Charakteristika Šumavy

Šumava je jedním z nejstarších pohoří Evropy. Šumava leží na jihozápadě a jihu Čech na území Plzeňského a Jihočeského kraje při státní hranici s Německem a Rakouskem. V Německu pohoří navazuje na Bayerischer Wald a v Rakousku na Böhmerwald-Mühltäler. Celé pohoří Šumavy začíná při silnici Nýrsko-Svatá Kateřina a je protaženo ve směru od severozápadu k jihovýchodu, a to až k silnici Přední Výtoň-Guglwald, kde pohoří končí. Pohoří svůj název získalo podle praslovanského slova „šuma“, což značí hvozd/hustý les. Šumava je rozsáhlou plochou hornatinou s velkým množstvím kót-tisícovek - příčinou je rozsáhlá a vysoko vyzdvižená klenba s mnoha zbytky zarovnaných povrchů. Zatímco české svahy pozvolna klesají do podhůří, bavorské a rakouské svahy jsou poměrně příkré. Nejvyšší českou kótou Šumavy je Plechý (1 378 m. n. m.) na česko-rakouské státní hranici, nejvyšším vrcholem vůbec je Velký Javor (1 456 m. n. m.) na bavorské straně. Geologické složení je relativně jednotvárné - převládají silně přeměněné krystalické horniny (rula, žula, svor, granulit, migmatit, vápenec). Zarovnané povrchy překrývají mocné vrstvy zvětralin s četnými tvary ledovcového původu - ostatně hmatatelným dílem ledovců je osm šumavských jezer. Na území Šumavy se nachází Lipenská přehrada.

 

Pohoří Šumavy je velmi pestré - na státní hranici i ve vnitrozemí se střídají rozsáhlé hřbety s neméně rozsáhlými pláněmi. Mnohé partie na státní hranici byly zalesněny smrčinou, avšak v důsledku větrných a kůrovcových kalamit se z nich staly (poněkud neradostné) holiny. Ve vnitrozemí se Šumava vyznačuje smrkem s občasným výskytem buku a jedle, dále loukami a pastvinami.

 

Šumavou prochází čtyři úseky (IX, X, XI, XII) česko-německé státní hranice v bavorském dílu a dva úseky (I, II) česko-rakouské státní hranice. Státní hranice probíhá souvislými hřebeny a dále pak pláněmi a údolími. Nejvýznamnějšími hraničními hřebeny jsou: hřbet Královského hvozdu (úsek Ostrý-Svaroh), hřbet jižně za Modravou (úsek V Koutě-Malá Mokrůvka) a trojmezenský hřbet (úsek Třístoličník-Smrčina). Šumavské hraniční hřebeny jsou zároveň rozvodím Labe (Severní moře) a Dunaje (Černé moře). Mezi nejvýznamnější hraniční vrcholy na hřebenech patří Ostrý, Svaroh, Debrník, Blatný vrch, Špičník, Velká Mokrůvka, Malá Mokrůvka, Třístoličník, Trojmezná, Plechý, Hraničník a Smrčina. V sedle mezi Trojmeznou a Plechým se nachází trojmezí České republiky, Německa a Rakouska. Pohoří Šumavy je dále na státních hranicích zastoupeno dvěma souvislými liniemi horských plání a údolí, v nichž státní hranice probíhá zpravidla vodními toky. Tyto dvě linie kopírují pásy bývalých příhraničních sídel. Linie se rozprostírají v úseku osad Bučina-Nové Údolí a Zvonková-Kaplické Chalupy.

 

Rozbor Šumavy je rozdělen do šesti částí:

 

1) KRÁLOVSKÝ HVOZD - Od hraničního přechodu Svatá Kateřina/Rittsteig ke hraničnímu přechodu Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein.

 

2) ŽELEZNORUDSKO A PRÁŠILSKO - Od hraničního přechodu Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein  ke hraničnímu přechodu Poledník/Buchenau.

 

3) MODRAVSKÝ HŘEBEN - Od hraničního přechodu Poledník/Buchenau ke hraničnímu přechodu Bučina/Finsterau.

 

4) PLÁNĚ U ZANIKLÝCH SÍDEL - Od hraničního přechodu Bučina/Finsterau ke hraničnímu přechodu Nové Údolí/Haidmühle.

 

5) TROJMEZENSKÝ HŘEBEN - Od hraničního přechodu Nové Údolí/Haidmühle ke hraničnímu přechodu Zadní Zvonková/Schöneben.

 

6) LIPENSKO - Od hraničního přechodu Zadní Zvonková/Schöneben ke hraničnímu přechodu Přední Výtoň/Guglwald.

Historie státních hranic česko-bavorské Šumavy

Česko-bavorská hranice na Šumavě se již odpradávna opírá o přirozený reliéf pohoří. Nicméně i přesto historie dokladuje množství hraničních sporů a v důsledku toho územní změny. První etapou hraničních sporů byly pradávné časy, kdy na Šumavě byly neprostupné pohraniční hvozdy a hranici tvořil široký pás lesa. Průběh hranice v takovémto terénu nebyl dlouhou dobu jednoznačně ustanoven. Spory následovaly obvykle poté, co se vymýcením lesů postupovalo až na pomyslné okraje hranic. V těchto případech byla za hranici obvykle uznána bažinatá dolina, potok, ale též hřbet v horách, z jehož svahů na každou stranu stékaly potůčky. Za mnohé z příčin sporů lze pokládat velká naleziště zlata v Kašperských Horách a okolí - šlo o jeden z nejvýznamnějších zlatonosných revírů v Českém království. Těžené zlato lákalo Bavory k loupeživým vpádům do Čech, ty vrcholily zejména ve 40. letech 14. století. To přimělo krále Karla IV. vybudovat v zájmu obrany země hrad Kašperk. Hrad plnil hned tři funkce: střežil zemskou hranici s Bavorskem, chránil významné naleziště zlata a zabezpečoval důležitou obchodní trasu Zlaté stezky.

 

Se Šumavou je v období od 16. do 18. století spojováno množství hraničních sporů o Železnorudsko a nejvyšší horu Šumavy Velký Javor. V této době se šumavská hranice v Královském hvozdu táhla od Ostrého ke Svarohu a dále probíhala jižním horským hřebenem na Javor. Odtud klesala hranice k bavorskému městečku Zwiesel, dále pokračovala k hoře Roklan a Luzný, a odtud probíhala k dnešní bavorské obci Finsterau. Je to už hodně dávno, kdy zemská hranice mezi Čechami a Bavorskem probíhala na odvrácených svazích Šumavy směrem k Bavorsku. Čechám tak patřil šumavský horský masív a řídce obydlené území v lesích pod horami. Dlouhé a krvavé spory probíhaly zejména o jižní svahy Javoru. Příslušnost a hranice Velkého Javoru se projednávaly například v roce 1512 v Praze a Klatovech. Závěrem sjednávání dočasného hraničního míru bylo vyhotovení hraniční mapy, kde hraniční čára byla vedena přes vrchol Javoru. I toto zřetelné vymezení hranice však nezabránilo dalším sporům. Spory se přenesly k jižním svahům Javoru respektive k Velkému Javorskému jezeru. Dějepisec Aventinus se zmiňuje o častých krvavých potyčkách mezi Čechy a Bavory zejména při oslavách posvícení na březích Velkého Javorského jezera, do kterého byly prý házeny všechny oběti srážek. Lumír Kothera zmiňuje další hádky, a to v 70. letech 16. století, kdy páni z Gutštejna dostali od císaře oblast pohraničního hvozdu do zástavy. Páni z Gutštejna nelenili a pronajali neobydlené území huťmistrovi Geisslerovi a Fiedlerovi, kteří zde v roce 1569 postavili huť na tavení železa. V důsledku tohoto počinu došlo k dalším ostrým výměnám stanovisek. Ještě v témže roce si rakouská a bavorská vláda vyměnily ostré nóty. Na základě výměny názorů byla do Čech vyslána bavorská komise, která učinila následující rozhodnutí: „Železná ruda je pro tuto huť těžena z území tři míle od Sušic. Protože všechny vody stékají do Bavorska, obecné pravidlo všech hranic je a má být to, že jak se koule kutálí a voda teče, tam majetek  patří. Proto je tato huť a území bavorská.“ Dotčené prohlášení komise přineslo další spory. V roce 1577 docílil bavorský úředník Schrenk toho, že sporné území spadalo pod bavorskou vládu. V roce 1652 nechal Wolf Jindřich Nothaft zapsat území do českých zemských desek, avšak po dalších sporech připadlo území v roce 1688 opět Bavorsku. Čeněk M. Kadlec podává další poselství o náležitosti Javoru k Čechám. Mělo tak být na  základě mapy vyhotovené v roce 1720 císařským inženýrem Janem Kryštofem Müllerem. Hranice podle mapy probíhala od Svarohu na vrchol Velkého Javoru, odtud k jižnímu Javorskému jezeru (tj. Velkému Javorskému jezeru), dále podél jeho levého břehu a po jezerním potoku Seebach až k ústí do toku Řezné. K definitivní ztrátě Javoru a rozsáhlé změně hranic došlo až za vlády Marie Terezie v důsledku válek o rakouské dědictví.

 

Pro další vývoj šumavských hranic Českého království a Bavorského kurfiřtství (od roku 1806 Bavorského království) byl rozhodný rok 1764. K velkým a pro Šumavu klíčovým změnám zemských hranic a ztrátám českého území došlo za vlády Marie Terezie. Příčinou byly války o rakouské dědictví. Na hranici s Bavorskem se tak stalo na základě smlouvy mezi Rakouskem a Bavorskem z 3. března 1764. Na Šumavě byla dohoda uplatněna tak, že zemská hranice byla nově vedena horským masívem. Bavorsko tak získalo zejména Javor a celý Roklan. Hranice na Železnorudsku byla přímočaře prosekána ze Svarohu do Železnorudské kotliny a dále na Debrník. Nezvykle rychle bylo provedeno nové vytyčení a omezníkování - stalo se tak v následujících letech po podepsání smlouvy, tj. 1765 a 1766. Některé hraniční kameny na Šumavě z této doby přetrvaly až do současnosti - uvedené letopočty na nich jsou tichými svědky ztrát českého území. V dalších letech byly činěny ještě další společné pochůzky a sporné hraniční body byly zpřesňovány. V důsledku toho nalezneme na původních hraničních kamenech letopočty 176x a 177x.

 

Nashromážděné hraniční spory a nedostatky ve vymezení hranic vedly k potřebě zaměření části česko-bavorských hranic a jejich zdokumentování do příslušných hraničních dokumentů. Dne 24. června 1862 byla ve Vídni podepsána Státní smlouva mezi Rakouskem a Bavorskem o úpravě hraniční čáry a jiných teritoriálních poměrech mezi Zemí českou a Bavorskem. Neoddělitelnými přílohami smlouvy byly tři komisionální protokoly (z let 1845, 1846 a 1849) o zjištění soukromoprávních poměrů ovlivněných dotčenou smlouvou a dále plán s popisem česko-bavorských hranic. Zemské hranice českého a bavorského království byly rozděleny na 9 hraničních úseků. Do Šumavy se promítly následující hraniční úseky: VI. Grubbach - VII. Zwergecke (Svaroh) - VIII. Rachel (počátek kamerálních lesů na šumavské hoře Roklan) - IX. Lusenberg (šumavská hora Luzný, hraniční mezník č. 10) - Trojmezí hranic Království českého, bavorského a arcivévodství rakouského. Ve hraničních úsecích VI, VII a VIII byly ponechány původní hraniční kameny - což je důkazem toho, že dnes od Luzného až ke Trojmezí nenalezneme původní (barevné) kameny z tereziánské doby. V hraničním úseku IX byly nově osazeny hraniční kameny v souladu s protokolem z 2. srpna 1842. V podstatě někdy kolem roku 1844 byla česko-bavorská zemská hranice znovu vytyčena a omezníkována - byly vyřešeny sporné hraniční otázky a v některých místech byla hranice osázena mezníky s letopočtem 1844. V podstatě lze říci, že v této době se česko-bavorská hranice ustálila.

 

Po první světové válce v roce 1918 české i bavorské království zaniklo a na Šumavě začala probíhat nová československo-německá státní hranice (bavorský díl německé hranice). Versailleská mírová smlouva u hranic s Bavorskem odkazovala na jejich stav z roku 1914 a nepřímo tak potvrdila vídeňskou Smlouvu mezi Rakouskem a Bavorskem z roku 1862. Ve 20. a 30. letech 20. století byly na Šumavě provedeny veškeré rozhraničovací práce včetně osázení hranice hraničními znaky. Ponechány byly některé původní tereziánské kameny (úsek Svatá Kateřina-Luzný). Dále zůstaly mezníky s letopočtem 1844 (úsek Luzný-Trojmezí), i když tyto prošly změnou - původní nápisy K BÖHMEN (Království České) a K BAYERN (Království bavorské) zmizely a namísto nich (tak jako na ostatním hraničním značení) byly vytesány iniciály obou států CS a DB. Třetím důkazem vyznačení starých hranic jsou volně roztroušené kameny, do kterých je vytesáno číslo, hraniční křížek a rysky (zejména v úseku Roklan-Luzný) - jsou pozůstatkem původního vedení hranice.

 

Po druhé světové válce Československo po poraženém Německu požadovalo na Šumavě získání bavorské části železnorudského nádraží a posunutí hranice až za Javor. A nejen to. V podstatě se hranice měla svést z horského hřebenu - obecně řečeno, měla kopírovat linii z období před rokem 1764. Posunutím hranice z hřebenů na jejich úpatí směrem do Německa se sledovalo zlepšení jejich celkové ostrahy, obrany i přehlednosti. Změny však Šumavu nepostihly a tak bylo přistoupeno „pouze“ k obnově hraničního značení, které bylo po válce výrazně poškozené. Od té doby státní hranice na Šumavě s Bavorskem nedoznala změn. Do 50. let 20. století spadá zřejmě počátek barevného zvýrazňování symbolů (erbů) na původních tereziánských kamenech (český bílý lev na červeném podkladě a bavorská modrobílá šachovnice). Dále tereziánské znaky nesou původní iniciály státních útvarů - KB (Königreich Böhmen - Království české) a CB (Churfürstentum Bayern - Kurfiřtství bavorské).

Historie státních hranic česko-rakouské Šumavy

I česko-rakouská hranice na Šumavě se již odpradávna opírá o přirozený reliéf pohoří. I zde se historie neobešla bez hraničních sporů, které vznikaly a záhy se rozsuzovaly v důsledku mýcení lesů a uplatňování vlastnických nároků. Nicméně je třeba doplnit, že sporů nebylo tolik jako v případě česko-bavorské Šumavy. Souvislé rozhraničovací práce na vybraných úsecích šumavské hranice mezi Čechami a Horními Rakousy se váží k roku 1788, důkazem toho jsou dva původní hraniční mezníky.

 

Saint-Germainská mírová smlouva z roku 1919 potvrdila staré správní hranice mezi Čechami a Horními Rakousy. V 1. polovině 20. let 20. století byly na Šumavě při československo-rakouské státní hranici provedeny veškeré rozhraničovací práce včetně osázení hranice hraničními znaky. Ponechány byly některé původní hraniční kameny.

 

Státní hranici postihla drobná změna ve 2. polovině 20. století. U rakouské osady Guglwald si rakouský obyvatel postavil hospodářský objekt na státní hranici. Porušení mezinárodní smlouvy se projednávalo v hraniční komisi na přelomu 70. a 80. let, kdy se při měřickém přezkoušení hranic tato skutečnost zjistila. Československá strana byla k případu maximálně vstřícná a nevyužila svého práva požadovat demolici hospodářského objektu. Naopak souhlasila s posunutím hranice proti rovnocenné územní náhradě. Změna byla právně zajištěna až v roce 2001, a to Smlouvou mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o změnách průběhu společných státních hranic. Od té doby státní hranice na Šumavě s Rakouskem nedoznala změn.

 

 

Z TERÉNU...

 

 

 

K ŠUMAVĚ JSOU PŘIŘAZENY OBRAZOVÉ GALERIE 017-SUM AŽ 026-SUM - odkazy na obrazové galerie jsou pod vybranými zpracovanými tématy.

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz