Rozbor Lipenska

Pohoří Šumavy je na státní hranici zastoupeno souvislou linií horských plání a údolí, kde státní hranice probíhá vodními toky nebo ve svazích hor - úsek hranice od Zvonkové po Guglwald. Při hranici se tady rozprostírá pás bývalých příhraničních obcí a osad, z nichž mnohé ještě v 50. letech 20. století stály. Za prvé zde státní hranice probíhají vodními toky - mokrou hranici tvoří Pestřice, Černá stoka, Ježová, Hraniční potok, Jasánecký potok, Osvaldský potok, Světelský potok, Urešský potok, Rožnovský potok, Pasečenský potok, Dílčí potok a Mlýnský potok. Za druhé hranice probíhá ve svazích hor a kopců - pláně, údolí a lesy se zde vyznačují nadmořskou výškou okolo 700-900 metrů. Reliéf lipenského úseku státních hranic je pochůzkově náročný a lemovaný z obou stran divokou přírodou - hraniční linie probíhá vodními toky a mokřady, v suchém terénu pravidelně stoupá a klesá a všemožně se klikatí - zkrátka hraniční linie uhýbá (kromě vodních toků) přirozenému terénu.

 

Lipenský úsek hranice je pojmenován podle Lipenské přehrady, která k tamějšímu pohraničí přiléhá a je branou k česko-rakouským hranicím na Šumavě. Lipenská přehrada je vodní dílo vybudované na řece Vltavě v letech 1952-1959. S rozlohou 48.7 km2 je největší přehradní nádrží a vodní plochou v České republice. Po právu je tak Lipno označováno jako jihočeské nebo šumavské moře. Délka přehrady činí 42 km, největší šířka dosahuje k 5 km, průměrná hloubka 6.5 metrů. Sypaná hráz s těsnicím jádrem se nachází v obci Lipno nad Vltavou. Prvotními důvody k vybudování vodního díla byly povodně (první reálný návrh na vybudování umělého jezera je z roku 1892), v budovatelských 50. letech se k tomu přidaly rekreační účely a příjem elektrické energie. Přehrada byla napuštěna v roce 1958. K tomuto roku se váže regulace zátopové oblasti Lipenské přehrady, která sahá až k česko-rakouským hranicím. Současné využití Lipenské přehrady není jiné. Fungují zde tři přívozy, které při návštěvě pohraničí neminete - Horní Planá/Bližší Lhota, Dolní Vltavice/Kyselov a Frymburk/Frýdava.

 

Výchozím místem rozboru je hraniční přechod Zadní Zvonková/Schöneben (hraniční znaky I/34C a I/34-1Ö) v nadmořské výšce 860 metrů poblíž zaniklé obce Zvonková. V místě dnešního hraničního přechodu fungovala odpradávna stará obchodní stezka z Čech do Horních Rakous. Později vznikla silnice, která propojila obě země. Na české straně hraničního přechodu byla v roce 1927 vystavěna budova coby celní úřad a oddělení Finanční stráže. Na rakouské straně hranice byla celnice vystavěna v roce 1925, a to podle jednotného architektonického systému. Ve 20. letech bylo na Šumavě a v Novohradských horách vybudováno na rakouské straně 13 celnic, všechny podle jednotného vzorového projektu se secesními elementy - dochované rakouské objekty na Šumavě lze spatřit u hraničních přechodů Zadní Zvonková/Schöneben, Kyselov/Aigen, Koranda/Sankt Oswald, Pasečná/Hörleinsödt a Přední Výtoň/Guglwald. I československé celní úřady a kasárny financů měly svébytné architektonické prvky - sokl prvního podlaží byl obložen žulou, nad ním jedno nebo dvě patra s béžovou fasádou a valbová střecha - takovýto československý objekt na Šumavě se dochoval pouze u hraničního přechodu Kyselov/Aigen. Po zřízení hraničního pásma se v Československu snížil počet hraničních přechodů na minimum a v důsledku toho byly mnohé celnice zbořeny - ta u Zvonkové sloužila v letech 1951-1953 jako pohraniční rota, později byla zbořena. 1. října 1938 přes hraniční přechod prošly do Čech německé oddíly a obsadily Sudety. Ještě před záborem byly u celního úřadu vybudovány objekty zvláštního zařízení na obranu republiky - železná závora s ochrannými zídkami, po levé straně ochranné zídky navíc příkop a deponie v délce 32 metrů. Hraniční přechod Zadní Zvonková/Schöneben byl otevřen 1. prosince 2004. Hranici zde tvoří, pod kamenným mostkem, potok Pestřice, který pramení na svazích Smrčiny. Nedaleko hraničního přechodu na Zvonkové se ještě rozprostíraly menší vísky - osada Huťský Dvůr a osada Josefův Důl.

 

Hraniční přechod Zadní Zvonková/Schöneben s celnicemi a československá celnice na starých fotografiích

 

 

 

Hraniční přechod Zadní Zvonková/Schöneben v současnosti

 

 

 

 

Celní úřady s jednotným architektonickým systémem - na české straně celní úřad u hraničního přechodu Kyselov/Aigen, na rakouské straně celní úřady se secesními prvky u hraničních přechodů Zadní Zvonková/Schöneben, Kyselov/Aigen, Koranda/Sankt Oswald, Pasečná/Hörleinsödt a Přední Výtoň/Guglwald

 

 

 

 

Od hraničního přechodu Zadní Zvonková/Schöneben státní hranice probíhá potokem Pestřice v délce 3.5 km ke hraničním znakům I/40-2C a I/40-2Ö, kde přechází do suchého úseku. V mokrém úseku se s hraniční Pestřicí kříží Schwarzenberský plavební kanál (protéká z Čech do Rakouska), děje se tak u přechodového místa Pestřice/Sonnenwald u hraničních znaků I/36C a I/36Ö. Křížení plavebního kanálu s hraničním potokem Pestřice je umožněno dvěma stavidly a přepadem, který je převeden přes kanál po vantrokách. Zatímco první stavidlo je vybudováno na české straně hranice, objekt druhého stavidla je rozdělen mezi oba státy. Rakousko si do své poloviny objektu stavidla prosadilo vložení rybího přechodu. Celý projekt křížení vodotečí byl proveden v roce 1998.

 

Hraniční přechod Pestřice/Sonnenwald a křížení plavebního kanálu s hraničním vodním tokem

 

 

 

 

Konec hraničního toku Pestřice

 

 

 

 

Od hraničních znaků I/40-2C a I/40-2Ö hranice probíhá suchým úsekem v délce 7 km ke hraničnímu přechodu Kyselov/Aigen (750 m. n. m., hraniční znaky I/60 a I/61). Hranice v tomto úseku se místy klikatí a tvoří menší výběžky. Jeden takový výběžek zasahuje do Rakouska mezi hraničními znaky I/45-2 až I/49. Tyto a další, můžeme říci i anomálie, jsou historickým výsledkem uplatňování vlastnických nároků. Hraniční přechod Kyselov/Aigen navazuje na dávnou obchodní stezku z jižních Čech do Horního Rakouska - po Mühlské cestě (procházela povodím rakouské řeky Mühl) se přivážela od Dunaje do Českých Budějovic pasovská sůl. Na okraji hraničního lesa u dnes již zaniklé obce Kyselov bylo vybíráno klášterem Schlägl mýto. Stejné právo měl v nedaleké Dolní Vltavici klášter Zlatá Koruna. Předělem výkonu práv obou klášterů byla řeka Vltava - obě řeholní instituce byly povinny podílet se mj. na stavbě a údržbě zdejšího mostu přes Vltavu. Novodobá historie hraničního přechodu na Kyselově je spjata s výstavbou prvorepublikové celnice. Objekt postavila firma Augustina Křížka, stavitele z Vodňan. Kolaudace budovy proběhla 25. září 1934. Celnice na Kyselově přečkala celou historii 20. století - prvorepublikovou dobu, zábor pohraničí v roce 1938 (německé oddíly tudy prošly 1. října, u celního úřadu byly vybudovány objekty na obranu republiky v podobě železné závory s ochrannými zídkami a třířadé uzávěry z kolejnic zabetonovaných v délce přes 13 metrů), druhou světovou válku, železnou oponu a porevoluční období. Přispěla k tomu skutečnost, že zde působící pohraniční rota Kyselov fungovala  až do pádu železné opony a posléze sem byl umístěn útvar Cizinecké a pohraniční policie. Dnes je objekt opuštěný, nicméně občas je nabízen k prodeji, což značí, že je v relativně zachovalém stavu. U vchodu jsou pozůstatky objektu zvláštního zařízení (dochovaly se ochranné betonové zídky). Okolo celnice se rozprostírají garáže, kotce a další již bývalé prostory pohraniční roty. V minulosti zde byly ještě dva dvoupatrové domy, ve kterých byli ubytováni funkcionáři pohraniční roty a jejich rodiny. Hraniční přechod Kyselov/Aigen byl otevřen v období přistoupení České republiky ke Schengenskému prostoru v roce 2008. U přechodu zaujme hraniční znak I/60, který vzhledem k výšce a markantnosti lze označit za hraniční sloup. V dolní části hraničního sloupu je nivelační hřeb coby geodetický bod. Nedaleko hraničního přechodu Kyselov/Aigen se rozprostíraly menší vísky - osada Račínobec Pestřice a osada Kozí stráň. Turistický průvodce Jaroslava Dostála z roku 1938 u Kyselova zmiňuje tzv. Greiplovy šance (nazvané tak po majetníku pozemku) - „v lese při hranicích lze pozorovati sledy příkopů zřízených za Marie Terezie roku 1742 za války s Bavory. Za hranicemi, již na rakouské půdě, jsou ty zákopy zachovalejší.“ Od hraničního přechodu Kyselov/Aigen státní hranice probíhá 200 metrů suchým úsekem ke hraničnímu znaku I/62. U hraničního znaku I/62 je balvan s vytesanou zkratkou GU. Na mapě Stabilního katastru z roku 1826 je v těchto místech zakreslen hraniční znak, který na české straně hranice nese iniciálu GS a na rakouské straně hranice iniciálu GU. Domnívám se, že GS značí Gemeinde Sarau (obec Kyselov) a GU značí Gemeinde Unterneudorf (správní celek na rakouské straně hranice). Od „dvaašedesátky“ hranice probíhá v délce 2 km potokem Černá stoka, a to až do prostoru Rakovské zátoky (zátopové oblasti) Lipenské přehrady.

 

Hraniční přechod Kyselov/Aigen v letech 1963 a 1993, celní úřad ve 30. letech, objekt na obranu republiky před celním úřadem v roce 1938 (obrázek 1 a 2 zdroj: Ladislav Novák, obrázek 4 a 5 zdroj: Jan Lakosil / Šumava krásná i smrtící)

 

 

 

 

Hraniční přechod Kyselov/Aigen a hraniční znak I/60 v současnosti

 

 

 

 

Pozůstatky ochranných betonových zídek u celního úřadu Kyselov

 

 

 

 

S výstavbou vodní nádrže Lipno v 50. letech minulého století se počítalo se skutečností respektive s budoucími vlivy, které by měly za následek rozšíření Lipna až za státní hranici do Rakouska. Se stavbou vodní elektrárny u Lipna nebo chcete-li Lipenské přehrady vzešla potřeba regulace československo-rakouské státní hranice v zátopové oblasti Lipna (v místě Rakovské zátoky). Oba státy se v Dohodě mezi spolkovou vládou Republiky Rakousko a vládou Československé republiky o označení hranic v souvislosti s provozem vltavské elektrárny u Lipna dohodly, že zatopením rakouského území v souvislosti s provozem elektrárny, nebude dotčen průběh státní hranice. Dohoda byla podepsána v Praze dne 22. října 1958. Ze smlouvy vyplynula pro československou stranu povinnost udržovat na vodní ploše hraniční značení. Hranice byla specifickým způsobem (dubovými sloupky) v červnu roku 1959 vyznačena. Se zatopením rakouského území musel dát souhlas rakouský vlastník pozemku a rakouský vodoprávní úřad. Obojí se stalo a souhlas rakouského vlastníka se pak stal přílohou k dohodě. Při podpisu smlouvy předal předseda československé delegace doprovodný dopis s návrhem, aby odškodnění ve výši 340 tisíc šilinků podle uzavřené dohody mezi klášterem premonstrátských kanovníků Schlägl a Ředitelstvím výstavby, rozvoje a správy vodohospodářských děl v Praze, bylo poukázáno prostřednictvím velvyslanectví Československa. Část dohody byla československo-rakouskou hraniční smlouvou z roku 1973 zrušena, avšak nebyl tím dotčen průběh a specifické vyznačení hranic. K průběhu a vyznačení státní hranice v prostoru Rakovské zátoky. Hranice zde byla vyznačena v červnu roku 1959. Vyznačení bylo v zamokřeném terénu provedeno pomocí dubových sloupků zaražených do země tak, aby jejich nadzemní část převyšovala předpokládanou výšku vodní hladiny, pokud sem v případě vysokého stavu vody v nádrži voda dosáhne. Horní části sloupků byly opracovány tak, aby měly tvar hranolu stejného tvaru, jaký má standardní hraniční mezník. I nátěr a značení hranolu nevybočovalo ze standardu značení hraničních mezníků. Pokud by tedy voda stoupla až sem, vyčnívaly by nad hladinu jen natřené a vyznačené hranoly. V létě roku 2014 jsem využil toho, že Rakovská zátoka byla bez vody a celý úsek po státních hranicích jsem si mohl projít. Od hraničního přechodu Kyselov přitéká k zátoce Černá stoka. Černá stoka přestává tvořit státní hranici u hraničního znaku I/65-7C, odtéká do Lipna. Od sousedního hraničního znaku I/65-8C probíhá hranice přímo, a to až ke hraničnímu znaku I/66. V těchto místech odtéká do Lipna potok Ježová, přičemž tento potok začíná být u sousedního hraničního znaku I/66C hraničním vodním tokem. Hraniční potok Ježová sem přitéká od hraničního přechodu Ježová. Způsob vyznačení hranice v Rakovské zátoce zůstal de facto nezměněn. Základem vyznačení jsou dřevěné sloupky, jejichž horní části jsou opracovány do tvarů hraničních mezníků a tyto jsou bíle natřeny. Najdeme zde ovšem ještě pozůstatky starých sloupků s hranoly, které jsou zchátralé respektive vrcholové partie hranolů nesou původní červený svršek. Dále zde najdeme hraniční znak I/65-8C, který jsem pojmenoval jako Plaváček - hraniční mezník je vsazen do vydlabané klády a tato je v Černé stoce ukotvena ke dnu. A do třetice v Rakovské zátoce najdeme i klasické hraniční mezníky (např. I/66).

 

Rakovská zátoka v roce 1963 (zdroj: Ladislav Novák)

 

 

 

 

Rakovská zátoka s odtékající Ježovou a Černou stokou do Lipna (zdroj: Antonín Smola)

 

 

 

 

Rakovská zátoka - zobrazení v aplikaci statnihranice.cz

 

 

 

 

Rakovská zátoka - dubové sloupky, odtékající Černá stoka a Ježová do Lipna, hraniční znaky I/65-9 a I/65-8C

 

 

 

 

Od Rakovské zátoky hranice probíhá potokem Ježová v délce 5.3 kilometrů, a to až ke hraničním znakům I/73Ö a I/73-1Ö. V mokrém úseku se s hraniční Ježovou kříží (opět) Schwarzenberský plavební kanál (protéká z Rakouska do Čech), děje se tak u hraničního přechodu Ježová/Igelbach u hraničních znaků I/72C a I/72-1Ö. Voda potoka Ježová je převáděna pode dnem kanálu, je možné kanál vypustit do potoka. Po rekonstrukci objektu křížení vodotečí a opravě přístupových cest v 90. letech byl v červnu 1998 otevřen malý pohraniční styk u potoka Ježová. Poslední rekonstrukce objektu křížení vodotečí byla provedena v roce 2012.

 

Hraniční přechod Ježová/Igelbach a křížení plavebního kanálu s hraničním vodním tokem

 

 

 

 

Rekonstrukce křížení plavebního kanálu s hraniční Ježovou v letech 1991 a 1995 (zdroj: Hynek Hladík)

 

 

 

 

Rekonstrukce křížení plavebního kanálu s hraniční Ježovou v roce 2012 (zdroj: Hynek Hladík)

 

 

 

 

Od „třiasedmdesátek“ státní hranice jde v délce 2 km do cípu Korandského výběžku (pomístní název „U Korandy, Koranda“ je pojmenován podle posledního obyvatele osady Růžový vrch hajného Korandy). Korandský klín, zasahující do Rakouska, začíná v místech stáčení se Ježové ze západu na sever (u hraničního znaku I/70C). Jeho konec je v místech, kdy po rakouském břehu u Otovského potoka coby Schwarzenberského plavebního kanálu, začíná hraniční linie (u hraničního znaku II/10Ö). Cípem Korandského výběžku je střednice Hraničního potoka u hraničních znaků IIC a IIÖ (počátek II. úseku česko-rakouské státní hranice), který odtud odtéká do Rakouska a dále tvoří správní hranici mezi obcemi Aigen-Schlägl a Sankt Oswald bei Haslach. Hraniční znak IIC coby původní základní hraniční mezník je, po vzoru prvorepublikových demarkačních prací, označen datem platnosti Saint-Germainské mírové smlouvy (tj. 16. červenec 1920). Hraniční potok od úsekových mezníků IIC a IIÖ prudce stáčí hraniční linii ze severovýchodu na jihovýchod a dále tvoří státní hranici v délce 600 metrů ke hraničnímu znaku II/1. U hraničního znaku II/1 je původní hraniční mezník s vytesanými symboly - na české straně hranice GA, na rakouské straně hranice GO, 6 coby pořadové číslo mezníku.  Na mapě Stabilního katastru z roku 1826 je v těchto místech zakreslen hraniční znak, který nese tytéž iniciály - GA značí Gemeinde Asang (obec Jasánky) a GO značí Gemeinde St. Oswald (správní celek na rakouské straně hranice). Od hraničního znaku II/1 hranice v délce 2.3 km doputuje ke hraničnímu přechodu Koranda/Sankt Oswald (hraniční znaky II/7 a II/8) s dochovaným objektem rakouské secesní celnice.

 

Hraniční znak IIC coby původní základní hraniční mezník s datem platnosti Saint-Germainské mírové smlouvy

 

 

 

 

Konec hraničního toku Hraničního potoka a původní hraniční mezník s iniciálou GA a pořadovým číslem 6

 

 

 

 

Od hraničního přechodu Koranda/Sankt Oswald státní hranice probíhá terénem typickým pro popisovaný úsek za Lipenskou přehradou - hranice stoupá a klesá, klikatí se, místy probíhá mokřisky a vodními toky - konkrétně zde Jasáneckým potokem (hraniční znaky II/8-12 až II/10Ö), Osvaldským potokem (hraniční znaky II/13 až II/13-9), Světelským potokem (hraniční znaky II/14-9 až II/14-13), Urešským potokem (hraniční znaky II/16 až II/16-1) a Rožnovským potokem (hraniční znaky II/22-1 a II/22-1Ö až II/23-8). Po 9.5 kilometrech hranice doputuje ke hraničnímu přechodu Pasečná/Hörleinsödt (830 m. n. m., hraniční znaky II/24-5 a II/24-6). Hraniční přechod na Pasečné navazuje na dávnou obchodní stezku z jižních Čech do Horního Rakouska - po tzv. Frymburské cestě se přivážela přes Haslach do Českých Budějovic pasovská sůl. Nedaleko přechodového místa se rozkládá částečně zaniklá osada Pasečná (Reiterschlag), která po civilizační stránce zdejšímu opuštěnému pohraničí dominuje. Ves vznikla ve 13. století na staré obchodní cestě, ale první písemná zmínka v rožmberském urbáři o ní pochází z roku 1379. Původní název vsi je volně překládán jako Planičova paseka - planičem byl člověk, který za účelem získání a obdělávání zemědělské půdy vymýtil kus lesa - takto mohla Pasečná vzniknout. Nejinak tomu není dnes, když se v okolí Pasečné rozkládají četné paseky a zarostlé louky, s využitím tu a tam pro pastvu. V polovině 19. století se stala Pasečná samostatnou politickou obcí - spadala pod její pravomoc celá řada okolních sídel. Všechny ty okolní osady, samoty a mlýny, se vyznačovaly svojí výstavností a bohatým společenským životem. Usedlosti měly charakteristické rysy - zpravidla to byly dvou až čtyřstranné selské dvorce s patrem. Sídla byla mezi sebou spojena cestami, z nichž mnohé překračovaly hranice do Rakouska. České osady byly od těch rakouských sice státní hranicí odděleny, nicméně představovaly společně s rakouskými vískami jisté civilizační pouto - chodilo se na nákupy a návštěvy, tancovačky, poutě a výlety. Některé osady se tak nacházely naproti sobě, některé z nich měly i stejný název (česká Horní Ureš x rakouská Dolní Ureš, česká Morau x rakouská Morau). To, jak ten kus země i nám Bohem daný v dědictví vypadá dnes, si může každý ověřit na vlastní oči a srovnat navíc s rakouským sousedstvím, které má život. Sídla při státních hranicích okolo Pasečné byla srovnána se zemí v 50. letech minulého století - jedná se mj. o tato zaniklá sídla: osada Růžový vrch, osada Hraničná, osada Otov, osada Jasánky, osada Horní Ureš, osada Rožnovosada Pernek a osada Mezilesí. Samostatnou vsí západně od Pasečné byla obec Německý Rychnůvek.

 

Hraniční přechod Pasečná/Hörleinsödt

 

 

 

 

Hraniční tok Rožnovského potoka

 

 

 

 

Pojďme si něco povědět o demoličních pracích v pohraničí v 50. letech. Archivní dokumenty praví toto. Následkem přesídlení obyvatel nejpozději na jaře roku 1952 zůstaly příhraniční obce, osady a samoty v zakázaném pásmu opuštěné a tím přestaly de facto existovat. Státní orgány byly nuceny začít řešit problém opuštěných nemovitostí, které rychle chátraly a měnily se v ruiny. Přítomnost opuštěných objektů navíc znesnadňovala službu Pohraniční stráži - sílila obava, aby objekty nesloužily jako úkryt osobám coby narušitelům státních hranic. Již v lednu 1952 bylo na meziministerské komisi navrženo, aby veškeré stavební objekty v zakázaném pásmu, pokud o ně neprojeví zájem Pohraniční stráž a armáda, byly zbourány a staveniště srovnána s povrchem. Návrh komise posvětilo dne 2. dubna 1952 předsednictvo Ústředního výboru KSČ. Zvláštní režim se měl uplatnit u hřbitovů - samotná pohřebiště se nelikvidovala, hrobky a pomníky si mohli pozůstalí přenést, byla povolena exhumace nebožtíků a jejich převoz na jiný hřbitov. Vnitřní vybavení kostelů mělo být předáno příslušným farním úřadům - varhany, zvony a všechno bohoslužebné zařízení. Samotné demoliční akce se v šumavském pohraničí rozběhly po provedení přesídlení v roce 1953. Značným problémem demoličních akcí bylo nedodržení dohodnutých termínů - původně stanovený rok 1953 se protáhl do konce padesátých let, a to zejména kvůli vleklým majetkoprávním vypořádáním. Likvidované objekty byly navíc odstraňovány pomalu a řada bouraček (vykazovaných jako zlikvidovaných) nebyla ve skutečnosti zcela odstraněna. Samotný způsob demolice byl prováděn několika způsoby. Objekty byly zdarma nabídnuty socialistickým podnikům ke zbourání - vlastním nákladem a získaný stavební materiál k užití pro své účely. Dále byly bouračky přidělovány také soukromým zájemcům, kteří obdrželi stavební povolení a mohli také získaný stavební materiál upotřebit pro vlastní potřebu. V obou případech bylo podmínkou úplné odstranění objektů a úprava zbořeniště do úrovně okolního terénu. Ostatní objekty, o které neměl zájem podnik ani soukromý zájemce, byly zadány ke zbourání na náklady státu - a to buď brigádníkům nebo stavebním podnikům. Krom výše uvedené podmínky úplného odstranění a úpravy zbořeniště do úrovně okolního terénu, se musel upotřebitelný stavební materiál odevzdávat na příslušný místní národní výbor. Stavební podniky k provedení demoličních úkolů využívaly těžkou techniku. U bourání na státní náklady byla praxe taková, že především soukromníci využívali provádění demolic k získání stavebního materiálu pro vlastní potřebu a zbytek bouračky nechali stát. Na závěr spontánně můžeme konstatovat, že to, co důkladně nezlikvidoval pracující lid, dokonalo drsné šumavské klima a příroda.

 

Zpátky k Pasečné. Po 2. světové válce bylo německé obyvatelstvo Pasečné vysídleno a po zřízení hraničního pásma byly domy ve 2. polovině 50. let strženy. K úplnému zániku Pasečné však nedošlo - převážila snaha zřídit zde agrokombinát. Reiterschlag byl přejmenován na Pasečnou a od 50. let zde byla v letních měsících realizována družstevní činnost. V roce 1963 převzal nad celou obcí patronát pražský strojírenský podnik ČKD a započalo obhospodařování zdejších pozemků a chov dobytka. Nová zástavba (bytové domy, obchod, škola, zemědělské objekty) vyrostla z velké části na místě zničené zástavby. Dne 19. dubna 1967 navštívil výstavní zemědělskou obec u rakouských hranic prezident Antonín Novotný a udělil kolektivu brigádníků vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Až do pádu železné opony byla obec obývaná, vedle zaměstnanců Státních statků Šumava, jednotkou Pohraniční stráže. Původní pohraniční rota Reiterschlag sestávala od roku 1951 ze dřevěných baráků. V roce 1971 byla postavena nová rota. Po roce 1990 se z roty Pasečná stala krátce stanice Cizinecké a pohraniční policie. V současnosti osada Pasečná je součástí obce Přední Výtoň a představuje, kromě zemědělské činnosti, malé rekreační středisko - je zde několik domků a penzion Dobík, který představuje zrekonstruovanou pohraniční rotu. K vývoji počtu domů a obyvatel: v roce 1872 29 domů a 314 obyvatel, v roce 1900 42 domů a 280 obyvatel, v roce 1930 43 domů a 226 obyvatel, v roce 1981 14 domů a 49 obyvatel.

 

Ves Pasečná ve 20. letech, 30. letech, 50. letech, 1960, 1989 a 1990

 

 

 

 

Penzion Dobík coby zrekonstruovaná pohraniční rota Pasečná

 

 

 

 

V téměř desetikilometrovém úseku hranice mezi hraničními přechody na Korandě a Pasečné míjíme dvě zajímavosti. První zajímavost. Mezi hraničními znaky II/10Ö až II/12 a dále mezi hraničními znaky II/13-11C a II/13-11Ö až II/14 probíhá státní hranice po (rakouském) břehu Schwarzenberského plavebního kanálu. Schwarzeberským plavebním kanálem, který je v těchto místech dnes zrekonstruovaný, bylo řečiště Otovského potoka a od jeho soutoku s říčkou Světlá (u hraničního znaku II/11-1) též tento potok. Ještě před výstavbou kanálu zde byl neupravený potok, který se prodíral úzkým skalnatým údolím a padal přes četné vodopády. Řečiště Otovského potoka a Světlé bylo upraveno na tzv. spáditý úsek. Plavba dřeva na spáditém úseku byla velmi nebezpečnou činností, když plavená polena dosahovala velmi vysokých rychlostí. Původní úprava kanálu byla ze dřeva, při povodních v letech 1821 a 1825 však byla zničena. Konstrukce byla proto nahrazena těžkou kamennou dlažbou do dřevěného roštu, v důsledku čehož příčné trámy zapuštěné pod úroveň dna způsobují kaskády. Další rekonstrukce spáditého úseku byly provedeny v letech 1935 a 1997. U hraničního znaku II/11-4 se nachází, mimo hraniční linii, historický hraniční kámen - na straně přivrácené k plavebnímu kanálu (tj. k českému území) nese nápis K. K. L. BOHMEN HAUPT GRANZEN STEIN (Císařsko-královské Čechy, hlavní hraniční kámen) a letopočet 1788, na opačné rakouské straně jsou Čechy nahrazeny Horními Rakousy. Letopočet 1788 odkazuje na souvislé rozhraničovací práce na vybraných úsecích hranice mezi Čechami a Horními Rakousy. Tehdy královský zeměměřič a strůjce plavebního kanálu Josef Rosenauer se sám podílel na vytyčování česko-rakouských zemských hranic - ty v těchto místech vytyčil tak, aby celý budoucí plavební kanál ležel na české straně hranice na pozemcích spravovaných knížetem ze Schwarzenbergu. Důvodem byla především skutečnost, že Otovský potok a říčka Světlá byly divokou bystřinou - bylo žádoucí, aby budoucí plavební kanál byl v tomto úseku včetně opevnění obou břehů na české straně hranice. To nemění nic na tom, že zde bylo porušeno odvěké právo na oboustranný přístup k vodě. První část díla Schwarzenberského plavebního kanálu (úsek Jezerní potok-ústí do řeky Grosse Mühl) byla budována už další rok po vytyčení hraniční linie - v období 1789-1793. U hraničních znaků II/14 a II/14-1 Schwarzenberský plavební kanál potřetí protíná státní hranici a definitivně opouští české území - plavení dřeva odtud pokračovalo vodotečí rakouské říčky Světlá (Zwettlbach), dále do řeky Grosse Mühl a odtud po Dunaji až do Vídně. Na českém břehu divokého koryta Schwarzenberského plavebního kanálu se nacházely dvě skupiny chalup - Morau coby součást osady Jasánky a Muckenschlag coby součást obce Pasečná. Druhou zajímavostí je kóta U Horní Ureše - hraniční linii zde představuje mohutná skála v nadmořské výšce 850 metrů, do níž je vytesán hraniční znak II/19 s 90stupňovým lomem hranice. Pod skálou je další původní hraniční mezník - na české straně jsou písmena GR a na rakouské straně písmena GL, patrně 18 coby pořadové číslo mezníku. Na mapě Stabilního katastru z roku 1826 je v těchto místech zakreslen hraniční znak, který nese tytéž iniciály - GR značí Gemeinde Reiterschlag (obec Pasečná) a GL značí Gemeinde Lichtenau (správní celek na rakouské straně hranice). Je to třetí takovýto mezník, který jsem v Lipenské oblasti dohledal - kromě vyznačení zemských hranic se „podílel“ i na vyznačení hranic správních.

 

Spáditý úsek Schwarzenberského plavebního kanálu - Otovský potok, soutok Otovského potoka a Světlé, Světlá, historický hraniční kámen s letopočtem 1788

 

 

 

 

Rekonstrukce spáditého úseku plavebního kanálu v roce 1997 (zdroj: Hynek Hladík)

 

 

 

 

Od hraničního přechodu Pasečná/Hörleinsödt státní hranice probíhá 2 kilometry k rohu státní hranice u hraničního znaku II/28. V dotčeném dvoukilometrovém úseku, mezi hraničními znaky II/26 až II/27, hranice vede Pasečenským potokem. Hraniční znak II/28 je historický a má takřka totožný tvar a symboly jako historický mezník u spáditého úseku Schwarzenberského plavebního kanálu. Na české straně mezník nese nápis BOHMEN HAUPT GRANZEN STEIN (Čechy, hlavní hraniční kámen), letopočet 1788 (zapsaný i zde římskými číslicemi) a nápis GR 40 (Gemeinde Reiterschlag - obec Pasečná, 40 coby původní pořadové číslo hraničního znaku). Na rakouské straně mezníku jsou Čechy nahrazeny Horními Rakousy. Ve hraničním znaku II/28 se lámou hranice o 90 stupňů. Od něj hranice probíhá v délce 1.5 kilometru a poté hraniční linie přechází do mokrého úseku. Od hraničních znaků II/31C a II/31Ö hranice probíhá v délce 2 kilometrů Dílčím potokem ke hraničním znakům II/34C a II/34Ö, kterýžto se zde vlévá do Mlýnského potoka. Mlýnský potok sem teče z českého území a pramení u Pasečné. Od soutoku Dílčího a Mlýnského potoka hranice probíhá v délce 4 kilometrů Mlýnským potokem ke hraničním znakům II/38Ö a II/38, kde Mlýnský potok odtéká do rakouského území a státní hranice přechází do suchého úseku. V suchém úseku po 1 kilometru hranice přichází ke hraničnímu přechodu Přední Výtoň/Guglwald v nadmořské výšce 755 metrů, kterýžto ukončuje Šumavu. Ke hraničnímu přechodu jsou osazeny hraniční znaky II/39-9 a II/39-10. Hraniční znak II/39-9 je zasazen do tělesa pozemní komunikace a poněkud paradoxně nese jen číslici 9. Na české straně hraničního přechodu se rozprostírala osada Kaplické Chalupy, dále zde stála prvorepubliková celnice, která ustoupila hraničnímu pásmu v roce 1959, když byla natřikrát odstřelena. Na rakouské straně hraničního přechodu stávala a dodnes stojí výstavní secesní celnice. Po pádu železné opony byl hraniční přechod Přední Výtoň/Guglwald otevřen v červenci 1992. 300 metrů od hraničního přechodu se na rakouské straně nachází památník železné opony vystavěný v roce 1999 - představují ho informační panely a kus drátěného zátarasu. 

 

Hraniční znak II/28 coby historický hraniční kámen s letopočtem 1788

 

 

 

 

Soutok Dílčího a Mlýnského potoka

 

 

 

 

Hraniční přechod Přední Výtoň/Guglwald v 50. letech, 1968 a 1990

 

 

 

 

Hraniční přechod Přední Výtoň/Guglwald v současnosti

 

 

 

 

Ještě před hraničním přechodem Přední Výtoň/Guglwald se nacházejí tři zajímavosti mající co dočinění s vedením státní hranice. První zajímavost souvisí s mokrou hranicí Mlýnského potoka. Hraniční mezník II/37-5C (vyznačující hranici nepřímo) je posazen na vegetaci do koryta hraničního vodního toku - paradoxně tak nestojí standardně na břehu potoka. Druhá zajímavost se týká hospodářského stavení (garáže), které si v roce 1971 rakouští manželé Neulingerovi postavili přímo na státní hranici - zadní stěna stála v Československu. Hospodářský objekt byl postaven mezi hraničními znaky II/38-03 až II/38-05 (v důsledku přečíslování hraničních znaků se dnes jedná o II/38-4 až II/38-8). Porušení mezinárodní smlouvy se projednávalo v hraniční komisi. Československá strana byla k případu maximálně vstřícná a nevyužila svého práva požadovat demolici objektu. Naopak souhlasila s posunutím hranice proti rovnocenné územní náhradě 111 m2. Změna byla právně zajištěna až v roce 2001, a to Smlouvou mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o změnách průběhu společných státních hranic (publikována pod č. 85/2004 Sb. m. s.). S trochou nadsázky lze konstatovat, že manželé Neulingerovi dlouhých 18 let při parkování projížděli železnou oponu. Třetí zajímavost se týká rakouského hotelu Guglwald, jehož zeď a střecha zasahovala do jednometrového hraničního pruhu na rakouské straně hraniční linie. Rakouský hoteliér Dietmar Hehenberger při přístavbě části hotelu v roce 2004 vycházel z rakouských map, které byly nepřesné, což zjistili až čeští zeměměřiči. Podle rakouských map se zeď hotelu i se střechou měla nacházet 1.25 metrů od státní hranice. Česká strana, možná dotčená dřívější kauzou nedaleké garáže, nehodlala ustoupit a požadovala zachování jednometrového hraničního pruhu podél hraniční linie - bylo dohodnuto, že zeď v jednometrovém hraničním pruhu bude tolerována, střecha nikoliv. Důsledkem události bylo dvouletý spor (v letech 2004-2006), který vyústil v seříznutí střechy (cca 20 centimetrů) v červnu roku 2006. Seříznutou střechu hotelu si lze prohlédnout mezi hraničními znaky II/39 a II/39-1.

 

První zajímavost - hraniční mezník II/37-5C v korytě Mlýnského potoka

 

 

 

 

Druhá zajímavost - hospodářské stavení manželů Neulingerových a posunutá státní hranice

 

 

 

 

Třetí zajímavost - hotel Guglwald a seříznutá střecha

 

 

 

 

Vedení hranice v popisovaném úseku

 

 

 

 

Na závěr k Lipenské oblasti nutno zmínit dominantu zdejšího kraje, kterou představuje nejvyšší kóta Vítkův kámen v nadmořské výšce 1 035 metrů a ve svazích této hory rozprostírající se částečně zaniklá osada Svatý Tomáš (Sankt Thomas). Na Vítkově kameni stál od 13. století středověký gotický hrad coby nejvýše položený v Čechách. Vítkův Hrádek založil Vítek z Krumlova jako správní středisko kolonizovaného území ve zdejší oblasti a dále jako strážní hrad obchodní stezky z Čech do Horních Rakous. Svým rozsahem nepatřil k velkým hradním stavbám - jádro hradu tvořila věž s jednoduchým vnějším opevněním. Ve 14. století došlo k přestavbě dominantní věže do její dnešní podoby. Vítkův Hrádek v průběhu staletí střídal majitele - byli jimi Vítkovci, Rožmberkové, Habsburkové, Eggenbergové a v roce 1719 získali majetek Schwarzenbergové. Od poloviny 18. století zůstal hrad již opuštěn a začal chátrat. Pro svoji z daleka viditelnou polohu na nezalesněném hraničním terénu se stal Vítkův Hrádek romantickým inspiračním zdrojem spisovatelů a malířů. Kvůli znamenitému rozhledu se Vítkův kámen v období studené války stal strategickým místem pro armádu - nacházela se zde hláska protivzdušné obrany státu. Na začátku 21. století byly provedeny etapové rekonstrukce zchátralého hrádku. Pod Vítkovým kamenem se rozkládala osada Svatý Tomáš. Nejprve tu stál od 13. století drobný gotický kostelík, který postupem času začal přitahovat řadu poutníků ze širokého okolí. Kolem kostelíka se objevovaly první drobné domky dřevařů, až vytvořily osadu, jejíž název byl odvislý od zasvěcení kostela. První zmínka o vesničce na Svatém Tomáši se váže k roku 1522. K nárůstu domů a obyvatel došlo až na konci 19. století. Fungovaly zde tři hostince, výčep piva, dvě trafiky, truhlářská dílna, škola a v neposlední řadě obchod se smíšeným zbožím. V roce 1766 postavili Schwarzenberkové ve vsi myslivnu, kterou v letech 1868-1870 nahradili novým výstavním objektem ve švýcarském stylu - objekt měl kamenné přízemí a celodřevěné patro se zdobenými balkony, centrální obytnou budovu doplňovala stodola a dřevník. Myslivna byla určena především pro majitele panství a jeho hosty, bydlel zde i lesní personál revíru Svatý Tomáš. Pro svoji honosnou výzdobu byla myslivna nazývána i jako lovecký zámeček. Drobný kostel byl již v roce 1348 nahrazen větším, v letech 1510-1517 proběhla výrazná pozdně gotická přestavba a v letech 1874-1875 pak vše završila novogotická přestavba, která dala kostelu dnešní vzhled. V roce 1878 byl obnoven také hřbitov kolem kostela. V letech 1929-1930 je na Svatém Tomáši uváděno 29 domů a 161 obyvatel. Osada Svatý Tomáš patřila administrativně k Pasečné. Ve 2. polovině 20. století se do vysídlené osady nastěhovali vojáci. Většina domů byla zbořena, byla postavena kasárna a domky pro důstojníky a jejich rodiny. Ve Svatém Tomáši se nacházela radiotechnická rota. Schwarzenberskou myslivnu užívaly Státní lesy, v roce 1990 však vyhořela - ruinu pak koupil soukromník, který ji přestavěl na luxusní hotel Svatý Tomáš. Šťastnou náhodou se zachoval půvabný poutní kostel zasvěcený Božímu tělu, který armáda používala jako skladiště. Po pádu železné opony se i on dočkal rekonstrukce, byť v roce 1990 byl téměř rozpadlý. Kromě kostela a hotelu osadu Svatý Tomáš (která dnes patří administrativně ke Přední Výtoni) připomínají trosky kamenných zdí, zplaněné ovocné stromy a znovu vztyčené křížky. Vyrostlo zde několik novostaveb. Vítkův Hrádek a osada Svatý Tomáš jsou dnes vyhledávaným turistickým cílem v Lipenské oblasti u hranic s Rakouskem.

 

Osada Svatý Tomáš na starých fotografiích

 

 

 

 

Osada Svatý Tomáš v současnosti - kostel a Vítkův hrádek

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (022-SUM)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz