O osadách v pohraničí

Osady v pohraničí

 

Novověká kolonizace pohraničních hvozdů se datuje do počátku 17. století a souvisí převážně s těžbou neprostupného lesa v pohraničí. Rozvoj osad a samot v pohraničí šel v prvopočátcích pomalu – na nové obyvatele čekaly horské polohy a s tím spojené drsné klimatické podmínky. Neopomenutelnou událostí, která měla vliv na národnostní poměry v našem pohraničí, byla třicetiletá válka v 1. polovině 17. století. Po jejím skončení bylo doplněno původní obyvatelstvo převážně z řad kolonizátorů z Německa a Rakouska. Důsledkem toho bylo, že horské příhraniční pásmo bylo obýváno převážně německými (tj. německy smýšlejícími) obyvateli. Tato skutečnost se nepochybně odrazila v historické kauze zabrání Sudet v roce 1938. Hlavním chlebem obyvatelstva příhraničních osad bylo dřevo. Z podnětu vrchnosti byly zakládány dřevařské osady a v nich budovány pily, hamry, papírny, ale též sklárny. Pěstování zeleniny a brambor bylo znemožněno drsným klimatem. Zemědělství tak bylo zastoupeno alespoň chovem dobytka a drůbeže. Samotná kolonizace našeho pohraničí vyvrcholila na přelomu 18. a 19. století. Rozložení osad a život v nich bez větších problémů přetrval až do klíčového období, kdy se začala Evropa lámat na pomyslný západ a východ.

 

Usedlosti, školy, kostely a další objekty příhraničních osad se nacházely zejména při starých hlavních cestách jenž se dnes zpevnily a doplnily o turistické značky. Důkazem jsou nám boží muka a kříže při těchto cestách. U osad byly i cesty vedlejší a cesty vedoucí k zemské (později státní) hranici – i k těmto pěšinám byly domky situovány. Mnohá stavení byla i zařezána do svahů hor a horských masívů. Poslední kategorii pak tvořily domy roztroušené volně do krajiny. Konkrétní rozmístění osady můžeme vypozorovat z dobruškovského leteckého mapování a dobových fotografií. Nelze pochybovat o drsném horském klimatu a životních podmínkách tehdejších obyvatel příhraničních obcí. Chalupy se budovaly z kamene a dřeva. Stavba z cihel přišla později. Základem každé usedlosti byla kamenná podezdívka na kterou navazovalo tzv. roubení ze dřeva. Mnohé tyto kamenné podezdívky dnes v opuštěném pohraničí nacházíme. Pokud nenajdeme některé nástroje charakteristické pro každodenní využití (zrezivělý hrnek, část zemědělského pluhu), je kamenné nebo cihelné zdivo jediným důkazem o kdysi dávné přítomnosti horských usedlostí.

 

Neopomenutelným aspektem příhraničních osad byla jejich blízkost hranici. Zemská hranice oddělovala kolonizované příhraniční hvozdy na české a německé (rakouské) straně až do vzniku Československé republiky v roce 1918. Pak se ze zemské hranice stala hranice státní. Některé osady nebyly z hlediska hranice nikterak dotčeny sousední (německou nebo rakouskou) sídelní strukturou, jelikož hranici zde tvořil neprostupný pás lesa nebo horského masívu. Oproti tomu existovaly české obce, které byly sice ze správního hlediska od těch německých a rakouských odděleny, nicméně představovaly společně s těmito vískami jisté civilizační pouto. Takovéto obce se nacházely takřka u sebe. Hranici u těchto struktur pak představoval hraniční potok, příkop anebo obyčejný terén, který hranici vymezoval kamennými snosy a valy.

 

Horská obec Bučina na Šumavě

 

 

 

Zlom v poklidném životě příhraničních osad přišel nejprve po skončení 2. světové války. Německé obyvatelstvo bylo z příhraničního prostoru obnoveného Československa odsunuto. Nové obyvatelstvo tvořili čeští a slovenští navrátilci a starousedlíci, ale též přistěhovalci této a další-východní národnosti. Zásadní ránu přinesly až události po únoru 1948 a vznik železné opony a s tím související zřízení hraničních pásem. Jelikož hraniční pásmo, hluboké cca 2 až 6 km od státní hranice, se mělo stát pro civilistu neprostupnou oblastí a mnohé domky osad by mohly sloužit jako dočasné úkryty agentů a přeběhlíků z východu na západ a naopak, byly téměř všechny obce, osady a samoty smeteny z povrchu zemského. Demoliční práce příhraničních obcí probíhaly zpravidla v průběhu 50. let minulého století. Demolice byly prováděny různými způsoby – od bourání těžkou technikou po odstřelování. Ale například šumavská osada Dolní Cazov měla následující osud –  v roce 1955 sem dorazila kolona aut a dovezený náklad sudů s benzínem byl záhy použit k vypálení kaple i dosud stojících stavení. Demoliční práce konali vojáci a další „spolehliví soudruzi“. Dělo se tak za dozoru pohraničníků. Vzpomínám si na slova mého dědy, který sloužil kousek od Dolního Cazova na pohraniční rotě Horní Silnice v letech 1954-1957. Vzpomínal na to, jak podél cesty v osadě Horní Silnice stály ještě domky. Dnes už tam stojí zarovnané zarostlé plochy s rozvalinami kamení.

 

Porovnávací a etapový snímek demolice obce Jasánky na Šumavě / Státní hranice zde probíhá po rakouském břehu, který přiléhá k Otovskému potoku (Schwarzenberský plavební kanál). U hranice se nacházela menší osada Morau – na české straně hranice patřila osada  k Jasánkám, na rakouské straně hranice byla (a dodnes je) součástí obce Sankt Oswald bei Haslach. Na porovnávacím snímku stojí rakouští osadníci u Otovského potoka a pozorují demolici české osady Morau na protilehlém břehu. Na etapovém snímku je chronologicky seřazeno šest momentek demolice objektu, který je vyobrazen na porovnávacím snímku.

 

 

 

 

Etapový snímek demolice obce Dubina na Chebsku

 

 

 

Demolice osady Hraničná na Tachovsku

 

 

 

Komunistický režim tedy po sobě zanechal zvěrstvo – zničil celou síť (horských) příhraničních osad a samot, zanechal po sobě řadu penězi nenahraditelných škod, znehodnotil tehdejší kulturní a přírodní dědictví osídleného pohraničí a v neposlední řadě zpřetrhal vztahy mezi usedlíky z obou částí hranic.

 

Až doposud jsem popsal osudy osad, které zanikly při hranici s Německem a Rakouskem v důsledku vybudování železné opony a zřízení hraničního pásma. Nesmíme však opomenout další osady u hranic s výše uvedenými, ale i dalšími státy, které zanikly zejména v důsledku jejich nedosídlení po 2. světové válce.

 

Pozůstatky zaniklých osad

 

Co přetrvalo do dnešní doby? Zarůstající původní cesty jež jsou lemovány křížky a božími mukami, základy kamenných zdí domečků, náhony bývalých mlýnů a příkopy. Dále v místech pohraničních osad pozorujeme kamenná pole nebo chcete-li snosy. Tenkrát se pozemky neoplocovaly, ale označovaly se kamennými snosy. Pole, louky a pastviny si od sebe majitelé oddělovaly nejen kamennými zídkami, ale i příkopy nebo valy z hlíny. Dodnes jsou zejména kamenné snosy nejviditelnějším důkazem bývalých osad. Jelikož se hranice pozemků táhly až ke hranicím zemským (státním), jsou snosy někdy i u čáry státní hranice na české straně. Dále v místech osad nacházíme části vybavení domácnosti (hrnce, talíře) a pracovní nástroje (lopaty, pluhy).

 

Drtivá většina příhraničních osad byla zlikvidována dokonale. Dosti zachovalé základy domu tak lze nalézt velmi zřídka – vesměs se jedná o ty objekty zaniklých osad, které si pro svoji potřebu upravila Pohraniční stráž. Typickým příkladem byly prostorné budovy škol nebo celnice, ale také kostely, které sloužily jako pozorovací stanoviště. I poslední stojící domky však chátrají. Velkou měrou se na zániku dochovaných pozůstatků osad, domácích a pracovních nástrojů podílí i příroda. Jsou zasypány zeminou, zarostlé travinou a stromy, zatopeny vodou. Jakýmsi srdíčkem života v zarostlých porostech zaniklých osad jsou tabulky. Potomci nebo dokonce i původní obyvatelé na některá místa zaniklých domů umísťují tabulky nebo cedulky. Důvod je prostý. Dávají turistům připomínat, že zde žili.

 

Turistické chaty u hranic

 

Hovoříme-li o příhraničních osadách a samotách, pak nesmíme opomenout turistické chaty u zemských (státních) hranic. Dříve platilo a i dnes platí, že čím více byla příroda vzdálena od civilizace, tím narůstala na kráse a panenství. Zejména ve zlaté éře prvorepublikové turistiky pronikali výletníci až ke státním hranicím, nezřídka je překračovali, aby navštívili hraniční hory a další krásy sousedních zemí. V důsledku toho se u státních hranic budovaly nejen na české straně turistické chaty a přístřešky mající prostý cíl – nabídnout výletníkovi odpočinek v podobě občerstvení a noclehu. Samoty byly dále charakteristické tím, že se budovaly zpravidla několik málo kilometrů před samotnou státní hranicí. Stavěly se u cesty, která mířila na hranici k významnému turistickému cíli nebo se u hraniční hory, jezera či další významné památky přímo nacházely. Chaty provozovali nájemci, kteří ve tvrdých podmínkách zde bydleli, často i s rodinami. V chatách často přespával i lesní personál nebo orgány provádějící ostrahu hranic. Mnohé z chat u hranic byly od základů přestavovány nebo budovány znovu, zejména v důsledku požárů.

 

Turistické chaty, až na výjimky, stihl stejný osud jako zaniklé osady.

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: každodenní život obyvatel obce Zvonková na Šumavě na starých fotografiích (1-8), státní hranice oddělující bavorskou osadu Neudorf a zaniklou českou osadu České Nové Domky na Tachovsku (9), zaniklá osada Stodůlky na Šumavě (10-22, z toho kamenné snosy u státní hranice 21-22), zaniklá obec Lučina na Domažlicku a její částečné odkrytí a pietní úprava (23-44, z toho kostel 23-28, fara 29-32, hřbitov 33-35, domácí a pracovní nástroje 36-44), tabulky v místech zaniklých domů (45-47, z toho Dolní Hraničná na Šumavě 45-46, Silnice na Šumavě 47).

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz