Územní dluh vůči Polsku

Občas prostřednictvím médií slýcháváme, že se budou měnit česko-polské státní hranice v souvislosti s vyrovnáním územního dluhu vůči Polsku. Tyto zprávy vyplouvají na povrch prakticky ze dvou důvodů – buď nám polská strana občas územní dluh připomene anebo se vytipovávají příslušné pohraniční lokality k postoupení Polsku, s čímž ale nesouhlasí starostové a občané dotčených obcí. I když média v příspěvku shrnou kusé informace, nezabývají se tím, co územnímu dluhu předcházelo a zda-li je vůbec oprávněný. Proto se pokusím o rozbor této kauzy a zejména toho, co jí předcházelo.

 

Hned na úvod je třeba poznamenat jednu smutnou, ale bohužel pravdivou skutečnost. Českoslovenští a čeští pracovníci na státních hranicích, zejména pak zeměměřiči a hraniční komisaři, odváděli vždy precizní práci, ať již v terénu nebo na papíře. Československo po 1. a 2. světové válce, jakož i po studené válce, mělo vždy prvotní zájem o kvalitní obnovu hranic. Zkrátka a dobře, naši hraniční pracovníci patřili k evropské špičce. Zcela jinak tomu bylo, z pohledu státních hranic, na mnohem důležitější diplomatické úrovni, kde představitelé států (a velmocí) rozhodovali o hraničních sporech a územních změnách. Zde Československo takřka vždy tratilo, zejména proto, že opačná strana dokázala využít všechny možné (i nemožné) prostředky k prosazení svého zájmu. Důkazem toho jsou minimální územní zisky po 1. a 2. světové válce. Ale můžeme zabrousit i do doby monarchie – rozsáhlé územní změny za vlády Marie Terezie byly učiněny taktéž v neprospěch zemí Koruny České. A česko-polská kauza, o které vlastně pojednává tento článek, je dalším důkazem neschopnosti československé a české diplomacie.

 

Nyní již k jádru tématu. Všechno to začalo po 2. světové válce, kdy bylo třeba obnovit (zkontrolovat hraniční značení a opravit ho, zaměřit státní hranice a vyhotovit hraniční dokumenty) československé hranice se sousedními státy. Československo mělo velký zájem mimo jiné na obnovení hranic s Polskem. Polsko na naši iniciativu nereagovalo. První souhlas s přezkoušením hranic z roku 1954 byl polskou stranou vázán na dvě podmínky. Tyto podmínky byly vázány i na budoucí uzavření hraniční smlouvy. Při zaměření hranic se mělo vycházet z tzv. faktické čáry, kterou obsadila polská vojska postupující v roce 1945 z východu a veškeré hraniční práce se měly uskutečnit pouze ve dvou letech. Polsko si nakonec svoje prosadilo – původní hranice byla na mnohých místech napřímena a poměrně značně rozsáhlé hraniční práce proběhly v nezvykle krátkém časovém úseku, a to ve dvou polních sezónách 1956 a 1957. Tato rychlost měla za následek nepřesně naměřené údaje. Práce byly svěřeny šesti subkomisím, každé z nich připadl úsek přibližně 230 km dlouhý. Rozsah prací byl poměrně obšírný, obsahoval zejména rekognoskaci hranic, návrhy korekcí, vytyčení a zaměření hraniční čáry, výpočetní práce, osazení asi 18 tisíc hraničních znaků, zhuštění sítě trigonometrických bodů a po skončení prací v terénu pak vyhotovení hraničních dokumentů. Přihlédneme-li k nezvykle krátkému časovému úseku, komisi nezbývalo, než se uchýlit k méně přesným metodám. Přešlo se až k extrémům – například namísto měření byly některé vzdálenosti odkráčeny. Na nepřesnost zaměření, kterou potvrdili přímí vykonavatelé, je poukázáno i ve verbální části hraničního dokumentárního díla z roku 1958. A aby toho nebylo málo, tak na další závady se přišlo později v souvislosti s měřickým přezkušováním hranic na vodních tocích v letech 1976-1982. Zde se například vodní toky při grafickém překreslení ztotožňovaly s terénními překážkami.

 

Napřímením hranic, což bylo nakonec příhodné pro jejich přehlednost a ostrahu, došlo ke 85 změnám v průběhu hraniční čáry. Změny hraniční čáry měly za následek územní zisk 368.54 hektarů ve prospěch Československa (od Polska bylo odděleno 1 205.90 hektarů a od Československa 837.36 hektarů území). Hraniční práce byly završeny pod československo-polskou Smlouvu o konečném vytyčení státních hranic (podepsána v červnu 1958). Součástí smlouvy se stala také dohoda uzavřená výměnou nót mezi ministry zahraničí obou států (tzv. Dohoda David-Rapacki). Podle této dohody se obě strany zavázaly, že vzniklý československý územní zisk 368.54 hektarů bude Polsku nahrazen nikoliv územně, ale majetkově, a sice tak, že Československo převede do vlastnictví Polska pozemky o rozloze 368.54 hektarů, které se nacházejí ve vlastnictví Československa, ale leží na území Polska.

 

Polská strana začala své stanovisko k Dohodě David-Rapacki postupně měnit. V roce 1976 otevřeně na jednání zmocněnců vystoupila s návrhem na vyrovnání československého územního zisku územním způsobem. Československá strana s návrhem nesouhlasila, neboť obě strany v té době již měly dostatek existujících podkladů pro majetkové vypořádání. Na přelomu 80. a 90. let začala polská strana územní nároky oživovat. Neváhala o nárocích informovat i světové organizace. Na konferenci Organizace spojených národů konané v roce 1992 v New Yorku, polská delegace oživila své staré územní požadavky vztahující se zejména k Těšínsku, Oravě a Spiši, odmítala rovněž princip majetkového vyrovnání. Československá strana nedokázala čelit polskému odmítání závaznosti Dohody David-Rapacki což mělo za následek její zrušení. Do budoucna se tak mělo přistoupit k územnímu vyrovnání.

 

Od roku 2003 polská strana postupně odmítala českou stranou navržené finanční a majetkové vyrovnání. V dalších letech již započala česká strana vyhledávat vhodná území (pozemky bez infrastruktury a zdrojů pitné vody) určená k územnímu vyrovnání. V současnosti je situace taková, že problém je v řešení, přičemž aby byl dořešen co nejdříve, tak nám ho Polsko občas připomene. Skloňovány jsou i názvy českých obcí, kterých se územní změna má dotknout. V této věci mě šokoval případ z konce roku 2015. V listopadu 2015 obdržela obec Uhelná (v Javornickém výběžku hranice) dopis od ministerstva vnitra s návrhem na předání několika hektarů pozemků Polsku. Do dotčené lokality mělo být vytipováno území, na kterém se rozprostírá zaniklá osada Hraničky a dále prameniště Račího a Vojtovického potoka coby zdroje pitné vody. Česká republika by předáním území ztratila kus své historie – bývalou osadu Hraničky, která se společně s Růžencem jako jediná nacházela v Rychlebských horách přímo na státních hranicích. Celistvost bývalé osady tvoří louky a lesy s pozůstatky domů, jeden dům stojící a v neposlední řadě pietní místo s křížem. Zastupitelstvo obce Uhelná návrh ministerstva vnitra v prosinci 2015 jednomyslně zamítlo. Ministerstvo si však nelámalo hlavu a začalo oslovovat další obce s „žádostmi o vydání území.“

 

Co říci na závěr?

 

1) Kdyby nebyla zrušena Dohoda David-Rapacki, která byla neoddělitelnou součástí československo-polské hraniční smlouvy z roku 1958, nemuselo by k územní náhradě vůbec dojít. Na pořadu dne by tak byla „pouze“ majetková náhrada. Právě princip majetkového vyrovnání byl tenkrát přijat v důsledku nevěrohodnosti hraničních prací provedených v letech 1956-1957. Dohoda David-Rapacki byla platným smluvním dokumentem. Dokument byl sjednán svobodně mezi oběma státy bez možnosti vypovězení. Proč česká diplomacie zapříčinila zrušení dokumentu?

 

2) Územní zisk 368.54 hektarů byl vypočten na základě nepřesně naměřených údajů, což potvrzovalo nezpůsobilost k jakékoliv územní nebo majetkové náhradě. Lze se domnívat (nebo snad i tvrdit), že číslo 368.54 hektarů, které je dnes s konečnou platností skloňováno, by mělo být ve skutečnosti jiné. Je ovšem otázkou, zda-li by toto číslo umazalo náš územní dluh vůči Polsku nebo ho naopak navýšilo.

 

Polsko bylo vždy a i nyní je nevypočitatelné a nečitelné co se týče řešení otázek na státních hranicích. A Česká republika? Když už je neschopná česká diplomacie, tak těmi schopnými by se měly stát obecní a krajské samosprávy a situaci řešit soudní cestou – lakonicky řečeno, územní vyrovnání vůči Polsku nepřichází v úvahu, protože je od samého počátku neplatné.

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz