: „nedaleko pramenu jest roku 1922 postavena nákladem velkostatku Zdíkov a Klubu československých turistů chata s občerstvením a noclehy.“ Povolení na provoz hostinské a výčepnické živnosti v chatě obsahovalo tato oprávnění: přechovávání cizinců, podávání pokrmů, výčep piva, vína a ovocného vína, podávání lihových nápojů, kávy, čaje, sodové vody a jiného občerstvení. Slavnostní otevření chaty bylo uspořádáno ve dnech od 28. června až do 1. července 1923. Výhodou bylo, že k chatě u pramenů Vltavy bylo možné dojet motorovými vozidly, což nám dokazují turističtí průvodci i pohlednice. Dlouhou dobu měl chatu v nájmu František Pešl ze Zadova. Pošumaví ze dne 20. září 1930 píše, že „na podzim roku 1922 byla již otevřena chata tato, první v zapadlých těchto končinách. Obsahuje v přízemku hostinskou místnost a byt hospodářův a ve dvou patrech po jedné veliké společné noclehárně. Kol dokola stěn narovnány slamníky s přikrývkami (v 2. patře) a ve druhé noclehárně jsou dvoupatrové hambalky a několik lůžek železných. Celkem 45 noclehů zde lze poskytnouti.“ V roce 1932 si chata vyžádala generální opravu střechy, podlahy a schodiště. Nabídku chaty vystihuje i turistický průvodce z roku 1938: „8 pokojů se 17 lůžky, 2 společné noclehárny se 14 lůžky, je otevřena po celý rok, motorová vozidla až k chatě.“ Po záboru šumavského pohraničí Německem v roce 1938 provoz chaty utichl. Utichl jen turisticky. Ve válečných letech zřídili nacisté na linii šumavského pohraničí desítky pracovních táborů pro zajatce, kteří v létě i zimě těžili v lese dřevo a vypomáhali při dalších lesních a zemědělských pracích. V roce 1942 byl jeden takový tábor zřízen i v chatě u Pramenů Vltavy. Na ploše cca 130 metrů čtverečních zde živořilo na sto převážně sovětských zajatců. Dozorci je donutili chatu pečlivě obehnat 3-4 metry vysokým prkenným plotem, který hustě propletli ostnatým drátem. Turistické pokoje byly přizpůsobeny velkému počtu obyvatel. Každá místnost byla vybavena pryčnami a hrubě opracovanými lavicemi. Okna byla zamřížována a místy propletena ostnatým drátem. Na dveřích byly silné trámové závory. Zajatci těžili v těžce dostupných částech okolních lesů dřevo a rašelinu a pomáhali na polích na Knížecích Pláních a Bučině. Poté, co skončila 2. světová válka a tábor osvobodila americká jednotka při přestřelce s nacistickým strážním oddílem, byla na místě zachráněna skupina asi 70 zubožených zajatců. Nacisté zpustošili celé okolí pramenské chaty včetně vyzděné jímky pramene. Po válce bylo smýšlení vůči Sovětskému svazu silné a jelikož v zajateckém táboře pracovali převážně sovětští zajatci, byla vůči nim projevena jistá iniciativa. Po válce zorganizovali místní komunisté sbírku na důstojný pomník sovětských zajatců u pramene Vltavy. Peníze se sešly rychle. 22. srpna 1948 byl pomník slavnostně odhalen. Definitivní zkáza chaty u Pramenů Vltavy přišla v souvislosti s nástupem Pohraniční stráže na Šumavu v roce 1951. V té době byla již chata pobořená a zpustlá, a tak byla po 30 letech svého trvání v roce 1953 zbořena. Pramen Vltavy fungoval dál, i s odstraněnou betonovou skruží. Mimochodem, nacisty odstraněná betonová skruž byla použita pro schůdky vedoucí k pomníku sovětských zajatců. Po pádu železné opony a s příchodem turistů na Šumavu byl odstraněn pomník zajatcům (2001) a nad opraveným symbolickým pramenem tam, kde stávala chata, byl vybudován dřevěný přístřešek.

 

Chata u Pramenů Vltavy v proměnách času na starých fotografiích a památník sovětským zajatcům

 

 

 

 

Pramen Vltavy a chata v době prvorepublikové turistiky a v současnosti

 

 

 

 

Od přechodového místa Sedmiskalí/Siebensteinkopf hranice stoupá a záhy klesá ke hraničnímu přechodu Bučina/Finsterau, to vše v délce 1.5 km. Před hraničním přechodem na Bučině státní hranice přechází do mokré podoby - u hraničních znaků 8/5C a 8/5D ji začíná tvořit potok Čertova voda, který pramení na české straně hranice.

 

Mapa Stabilního katastru z roku 1837 a zakreslení historických hraničních znaků na trojmezí pod Luzným, Františkovské mapování z let 1836-1852 s výřezem hranice u Pramenů Vltavy se znázorněním změn hranice k roku 1844

 

 

 

 

Vedení státní hranice v úseku Poledník-Modrý sloup

 

 

 

 

Vedení státní hranice v úseku Modrý sloup-Bučina

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (019-SUM)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz