Hranice s Polskem

Polsko po válce přišlo o část východních hranic (západní části Ukrajiny, Běloruska a Litvy) a v důsledku toho požadovalo náhradní území na západě. Ve vztahu k Československu si Polsko nárokovalo připojení Těšínska, Oravy a Spiše. Polská strana přenesla svoje požadavky do terénu – v letech 1944 a 1945 polské vojsko, během postupu z východu, obsadilo hraniční čáru vymezníkovanou v době německé okupace bez ohledu na její původní průběh. Zasáhnout musel až Stalin, který varoval Polsko před takovými činy, které by mohly ovlivnit i nadcházející konferenci v Postupimi. Obavy z toho, že by Polsko mohlo více ztratit než získat pak převládly a vedly k potlačení extrémních cílů. Československo pomýšlelo na některé korekce hranic ve slezské oblasti včetně Kladska. Na tyto úvahy opět svérázně zareagovalo Polsko. V srpnu 1945 bylo přemístěno do jihozápadních oblastí skoro 700 tisíc nových polských osadníků. Přitom čeští obyvatelé byli vyzváni, že pokud se do 30. listopadu 1945 nepřihlásí k polské národnosti, budou ze země vyhnáni. To Čechy vedlo k vystěhování se z Polska – z Kladska jich muselo uprchnout 4 tisíce, z pruského Slezska 8 tisíc a z ostatních částí Polska 9 tisíc. Takto si Polsko zabezpečilo nárokovatelná území ze strany Československa. Spory ovšem neustaly a trvaly až do roku 1947, kdy byla mezi Československem a Polskem uzavřena Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci. Lze tedy konstatovat, že československo-polské hranice byly obnoveny v předmnichovském stavu. Změnily se ovšem trojmezní body – československo-polská hranice se prodloužila (na základě rozhodnutí velmocí na postupimské konferenci) až k soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka (trojmezí s Německou demokratickou republikou) a zároveň se zkrátila (v souvislosti s odstoupením Podkarpatské Rusi Sovětskému Svazu) ke trojmeznímu bodu u kóty Kremenec na hlavním hřebenu Karpat (trojmezí se Sovětským svazem respektive s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou).

 

Stav na československo-polských hranicích po válečných událostech byl katastrofální. Československá strana měla zájem na provedení redemarkace avšak iniciativy předané polské straně zůstávaly řadu let bez odpovědí. Polská strana reagovala až v roce 1954 a prosadila si diktát hraničních prací, který měl za následek nepřesně naměřené údaje. Nepřesné údaje byly důsledkem značně rozsáhlých prací, které proběhly nezvykle rychle (ve dvou polních sezónách 1956 a 1957). Redemarkační práce byly zakončeny Smlouvou mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic (podepsána 13. června 1958 ve Varšavě, publikována pod č. 23/1959 Sb.). Hraniční práce si vyžádaly změny hranice – například u obcí Harrachov-Nový Svět, Polubný, Vidnava  a mj. u soutoku Odry a Olše. Změny hraniční čáry měly za následek územní zisk 368.54 hektarů ve prospěch Československa. Součástí smlouvy z roku 1958 se stala dohoda uzavřená výměnou nót mezi ministry zahraničí obou států (Dohoda David-Rapacki), podle které se obě strany zavázaly, že vzniklý československý územní zisk bude Polsku nahrazen nikoliv územně, ale majetkově, a sice tak, že Československo převede do vlastnictví Polska pozemky o rozloze 368.54 hektarů, které se nacházejí ve vlastnictví Československa nebo československých právnických a fyzických osob, ale leží na území Polska.

 

Dne 2. prosince 1967 byla v Praze podepsána Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právních vztazích na československo-polských státních hranicích, o spolupráci a vzájemné pomoci v hraničních otázkách (publikována pod č. 80/1971 Sb.). Ve čl. 5 byl zakotven způsob vyznačení hranice v zátopě Oravské přehrady – bylo použito železobetonových monolitů ve tvaru čtyřbokých komolých jehlanů. K úpravě podmínek provádění Smlouvy byly v letech 1971 a 1974 podepsány ve Varšavě a Praze Dohody vlád zúčastněných států o provedení Smlouvy. Dohoda z roku 1974 zakotvovala Stálou československo-polskou hraniční komisi.

 

V letech 1976-1982 bylo provedeno přezkoušení hranic na vodních tocích. Výsledkem těchto prací bylo vyhotovení hraničních dokumentů jako doplněk ke hraniční dokumentaci z roku 1958. Přezkoušení mokrých hranic završila Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o průběhu státních hranic v souvislosti s výsledky prvního společného přezkoušení průběhu československo-polských státních hranic na hraničních vodních tocích (podepsána 10. prosince 1986, publikována pod č. 126/1989 Sb.).

 

V 70. letech zamýšlelo Polsko vybudovat na Dunajci přehradu. Nádrž byla projektována na polském území, v jižní části byl její přirozenou stěnou svah na slovenském území. Polsko se zavázalo, že vykoná svými prostředky a na svůj náklad, ve spolupráci s československou stranou, všechna opatření spojená se zaměřením a vytyčením hranic a vyhotovením hraničních dokumentů. O změnách průběhu hranic byly vyhotoveny nové hraniční dokumenty a tyto se staly součástí Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o změně průběhu státních hranic a o některých dalších otázkách souvisejících s výstavbou a provozem polské přehrady na Dunajci (podepsána 21. března 1975).

 

V řeči čísel a Trojmezí

 

Celková délka československo-polských hranic činila 1 309.9 km o 6 hraničních úsecích. Celkem bylo osazeno 18 080 hraničních znaků (iniciály ČS a P, bílý nátěr, hlavy a stěny 6 cm od hlav natřeny červeně).

 

Trojmezní body: karpatská kóta Kremenec (s Ukrajinou) – soutok Lužické Nisy a Oldřichovského potoka (s Německem).

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz