Rozbor Královského hvozdu

Vedení státní hranice v oblasti Královského hvozdu je proměnlivé. Za prvé státní hranice probíhají po hlavním hřebeni Šumavy, který je zároveň rozvodím - vody z českých svahů náleží k Labi a Severnímu moři, vody z bavorských svahů náleží k Dunaji a Černému moři. Oním hlavním hřebenem je úsek Ostrý-Svaroh. Za druhé státní hranice probíhají vodními toky - mokrou hranici tvoří Chodská Úhlava a Lomnička. Státní hranice vedené po hřebeni a ve vodních tocích mají povahu přirozených-orografických hranic. Za třetí státní hranice probíhají svahy hor - v důsledku toho sem tam hranici překonávají říčky a pramenné potůčky - hranice ztrácí charakter souvislého hřebenu a rozvodí. Takovým úsekem je Svaroh-Železnorudský průsmyk. Státní hranice vedená v takovémto terénu má povahu umělých-geometrických hranic. Umělé hranice byly vytvořeny v přímých liniích bez použití přírodního útvaru (horského hřebenu nebo vodního toku) - pro umělou hranici je charakteristický právě úsek Svaroh-Železnorudský průsmyk.

 

Hlavní hřeben Královského hvozdu Ostrý-Svaroh, v popředí Malý Ostrý ležící plně v Bavorsku (zdroj: Claus Wietek)

 

 

 

Hlavní hřeben Královského hvozdu Svaroh-Ostrý, v popředí Jezerní hora s Čertovým a Černým jezerem ležící plně v Čechách (zdroj: Jiří Jiroušek)

 

 

 

Šumava začíná u hraničního přechodu Svatá Kateřina/Rittsteig (hraniční znaky 13 a 14), který rozděluje Český les a oblast Šumavy zvanou jako Královský hvozd. Ke hraničnímu přechodu (v nadmořské výšce 663 metrů) jsou osazeny dva původní tereziánské hraniční mezníky, z nichž jeden nese letopočet 1771 upomínající na velké územní změny česko-bavorské zemské hranice za vlády Marie Terezie.  

 

Hraniční přechod Svatá Kateřina/Rittsteig

 

 

 

 

U přechodového místa se rozprostírá částečně zaniklá osada Svatá Kateřina (Sankt Katharina), která je dnes součástí obce Chudenín a rozkládá se u silnice vedoucí ke státní hranici a opačným směrem do Nýrska. První zmínky o místě jsou z roku 1420, kdy zde stála kaple sv. Kateřiny (odtud místo získalo pojmenování). Svatá Kateřina nicméně vznikla jako jedna z osmi svobodných rychet Královského hvozdu, a to na zemské obchodní stezce spojující Čechy s Bavorskem při údolí Chodské Úhlavy. Kromě tohoto relativně výhodného místa zde byly pro rozvoj osídlení dány  i příznivé přírodní podmínky, jelikož se zde nacházela ložiska vápence. Lokalita byla osídlena ve 2. polovině 16. století - nejstarší zmínka o osídlení se váže k roku 1565 a souvisí s provozem vápenky. Kolem vápenky vznikly další usedlosti, hospoda, mlýn a sklárna. V roce 1604 byl postaven kostel sv. Kateřiny, v roce 1740 byla k jeho lodi přistavěna věž. K roku 1617 je na rychtě zaznamenáno už 17 usedlostí. Na počátku 17. století měla rychta Svatá Kateřina na území Královského hvozdu nejvýznamnější postavení. Zdejší usedlíci byli nejzámožnější a také platili vrchnosti nejvyšší úrok z celého Královského hvozdu. Následky třicetileté války (v letech 1618-1648) byly pro tuto oblast velmi těžké. Až na přelomu 17. a 18. století dochází k novému rozvoji lokality, byla postavena škola, fara a celnice. Žilo zde necelých 700 obyvatel. V obci byly dvě pily, mlýny, dílna na výrobu šindelů, dva obchody, čtyři hostince, z řemeslníků bychom zde nalezli kováře, koláře, ševce a krejčí. Před 2. světovou válkou bylo ve vsi 98 domů s 583 obyvateli německé národnosti. Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo vysídleno. Na začátku 50. let byl uzavřen hraniční přechod a ves se ocitla na okraji hraničního pásma. V místě staré svatokateřinské celnice byl vybudován objekt coby rota Pohraniční stráže. Devadesát procent zástavby v období socialismu zaniklo s postupným úbytkem obyvatelstva. Kostel byl odstřelen v 60. letech. Dnes je v osadě Svatá Kateřina při silnici roztroušeno několik domků. Na místě kostela a pietně upraveného hřbitova je březový hájek. Na začátku 90. let byl upraven hraniční přechod - z obyčejné pěšinky byla vybudována silnice a z bývalé pohraniční roty se stala celnice. Hraniční přechod byl slavnostně otevřen dne 1. listopadu 1993. Po přistoupení České republiky ke Schengenskému prostoru byly v roce 2008 odstraněny některé celní objekty, avšak zrekonstruovaný objekt bývalé pohraniční roty a celnice stojí dodnes. Na bavorské straně hranice je také objekt bývalé celnice.

 

Hraniční přechod Svatá Kateřina/Rittsteig v době železné opony a osada Svatá Kateřina s detailem celnice, školy a kostela na starých fotografiích

 

 

 

Popisovaná oblast od Svaté Kateřiny až po Železnorudský průsmyk je lokalitou Přírodní památky Královský hvozd. Je to už hodně dávno, kdy Šumava představovala těžko prostupný pohraniční prales. Toto pohraniční území bylo nazýváno jako Královský hvozd. Královský hvozd se rozprostíral od Nýrska po hranice panství Vimperka. Na jihu byl Královský hvozd oddělen zemskou hranicí s Bavorskem. V důsledku toho jsou obyvatelé šumavského hvozdu Králováci spojováni i se střežením hranic Českého království. Kromě střežení zemské hranice bděli Králováci i nad neporušeností zemských stezek, významných hraničních bodů (stromy, mohyly) a hraničního značení (zpravidla křížky vtesané do stromu). Historik Maur doslova uvádí, že „strážní služba spočívala především v obchůzkách po zemské hranici. Bylo zjišťováno, zda nehrozí nebezpečí nepřátelského vpádu do země, ale hlavně zda nedošlo k posouvání hraničních mezníků, zda bavorští sousedé netěží na českém území dříví nebo se tu dokonce neusazují.“ Jako kompenzaci za ochranu hranic požívali Králováci různých výsad. Mohutný pralesovitý val Šumavy byl postupem času od nížin osídlován. Usazovalo se zde obyvatelstvo a vykusovalo ze souvislého pralesa, zejména v nižších územích. Zakládaly se první města, osady, políčka a louky. Drsnost podnebí a vzájemná odlehlost sídel obyvatel tohoto území vytvořila zvláštní formy života, lišící se od sociálních i hospodářských poměrů ostatního obyvatelstva země. Postupem času všechny tyto, spíše tradicí, než-li psaným právem založené zvláštní formy, vytvořily zvláštní právní organizaci. Byly to nejdříve královské vesnice, pak svobodné rychty. Svobodných rychet bylo celkem osm - Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž, Javorná, Zhůří, Kochánov, Stodůlky a Stachy. Rychty neměly vrchnosti v pravém slova smyslu, ale jakéhosi ochranného pána, kterému však byly povinné odvádět určité poplatky a konat určité pracovní povinnosti. Byly spravovány nejdříve samostatným hejtmanem, později vrchním rychtářem. Rychtáři vykonávali část vrchnostenské moci. Rychtám byla přiznána mimo jiné tato práva: várečné právo, právo svobodného šenku, právo svobodného užívání svých pozemků, právo svobodného lovu zvěře a ryb oproti placení určitého poplatku, právo k propůjčení oprávnění k provozování živnosti a právo přesídlení. V pozemkových a kontribučních věcech vystupovaly rychty jako samostatné dominium. Naproti tomu neměla vrchnost vůči rychtám povinnost jako k jiným poddaným. Například podporu v době nouze zrním nebo dřevem. Rychty si ze svých prostředků platily svou úřední režii, podobně jako stavbu cest, mostů, otop do škol apod. Základní sídelní jednotkou rychty byl dvorec/dvůr. Tak i tak byli Králováci na své svobody hrdi a ve svém znaku, nesoucím českého lva s korunou a žezlem měli nápis: „Nikomu pánem a nikomu sluhou, to jest Králováků výsluhou.“ Vnitřní rozrušování pohraničního Královského hvozdu nastává zejména od počátku 17. století zakládáním jednotlivých obcí.

 

Od hraničního přechodu na Svaté Kateřině hranice probíhá v délce 1.1 km mírně zvlněným terénem k turistickému rozcestí Chodská Úhlava. Tady začíná státní hranici tvořit říčka Chodská Úhlava (hraniční znaky 15 a 15C), která dále odtéká do českého vnitrozemí. Ke břehům potoka jsou osazeny dva původní tereziánské hraniční mezníky, z nichž ten nepřímo vyznačující hranici (nacházející se na českém břehu) nese letopočet 1771 upomínající opět na tereziánské změny zemských hranic. Po 3.7 km následuje soutok Chodské Úhlavy a Lomničky (hraniční znak 17D), když Chodská Úhlava pramení nedaleko od soutoku na českém území a říčka Lomnička tvoří hranici již od svého prameniště. Lomnička od soutoku je hraničním vodním tokem v délce 1.5 km - za hraničním přechodem Zadní Chalupy/Helmhof (hraniční znak 17/2D) mokrá hranice ze zvlněného terénu začíná stoupat, a to až ke hraničním znakům 17/12C a 17/12D, kde hranice přechází do suchého úseku horského hřebenu Ostrý-Svaroh. Než-li však hranice dostihne významnou šumavskou horu Ostrý, musí urazit 5 kilometrů zvlněného terénu se závěrečným stoupáním na Ostrý. Je nezbytné zmínit zaniklou obec Zadní Chalupy, která se nachází nedaleko hraničního přechodu Zadní Chalupy/Helmhof a v podstatě je jedinou zaniklou vsí při státních hranicích v popisovaném úseku Královského hvozdu.

 

Chodská Úhlava coby hraniční vodní tok v době železné opony

 

 

 

 

Chodská Úhlava coby hraniční vodní tok v současnosti

 

 

 

 

Hraniční přechod Zadní Chalupy/Helmhof

 

 

 

 

Hora Ostrý (Velký Ostrý)/Osser (Grosser Osser) v nadmořské výšce 1 293 metrů zaujme diváka už z dálky - Ostrý společně s vedlejším Malým Ostrým tvoří výraznou krajinnou dominantu - svým tvarem si vrcholy vysloužily přídomek „Prsa Matky boží“. V dobových materiálech nacházíme pro Ostrý české názvy Jezerní hora, Kravařská hora, Ostrá nebo Srní hora. Ostrý je tedy dvojvrcholovým sukem, kdy Velkým Ostrým prochází česko-bavorská hranice a Malý Ostrý/Kleiner Osser (1 266 m. n. m.) leží plně na bavorském území. Vrchol Ostrého je součástí úzkého svorového hřbetu s četnými tvary periglaciálního zvětrávání jako jsou skály a suťové proudy. Vrchol je zalesněn smrčinou, místy s příměsí jeřábu. Hora získala své jméno patrně podle svých špičatých a ostrých skalních útvarů táhnoucích se od vrcholu k jihovýchodu po státní hranici - hraniční skalnatý hřeben je tvořen strmě nakloněnými svorovými břity, ve kterých jsou obsaženy křemenné žíly.

 

Ostrý se skalními útvary táhnoucích se od vrcholu k jihovýchodu po státní hranici (zdroj: Claus Wietek)

 

 

 

 

Prsa Matky boží včetně pohledu z hraničního chodníku na starých fotografiích

 

 

 

 

Na konci 13. století byl na Ostrém postaven hrádek zvaný jako Osserburg. Stavba měla čtvercový půdorys s délkou hrany přibližně 30 metrů. Existence hradu však není s jistotou doložena, i když zde byly objeveny zbytky zdiva a četné archeologické nálezy. Ostrý byl již odpradávna důležitým orientačním a turistickým bodem, což zapříčinilo, že zde vznikla v roce 1885 první dřevěná útulna se šindelovou střechou, která dokázala pojmout až 30 osob. V roce 1883 byl založen bavorský turistický spolek a o rok později jeho sekce v Lam. Založení sekce a rozvoj turistiky znamenal plány a následnou výstavbu horské turistické chaty. Přízemní stavba s polovalbovou střechou byla dokončena v roce 1897. Bylo zde občerstvení a šest lůžek. Od svého vzniku byla chata několikrát přestavována, zejména pak rozšiřována - v roce 1901 byla přistavěna kuchyně, v roce 1907 došlo k rozšíření noclehárny na 15 lůžek, v letech 1931-1932 dochází k dalším nutným stavebním úpravám chaty. Jaroslav Dostál v šumavském průvodci z posledního roku prvorepublikové turistiky (1938) píše: „Za nynějších poměrů nevstupujme do chaty a ani krok přes hranice, velmi nebezpečné! Tři lavičky jsou na naší straně, tam podají objednané, ale velmi draho, pouhý čaj 5 Kč!“ Předválečná podoba chaty s drobnými úpravami zůstala dodnes, největší modernizací ve své historii prošla v letech 1997-1998. Chata zvaná jako Osserschutzhütte Haus Willmann (Albert Willmann byl prvním předsedou lamské sekce bavorského turistického spolku, který věnoval pozemky na vrcholu hory spolku pro výstavbu chaty) slouží svému účelu dodnes. Kromě ubytovacích a stravovacích možností má společenskou místnost, která nese jméno německy píšícího spisovatele a básníka Hanse Watzlika, učitele z Nýrska a rodáka z Dolního Dvořiště. Za jeho pobytu v Nýrsku vznikla první knižní novela z roku 1913 věnovaná zdejšímu kraji - Im Ring des Ossers (Pod Ostrým). Pod vrcholem Velkého Ostrého se nachází pamětní deska věnována právě Hansovi Watzlikovi. Velký Ostrý je od Malého Ostrého oddělen sedlem, které je zváno jako Vlčí propast. V sedle je Královácká dřevěná kaplička se zvoničkou, kterou v roce 1986 postavila lamská sekce bavorského turistického spolku. Na oltáři se nachází Česká madona. Každý rok první neděli v srpnu se koná na Ostrém tradiční pouť se mší u kapličky. Před kapličkou se nachází hraniční kámen s letopočtem 1772 a erby Čech a Bavorska. Nejedná se o původní hraniční znak (i kdyby sem byl z hraniční linie přenesen, tak kámen má prazvláštní tvar a jeho číslo 123 nekoresponduje s původním tereziánským číslováním zdejší hranice) - je zřejmě dílem bavorského turistického spolku. Malý Ostrý je holý a skalnatý, pod vrcholovým křížem je vtesána do skály pamětní deska padlým a zemřelým členům bavorské horské služby. Ostatně bavorská horská služba má pod vrcholem Velkého Ostrého chatu s heliportem. Za chatou je stanice jednoduché nákladní lanovky, která vede na vrchol a zásobuje chatu Osserschutzhütte Haus Willmann. Lanovka byla vybudována patrně po 2. světové válce.

 

Ostrý na starých fotografiích a v době železné opony

 

 

 

 

Chata Osserschutzhütte Haus Willmann v roce 1907, 20. letech, 30. letech a v době železné opony

 

 

 

 

Hora Ostrý je hraničním přechodem - setkává se zde turistické značení z obou stran hranice. Jak je to s vedením státní hranice na vrcholu?  Na plošině pod vrcholovým skaliskem stojí bavorská turistická chata. Venkovní terasa před restaurací je rozdělena státní hranicí - nachází se zde hraniční mezník 22/15. Ke hraničnímu mezníku 22/15 sem hranice ze severu stoupá po skalnatém svahu (u kůlny chaty je ve skále patrný hraniční znak 22/14). Od hraničního mezníku 22/15 (tj. mezi stoly a lavičkami) hranice pokračuje na jih do středového prostoru skalní soutěsky - po obou stranách soutěsky zde míjíme do skal zapuštěné hraniční znaky 23C (východní-české skalisko) a 23D (západní-bavorské-vrcholové skalisko) jež hranici vyznačují nepřímo, v soutěsce na chodníku je v balvanu vytesán původní hraniční křížek s ryskou jež stáčí hraniční linii na jihovýchod. Následují hraniční znaky 23-0/1 a 23/1, další hraniční znaky jsou vytesány na vrcholových partiích skalisek a pro běžného návštěvníka jsou tak nedostupné. Vrcholové (západní) skalisko Ostrého s vrcholovým křížem leží plně na bavorském území - poskytuje výtečný kruhový výhled na obě strany hranice. Na české straně hranice dosahuje nejvyšší bod nadmořské výšky 1 291 metrů (a to na východním skalisku). Hraniční chodník v soutěsce (mezi hraničními znaky 23C a 23D) dosahuje nadmořské výšky 1 288 metrů.

 

Ostrý a vedení státní hranice od hraničního znaku 22/14 ke hraničním znakům 23C/23D (zdroj: Claus Wietek)

 

 

 

 

Vedení státní hranice na Ostrém - zobrazení v hraničním dokumentárním díle a aplikaci statnihranice.cz

 

 

 

 

Zeměměřické práce na hraničním mezníku 22/15 (zdroj: Zeměměřický úřad)

 

 

 

 

Ostrý - vrcholové skalisko s křížem, chata Osserschutzhütte Haus Willmann a skalní soutěska s „třiadvacítkami“

 

 

 

 

Od Ostrého hranice probíhá zvlněným terénem s klesáním a stoupáním na kóty Malý Kokrháč (1 169 m. n. m., hraniční znak 26) a skalnatý Velký Kokrháč (1 229 m. n. m., hlavní hraniční znak 27 a mezilehlé hraniční znaky 27/1 až 27/5) a po necelých 6 kilometrech přichází ke kótě Svaroh/Zwercheck v nadmořské výšce 1 333 metrů. Svaroh je výrazná hora tvořená svory s vložkami kvarcitů. Jsou zde četná skaliska a balvany, na bavorském svahu hory pak rozsáhlé kamenné moře. Porost tvoří smrčiny, místy s příměsí jeřábu. Každý ze států má na své straně hranice vrcholovou skálu s vrcholovým křížem, ta česká je navíc doplněna o pamětní desku Arnyho Juránka - průkopníka lyžování na Železnorudsku.  Vrcholová plošina Svarohu na hranici má délku cca 700 metrů - ze západu ji ohraničuje hlavní hraniční znak 29, z východu ji ohraničuje hlavní hraniční znak 30, vrcholovým hraničním znakem je 29/4. Na Svarohu se lámou hranice ze severozápadu na jih. Vždyť i původní německé pojmenování hory Zwercheck je odvozeno od lomu hranice - „zwerch“ (hranice jde napříč) a „eck“ (tvoří jakýsi roh). U hraničního znaku 29/6-0/1 stála na české straně hranice Juránkova chata. Juránkova chata na šumavské hraniční hoře Svaroh byla nejvýše položenou samotou na Šumavě v nadmořské výšce 1 320 metrů. Nacházela se pár kroků od česko-bavorské hranice. Proč se zde vůbec chata nacházela? V nevýrazném sedle mezi Svarohem a Jezerní horou? U záměru vystavět Juránkovu chatu byly preferovány především vynikající okolní lyžařské podmínky. Vždyť i její pojmenování se jí dostalo po průkopníku šumavského lyžování Arnu Juránkovi. Chata se tak stávala dočasným útočištěm převážně lyžařů. Vedlo k ní několik cest - asi nejznámější byla Dámská cesta, která procházela mj. kamenným mořem Jezerní hory. První verze Juránkovy chaty, v tomto případě spíše srubu, se datuje do roku 1922. Dřevěný srub na kamenné podezdívce 4 x 5 metrů vystavěl Ski klub Plzeň k odpočinku turistů a lyžařů. Srub měl podkroví s palandami pro přespání 10 osob. Chýše v prosinci 1931 vyhořela, údajně byla úmyslně zapálena. Obětavou láskou ke zdejšímu lyžování se následující rok započalo s výstavbou nové chaty, tato byla otevřena 28. října 1932. Nová chata měla již zděný základ a dvě dřevěná poschodí. Nabízela až 50 lůžek a velkou restaurační místnost. Disponovala ústředním topením a na rozdíl od předchozího srubu měla již celoroční provoz. S rozvojem turistiky, který gradoval ve 30. letech, byly v okolí Svarohu pořádány lyžařské závody. Průvodce z roku 1938 k chatě uvádí: „Vysoká, štíhlá stavba se strmou střechou na důležité křižovatce. Přízemí je cihlové, výše srub s heraklitem a prkenným obitím. V přízemí je úschovna a úpravna lyží, ústřední pec, hala a kuchyně. V 1. patře restaurační místnost, ve 2. patře noclehárna pro muže a ženy se 40 lůžky, ve 3. patře byt nájemce.“ Lyžařský boom utnula 2. světová válka. Za války chatu používala německá armáda a na jejím konci v roce 1945 byla chata vyhozena do povětří. Zdejší lyžaři, nevědíce jaký osud bude mít zdejší pohraničí v poválečných letech, dali život chatě ještě potřetí. V ruinách staré chaty vyrostla nová stavba - zůstala však jen skromným provizoriem o jednom poschodí. Nová chata byla dána do provozu 23. prosince 1945. V 50. letech bylo zřízeno hraniční pásmo a za vlády komunistického režimu se chata postupně změnila v ruiny. Zdejší drsné klimatické podmínky byly nekompromisní. Pozorovat její devastaci mohli, kromě pohraničníků, němečtí turisté z bezprostřední blízkosti státní hranice. Ruiny chaty přetrvaly do dnešních dnů.

 

Svaroh s rozsáhlým kamenným mořem na bavorských svazích (zdroj: Claus Wietek)

 

 

 

 

Svaroh coby skála s hraničním mezníkem 30 na starých fotografiích a v roce 1951

 

 

 

 

Česká a bavorská vrcholová skála s křížem na Svarohu

 

 

 

 

Juránkova chata na Svarohu ve 20. letech, 1933, 1934, 1945, 1981 a 1984

 

 

 

 

Jak již bylo výše řečeno, Juránkova chata ležela v sedle mezi Svarohem a Jezerní horou. Jezerní hora se svojí nadmořskou výškou 1 343 metrů je nejvyšším vrcholem popisované oblasti Královského hvozdu a Železnorudska. Jezerní hora je výrazným sukem a zároveň svorovým hřbetem s vložkou kvarcitu. Plochý vrchol hory přechází v prudké svahy, do severní a východní strany Jezerní hory jsou zahloubeny dva ledovcové kary s jezery (Černé a Čertovo jezero). Vrchol a svahy jsou porostlé smrčinou s příměsí jeřábu, jižní svah pod vrcholem je holý a pokrytý bloky kamenných moří a klečí borovice. V minulosti na Jezerní hoře stávala dřevěná rozhledna s výhledem na Černé jezero. Pojďme si něco povědět o Černém a Čertově jezeře. Ve třetihorách panovalo ve střední Evropě velmi teplé podnebí, díky němuž došlo k mohutnému růstu pralesů. Na sklonku této etapy se podnebí postupně ochlazovalo a souvislé pralesy začaly řídnout. Postupné ochlazování klimatu a větší zimní srážky způsobily nahromadění sněhových mas na úbočích hor. Z nich vznikly první laviny a strhávaly vegetaci s půdou až na skalní podklad, který byl pak obnažen a vystaven zvětrávání. Sněhové masy spadlých lavin se v chladném počasí postupně měnily v ledovce. Na ně padaly zvětralé balvany a štěrk ze skalního podkladu obnažených skalních úbočí. Tímto dostávaly stále prudší spád, až z nich postupně vznikly strmé jezerní stěny. Sunoucí se ledovce vymodelovaly kotlovité kary, ve kterých dnes leží horská jezera. Z nahromaděného materiálu, taktéž sunutého ledovcem, vznikly čelní a boční morény - přirozené hráze jezer. Stáří šumavských ledovcových jezer je odhadováno na 12 tisíc let. Černé jezero vyhloubil würmský ledovec na severním svahu Jezerní hory. Ze všech osmi ledovcových jezer na Šumavě je největší (rozloha 18.4 hektarů), nejhlubší (maximální hloubka 39.8 metrů, průměrná hloubka 15.5 metrů) a nepočítaje Javorská jezera v Bavorsku, tak je i nejníže položené (1 008 m. n. m.). Obvod vodní hladiny činí 1 809 metrů a objem zadržované vody 2 865 000 m3. Skalní podloží jezera je tvořeno svorem a rulou. Svůj název dostalo od zdánlivě černé barvy vody jezera, vznikající odrazem okolních hustých lesů. Nad jezerem se zvedá jezerní stěna, a to do výšky 290-336 metrů. Jezerní stěna je rozčleněna skalními stupni. Ve stěně pramení Černý potok, kterým je jezero napájeno a záhy odvodňováno. Černý potok pak míří do Úhlavy a patří k Severnímu moři. Pod Černým jezerem na řece Úhlavě byla v roce 1930 uvedena do provozu první přečerpávací elektrárna v Československu. Již od prvopočátků železnorudské turistiky platilo, že Černé jezero bylo vždy atraktivnější než-li jeho soused. To bylo i důvodem, že u Černého jezera stával na severním břehu od roku 1878 dřevěný přístřešek (nebo spíše pavilon) s patrem a ochozem v přízemí. Z dobových fotografií vyplývá, že šlo vskutku o půvabnou stavbu. Šumavský průvodce Jiřího Chudoby z roku 1896 píše, že „U pavilonu možno dostati pivo, chléb a máslo. Také možno se projeti na malém ručním parníčku po jezeře.“ Po vyhoření skvostného pavilonu byla na jeho místě vystavěna v roce 1901 dřevěná restaurace, která měla na straně k jezeru prosklenou verandu. Patrně ani ta však nemohla pokrýt narůstající turistické kapacity včetně těch ubytovacích, a tak kolem roku 1926 byla restaurace přestavěna Klubem československých turistů na dvoupatrovou prostornou chatu. Nabízela 22 pokojů a 4 noclehárny. Atraktivní službou byla půjčovna lodiček. Průvodce z roku 1938 uvádí v chatě 56 lůžek. Začátkem 50. let objekt zabrala Pohraniční stráž a nakrátko zde zřídila jeden ze svých pohraničních útvarů. Chata pak vyhořela a pohraničníci se přestěhovali o kousek dále do nově zbudované pohraniční roty Černé jezero. Do současnosti se dochovala zcela jiná budova - nachází se mezi hrází Černého jezera a mýtinou, na které stála pohraniční rota. V tzv. finském domku byli ubytováni funkcionáři roty, později to byla rekreační chata pro prominenty režimu. K Čertovu jezeru. Čertovo jezero vyhloubil svahový ledovec na východním svahu Jezerní hory. Čertovo jezero má rozlohu 10.3 hektarů, maximální hloubku 36.7 metrů a průměrnou hloubku 17.9 metrů, leží v nadmořské výšce 1 030 metrů, obvod vodní hladiny činí 1 360 metrů a objem zadržované vody 1 853 000 m3. Mystický název jezera je odvozen pověstí - od nehodného čerta, který pronásledoval dívčinu, ale nakonec se v jezeře utopil a děvče se zachránilo. Skalní stěna Čertova jezera je méně svažitá, než-li je tomu u souseda, i tak se jezerní stěna zvedá do výšky 316 metrů. Ve stěně jezera pramení Jezerní potok, kterým je jezero napájeno a záhy odvodňováno. Jezerní potok pak míří do Řezné a patří k Černému moři. Z uvedeného vyplývá, že každé z jezer patří do jiného úmoří - ostatně kóta Rozvodí mezi oběma jezery tomu napovídá. U Čertova jezera je na jednom z kamenů vytesán nápis JF 1900. Dodnes se nikomu nepodařilo rozluštit, co patrně iniciály a letopočet značí. Šumavský průvodce Antonína Bašty z roku 1908 paradoxně pobízí návštěvníky Čertova jezera ke koupání: „Kdo neodoláš, vol ku koupání místo as 200 kroků od výtoku, kde bezpečno.“ Po roce 1950 se obě jezera ocitla v přísně střeženém hraničním pásmu a turistika sem byla zapovězena. Po intenzivních jednáních od roku 1964 bylo umožněno používat přístupové cesty k jezerům, a to autobusy - turisté sem jezdili hromadně a mohli jen na hráze jezer, vše za bedlivého dozoru pohraničníků. Jinak tomu bylo v době prvorepublikové turistiky - u Černého jezera se po schůdné cestě obcházelo celé pobřeží a nad Čertovým jezerem vedla lávková cesta s otevřenými výhledy na jezero. V 50. letech a v první polovině 60. let vedl na svazích Jezerní hory nad oběma jezery elektrifikovaný drátěný zátaras. Po tomto datu byla signální stěna posunuta více do vnitrozemí a vedla mimo jiné od Rozvodí k Černému jezeru při dnešní turistické značce.

 

Pohled ze svahu Jezerní hory na Černé a Čertovo jezero

 

 

 

 

Chata u Černého jezera v proměnách času a turistický ruch na Černém jezeře na starých fotografiích

 

 

 

 

Čertovo jezero a turistický ruch na starých fotografiích

 

 

 

 

Černé jezero

 

 

 

 

Čertovo jezero

 

 

 

 

K vyznačení státní hranice v úseku Ostrý-Svaroh. Hraniční linie zde prochází místy skalisky a balvany. Tyto přírodní útvary se samy nabízejí k vyznačení hranice. V důsledku toho zde můžeme zaznamenat veliké množství hraničních znaků zanesených do přírodních útvarů - kamenné desky zabetonované do skály, nátěry do balvanu a přitesání příslušných značek, ale také hraniční mezníky vsazené do skály. Zcela ojedinělý je hraniční znak 23/16, který se skládá ze dvou součástek. První z nich je balvan, kde je vyznačeno číslo hraničního znaku a „upozornění“, že hraniční čára probíhá ve vzdálenosti 2.4 metrů. Druhou součástkou je kovová mřížka zasazená do kamene s tabulkou čísla hraničního znaku, pod kovovou mřížkou je hraniční křížek, kterým prochází hraniční čára a v podstatě tento křížek plní i funkci podzemní stabilizace hraničního znaku. Od hraničního znaku 23/16 vede cesta k nedaleké bavorské horské loučce Sesselplatz. Přírodní útvary v podobě skalisek a balvanů v úseku Ostrý-Svaroh souvisejí dále s vyznačením původní hranice. Z výkladu o historii státních hranic v Královském hvozdu a na Železnorudsku víme, že ve hraničních úsecích VI a VII (vymezené na základě smlouvy z roku 1862) česko-bavorské hranice na Šumavě, byly ponechány původní (tereziánské) hraniční znaky (osázené na základě smlouvy z roku 1764). Kamenné mezníky z této doby ale v úseku Ostrý-Svaroh de facto nejsou. V letech 2014-2016 jsem se v tomto úseku zaměřil na prohlídku vybraných (dominantních) skalisek a balvanů - na několika místech jsem objevil pozůstatky původního hraničního značení - vytesaného českého lva, bavorskou šachovnici, letopočty a písmenka. Byl jsem přesvědčen o tom, že až doposud toto tereziánské hraniční značení bylo stranou zájmu veřejnosti a státních orgánů. V důsledku toho jsem o objevu informoval příslušné orgány (na české i bavorské straně), které by mohly zapříčinit vybarvení alespoň některých původních hraničních znaků. Vskutku, v roce 2016 byly některé artefakty natřeny, a to: původní hraniční znak 76 s letopočtem 1771 (u hraničního znaku 27 na Velkém Kokrháči) a původní hraniční znak 77 s letopočtem 1771 (u hraničního znaku 27/10). Bez zvýraznění je (prozatím) původní hraniční znak 28 (u hraničního znaku 23/6) a původní hraniční znak 78 s letopočtem 1771 (u hraničního znaku 29 na Svarohu). Původní česko-bavorské hraniční znaky s čísly 76-78 a letopočtem 1771 jsou ve starých mapách označeny jako Hauptstein (hlavní kámen) a hraniční znak s číslem 28 bez letopočtu je ve starých mapách označen jako Lagerstein (tuto typologii lze přirovnat k současnému mezilehlému hraničnímu kameni). Z uvedeného vyplývá, že tenkráte měly hlavní a mezilehlé-vedlejší hraniční znaky zcela odlišné číslování než jaké používáme v současnosti. Při pochůzce státní hranicí v popisovaném úseku lze dále vypozorovat i původní hraniční znaky, které již nejsou zaneseny do hraniční linie - jsou pozůstatkem původního vedení hranice. Zpravidla se jedná o balvany, do kterých je vytesáno číslo, hraniční křížek a rysky. Například balvan u hraničního znaku 29/1.

 

Původní hraniční znak 76 u hraničního znaku 27 na Velkém Kokrháči před nátěrem a po nátěru

 

 

 

 

Jednotlivé fáze nátěru původního hraničního znaku 77 u hraničního znaku 27/10 (obrázek 2 zdroj: Jan Švíka, obrázek 3 zdroj: Ilona Kloudová, obrázek 4 zdroj: Zdeněk Troup)

 

 

 

 

Původní hraniční znak 78 u hraničního znaku 29 na Svarohu

 

 

 

 

Mapa Stabilního katastru z roku 1837 a zakreslení hraničních znaků 72 (Ostrý), 76 (Velký Kokrháč), 78 (Svaroh-západ) a 1 (Svaroh-východ)

 

 

 

 

Podle starých map se na Ostrém nacházel tereziánský hraniční znak 72 s letopočtem 1771. Antonín Bašta v šumavském průvodci z roku 1923 píše: Tam, kde státní hranice horu přetíná, zříme do skály vtesány znaky Čech a Bavor s letopočtem 1771. Na velkém vrcholu spatřujeme stopy starého zdiva. Pověst praví, že byl zde hrad.“ Jaroslav Dostál v šumavském průvodci z roku 1938 doplňuje, že „na stěně skály vtesány znaky Čech, Bavor a letopočet 1771, i hraniční monogramy DB a ČS. Hlavní hraniční kámen má číslo 23.“ Z uvedeného vyplývá, že kromě tereziánského značení zde již bylo „instalováno“ i to prvorepublikové. Na vrcholových skalách Ostrého jsem paradoxně dohledal několik nápisů a symbolů, avšak ani jeden nesouvisí s fakty hraničního znaku, které dokladují výše zmíněné historické dokumenty. Na konci popisovaného úseku Královského hvozdu, tj. na Svarohu, se nachází skalka na jejímž vrcholu spočívá hraniční mezník č. 30. Právě zde se v minulosti nacházel počátek VII. úseku česko-bavorské hranice. Historické mapy dokladují, že hraniční znak na Svarohu nesl tyto vytesané symboly: číslice 1 (první hlavní kámen úseku), KB (Königreich Böhmen - České království) a letopočet 1765. Tyto artefakty jsou zde dodnes. Při prohlídce skalky jsem dohledal ještě neprofesionálně vytesaný nápis CB (Churfürstentum Bayern - Kurfiřtství bavorské), který sem byl přitesán zřejmě z bavorské iniciativy později. Nutno k úseku hranice Ostrý-Svaroh shrnout, že její vedení je místy nespravedlivé na úkor české strany. Prvním takovým místem je vrcholová plošina Ostrého (cca 2/3 území je v Bavorsku). Pak jsou to místa, kde se hraniční linie stáčí od vrcholových partií hřebenu (které jsou sem tam pokryty skalisky) - například u hraničního znaku 23/9. V předválečné době vedla úsekem Ostrý-Svaroh turistická cesta, ve 30. letech byla vyznačena českou modrou a bavorskou zelenou značkou. Průvodce z roku 1938 ji popisuje opačným směrem (od Jezerní hory přes Svaroh k Ostrému). „Je to stezka podle hraničních kamenů, s krásnými výhledy, ale místy velmi obtížná a těžko schůdná. Od tabulky Rozvodí se stoupá, místy dosti příkře, na Jezerní horu - táhlý hřeben, na jehož nejvyšším místě se zvedá triangulační věž o dvou patrech - vystoupíme po 47 příčkách, rozhled je překrásný, kruhový.“ Od Jezerní hory se pokračovalo ke hraničnímu kameni č. 30 na Svarohu. „Mezi kameny 29/7 a 29/6 stojí Juránkova chata na Svarohu. Od chaty po hranicích pokračuje naše modrá a německá zelená. Hraniční kameny nás dobře vedou. Od kamene 28/11 panoráma Javoru, mezi 28/2 a 28/1 sedlo. Mezi 27/2 a 27 zlá, kamenitá cesta. Od 26/9 panoráma Ostrého, také od 25/5. U 25/1 se zvedá vysoká skála na bavorské straně. U 23/7 obrovská skála, výhled na naši stranu. U 23/6 vcházíme do skal Ostrého. Na kameni 23/6 upevněn obrázek, nápis „21. IV. 1922 se zřítil 22letý instalatér Josef Denscherz ze Smelzu“ je výstrahou, abychom dbali opatrnosti.“ U hraničního kamene 22/8 se sestupovalo z hranice a po 2 kilometrech chůze (znavení) turisté přicházeli ke Statečku, kde byla hospůdka a křižovatka turistického značení. Historie Statečku pod Ostrým je velmi stará - sahá do přelomu 17. a 18. století, kdy se na Železnorudsku začínaly budovat sklářské hutě. Už v roce 1695 je v místě Statečku uváděna stojící malá sklárna. V roce 1901 se hovoří o lesním palouku, na kterém se dochovaly trosky sklářské hutě. Po vzniku československého státu zde stávala menší chatička. Hospůdka poskytovala skromné občerstvení pro turisty, nabízela i přespání - dva skromné pokojíky se šesti lůžky. S rozvojem turistického ruchu (zejména ve 20.  a 30. letech 20. století) hospůdka zkvalitňovala svoje služby, což ostatně platilo i u ostatních turistických chat a útulen - byly rozšiřovány pokoje pro nocležníky, zkvalitňovala se kuchyně a nájemci prodávali suvenýry. Na Statečku byla jeden čas malá prodejna pekařských výrobků a smíšeného zboží. Padesátá léta minulého století měla taktéž jedno společné pro všechny tyto chaty. Byly zabírány a upravovány pro potřeby Pohraniční stráže, v horším případě chátraly bez využití nebo byly rovnou zbourány. Stateček pod Ostrým byl v této době zbourán. Dnes, několik metrů od rozvalin, stojí turistický přístřešek. U Statečku se nachází Oslí studánka. Zdejší text praví, že Oslí studánka  sloužila jako zdroj vody pro nedaleký Stateček. Pověst praví, že vodu dopravoval osel, který ji sám nabíral do džberů upevněných na hřbetu. Lze předpokládat, že Oslí studánka byla využívána i dávnou sklářskou hutí. Sklárna mimo dalších surovin potřebovala k výrobě skla i hodně vody.

 

Skála na Svarohu s hraničním mezníkem 30 a původním hraničním znakem 1

 

 

 

 

Dámská cesta na Svaroh a Stateček pod Ostrým na starých fotografiích

 

 

 

 

Dámská cesta s pozadím Svarohu v současnosti

 

 

 

 

Pokračujeme po státní hranici ze Svarohu dále. Hraniční skalka s mezníkem č. 30 na Svarohu je oním bodem, odkud se měnila v důsledku podepsání rakousko-bavorské smlouvy z roku 1764 zemská hranice mezi Čechami a Bavorskem. Před rokem 1764 zemská hranice probíhala jižním horským hřebenem na Javor (v původní hraniční linii pod Svarohem jsem dohledal značení v podobě křížků vtesaných do balvanů a kámen s písmeny ?W - zřejmě se nejedná o původní hraniční značení česko-bavorské hranice, ale spíše toto souvisí se správními hranicemi Bavorska - v současnosti tudy probíhá hranice zemských okresů Regen a Cham). Po roce 1764 byla hranice uměle (přímočaře) prosekána do Železnorudského průsmyku ke hraničnímu přechodu Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein. Téměř sedmikilometrový úsek hranice je tak terénně velmi pestrý a pochůzkově náročný. V první fázi hranice klesá v délce 2 km ze Svarohu do údolí řeky Svarožné - hranice klesá svahy Jezerní hory a mimo jiné probíhá kamennou sutí této hory. Ve druhé fázi hranice v téměř 5 km dlouhém úseku probíhá zvlněným terénem s pravidelným stoupáním a klesáním. Odměnou za zdolání hranice v úseku Svaroh-Železnorudský průsmyk je 6 tereziánských hraničních mezníků s letopočtem 1765, zkratkami zúčastněných zemí (KB, CB) a původním pořadovým číslem. Jedná se o hraniční znaky 31, 32, 33, 34, 35 a 36 (u 36 absentují erby obou zemí). Nutno shrnout, že tereziánské hraniční mezníky nám nepřipomínají slávu nebo vítězství v boji o hranice, ale spíše porážku a odsunutí hranice, které byly tenkrát hlouběji v bavorském pohraničí.

 

Údolí řeky Svarožné s historickým hraničním mezníkem

 

 

 

 

Hraniční znaky v popisovaném úseku - historický hraniční mezník 31, atypické hraniční znaky 21/4-0/2 a 23/16

 

 

 

 

Vedení státní hranice v úseku Svatá Kateřina-Ostrý

 

 

 

 

Vedení státní hranice v úseku Ostrý-Svaroh

 

 

 

Vedení státní hranice v úseku Svaroh-Železná Ruda

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (017-SUM)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz