Reaktivace hranic a poválečný projekt

Reaktivace státních hranic

 

Po skončení 2. světové války a osvobození Československa došlo ve všech úsecích československé státní hranice k plné obnově stavu z období předmnichovských událostí v roce 1938.

 

Reaktivace československých hranic souvisela se dvěma aspekty:

 

a) Právní stav hranic – Československé hranice byly upraveny mezinárodními smlouvami, hraničními dokumentárními díly a dalšími akty, které byly řádně schváleny zúčastněnými státy. Na těchto dokumentech nic nezměnila Mnichovská dohoda a další jí podobné akty – podpisem těchto diktátů došlo k porušení mezinárodních dohod a uznávaných nepsaných zásad mezinárodního práva. Mezi takovouto zásadu patřila skutečnost, že Československo nebylo účastníkem Mnichovské dohody (coby mezinárodní smlouvy), nýbrž jen objektem jednání, které mu pak bylo vnuceno pod hrozbou síly. Události, které vedly k uzavření Mnichovské dohody, obsah Mnichovské dohody samotný, jakož i další události a akty navazující na Mnichovskou dohodu, byly v rozporu s právem, a proto byly neplatné od samého počátku. Na československých státních hranicích tak byl plně obnoven právní stav z roku 1938.

 

b) Fyzický stav hranic – Československé hranice vedly podle hraničních dokumentů platných z období předmnichovských událostí v roce 1938. Nic na tom nezměnilo poškozené a chybějící hraniční značení po válce – bylo třeba přistoupit k redemarkaci státních hranic.

 

Jakýmsi doplňkovým (třetím) aspektem byla skutečnost, že během války byly z československého archivního fondu odvlečeny vybrané hraniční dokumenty a další písemnosti vztahující se k československým hranicím. Ten stav nebyl bohužel navrácen v pořádek – hraniční dokumentace odvlečená do Německa nám již nebyla vrácena. Je třeba poznamenat, že téměř veškeré hraniční dokumenty pocházely z prvorepublikového období a byly vytvořeny vzhledem k technickým možnostem té doby. Čeněk M. Kadlec v tomto směru upozorňuje, že nelze hodnotu odcizené hraniční dokumentace přesně vyčíslit jelikož má jednak historickou hodnotu a jednak je svébytným právně-technickým dokumentem potvrzujícím naše hranice. Československá strana očekávala, že z německé strany vymůže alespoň náhradu za rozhraničovací práce a vyhotovení hraničních dokumentů. Ani k tomu však nedošlo.

 

Látkový kapesník k oslavě konce 2. světové války s vyznačeným územím postoupeným na základě Mnichovské dohody

 

 

 

Československé územní požadavky

 

Československo předpokládalo, že jako člen vítězné koalice bude moci na předpokládané mírové konferenci nejen potvrdit své předválečné hranice, ale nad jejich rámec vůči poraženému Německu vznést i územní požadavky (tyto se měly dotýkat i Rakouska, Polska a Maďarska).

 

Hlavním cílem bylo strategické zabezpečení osvobozené Československé republiky, tj. její obrana proti napadení a tomu odpovídající úpravy hranic. Rektifikace byly zamýšleny především tak, aby se hraniční čára vedoucí horským hřebenem svedla v neprospěch Německa pod hřeben. Dále měly být odstraněny zářezy (klíny) do československého území – tj. mělo dojít k napřímení hraniční linie. Rektifikace měly i dopravní důvody – k československému území měly být připojeny peážní úseky železnice vedoucí na německém území. Z uvedeného vyplývá, že obecně se požadovalo vytvořit takové hranice poválečného státu, které by omezily případný nástup nepřítele.

 

V letech 1945 až 1947 probíhala jednání na vnitrostátní i mezinárodní úrovni o československých hraničních úpravách vůči Německu, ale taktéž vůči Rakousku, Polsku a Maďarsku. Územní požadavky byly s postupujícím časem zpřesňovány, nicméně zástupci čtyř vítězných velmocí (Velká Británie, Spojené státy, Francie a Sovětský svaz) požadovali po Československu minimalizace těchto územních požadavků. Je třeba doplnit, že po rozhodnutí velmocí na postupimské konferenci v létě 1945, již bývalé Prusko a další lokality nepatřily poraženému Německu, ale byly přivtěleny k Polsku.

 

Jak československé územní požadavky respektive návrhy na korektury hranic dopadly? Do událostí zasáhl politický aspekt. V důsledku vývoje politické situace, která se dotkla především Německa jeho rozdělením do okupačních zón, se rektifikace nemohly uplatnit. Vůči Rakousku nepřicházely rektifikace v úvahu, jelikož bylo považováno za oběť hitlerovské agrese a nepředpokládalo se uzavření mírové smlouvy s Rakouskem. Vůči Polsku se československé požadavky vztahovaly na úsek bývalých hranic s Německem a jelikož správou těchto hranic bylo pověřeno Polsko, které nemělo povahu nepřátelského státu, nemohly ani zde být rektifikace uplatněny. Československu bylo vyhověno jen na úseku hranic s Maďarskem coby nepřátelským státem – bylo rozšířeno předmostí u Bratislavy.

 

Československá republika po 2. světové válce (zdroj: Marcela Havelková a Eva Semotanová / Akademie věd ČR)

 

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz