Zaniklé osady v pohraničí

Novověká kolonizace pohraničních hvozdů se datuje do počátku 17. století a souvisí převážně s těžbou neprostupného lesa v pohraničí. Rozvoj osad a samot v pohraničí šel v prvopočátcích pomalu – na nové obyvatele čekaly horské polohy a s tím spojené drsné klimatické podmínky. Neopomenutelnou událostí, která měla vliv na národnostní poměry v našem pohraničí, byla třicetiletá válka v 1. polovině 17. století. Po jejím skončení bylo doplněno původní obyvatelstvo převážně z řad kolonizátorů z Německa a Rakouska. Důsledkem toho bylo, že horské příhraniční pásmo bylo obýváno převážně německými (tj. německy smýšlejícími) obyvateli. Tato skutečnost se nepochybně odrazila v historické kauze zabrání Sudet v roce 1938. Hlavním chlebem obyvatelstva příhraničních osad bylo dřevo. Z podnětu vrchnosti byly zakládány dřevařské osady a v nich budovány pily, hamry, papírny, ale též sklárny. Pěstování zeleniny a brambor bylo znemožněno drsným klimatem. Zemědělství tak bylo zastoupeno alespoň chovem dobytka a drůbeže. Samotná kolonizace našeho pohraničí vyvrcholila na přelomu 18. a 19. století. Rozložení osad a život v nich bez větších problémů přetrval až do klíčového období, kdy se začala Evropa lámat na pomyslný západ a východ.

 

Usedlosti, školy, kostely a další objekty příhraničních osad se nacházely zejména při starých hlavních cestách jenž se dnes zpevnily a doplnily o turistické značky. Důkazem jsou nám boží muka a kříže při těchto cestách. U osad byly i cesty vedlejší a cesty vedoucí k zemské (později státní) hranici – i k těmto pěšinám byly domky situovány. Mnohá stavení byla i zařezána do svahů hor a horských masívů. Poslední kategorii pak tvořily domy roztroušené volně do krajiny. Konkrétní rozmístění osady můžeme vypozorovat z dobruškovského leteckého mapování a dobových fotografií. Nelze pochybovat o drsném horském klimatu a životních podmínkách tehdejších obyvatel příhraničních obcí. Chalupy se budovaly z kamene a dřeva. Stavba z cihel přišla později. Základem každé usedlosti byla kamenná podezdívka na kterou navazovalo tzv. roubení ze dřeva. Mnohé tyto kamenné podezdívky dnes v opuštěném pohraničí nacházíme. Pokud nenajdeme některé nástroje charakteristické pro každodenní využití (zrezivělý hrnek, část zemědělského pluhu), je kamenné nebo cihelné zdivo jediným důkazem o kdysi dávné přítomnosti horských usedlostí.

 

Neopomenutelným aspektem příhraničních osad byla jejich blízkost hranici. Zemská hranice oddělovala kolonizované příhraniční hvozdy na české a německé (rakouské) straně až do vzniku Československé republiky v roce 1918. Pak se ze zemské hranice stala hranice státní. Některé osady nebyly z hlediska hranice nikterak dotčeny sousední (německou nebo rakouskou) sídelní strukturou, jelikož hranici zde tvořil neprostupný pás lesa nebo horského masívu. Oproti tomu existovaly české obce, které byly sice ze správního hlediska od těch německých a rakouských odděleny, nicméně představovaly společně s těmito vískami jisté civilizační pouto. Takovéto obce se nacházely takřka u sebe. Hranici u těchto struktur pak představoval hraniční potok, příkop anebo obyčejný terén, který hranici vymezoval kamennými snosy a valy.

 

Horská obec Bučina na Šumavě

 

 

 

Zlom v poklidném životě příhraničních osad přišel nejprve po skončení 2. světové války. Německé obyvatelstvo bylo z příhraničního prostoru obnoveného Československa odsunuto. Nové obyvatelstvo tvořili čeští a slovenští navrátilci a starousedlíci, ale též přistěhovalci této a další-východní národnosti. Zásadní ránu přinesly až události po únoru 1948 a vznik železné opony a s tím související zřízení hraničních pásem. Jelikož hraniční pásmo, hluboké cca 2 až 6 km od státní hranice, se mělo stát pro civilistu neprostupnou oblastí a mnohé domky osad by mohly sloužit jako dočasné úkryty agentů a přeběhlíků z východu na západ a naopak, byly téměř všechny obce, osady a samoty smeteny z povrchu zemského.

 

Demoliční práce

 

Archivní dokumenty k demolicím příhraničních osad na západní hranici praví toto. Následkem přesídlení obyvatel nejpozději na jaře roku 1952 zůstaly příhraniční obce, osady a samoty v zakázaném pásmu opuštěné a tím přestaly de facto existovat. Státní orgány byly nuceny začít řešit problém opuštěných nemovitostí, které rychle chátraly a měnily se v ruiny. Přítomnost opuštěných objektů navíc znesnadňovala službu Pohraniční stráži - sílila obava, aby objekty nesloužily jako úkryt osobám coby narušitelům státních hranic. Již v lednu 1952 bylo na meziministerské komisi navrženo, aby veškeré stavební objekty v zakázaném pásmu, pokud o ně neprojeví zájem Pohraniční stráž a armáda, byly zbourány a staveniště srovnána s povrchem. Návrh komise posvětilo dne 2. dubna 1952 předsednictvo Ústředního výboru KSČ. Zvláštní režim se měl uplatnit u hřbitovů - samotná pohřebiště se nelikvidovala, hrobky a pomníky si mohli pozůstalí přenést, byla povolena exhumace nebožtíků a jejich převoz na jiný hřbitov. Vnitřní vybavení kostelů mělo být předáno příslušným farním úřadům - varhany, zvony a všechno bohoslužebné zařízení.

 

Samotné demoliční akce se v pohraničí rozběhly po provedení přesídlení v roce 1953. Značným problémem demoličních akcí bylo nedodržení dohodnutých termínů - původně stanovený rok 1953 se protáhl do konce padesátých let, a to zejména kvůli vleklým majetkoprávním vypořádáním. Likvidované objekty byly navíc odstraňovány pomalu a řada bouraček (vykazovaných jako zlikvidovaných) nebyla ve skutečnosti zcela odstraněna. Samotný způsob demolice byl prováděn několika způsoby. Objekty byly zdarma nabídnuty socialistickým podnikům ke zbourání - vlastním nákladem a získaný stavební materiál k užití pro své účely. Dále byly bouračky přidělovány také soukromým zájemcům, kteří obdrželi stavební povolení a mohli také získaný stavební materiál upotřebit pro vlastní potřebu. V obou případech bylo podmínkou úplné odstranění objektů a úprava zbořeniště do úrovně okolního terénu. Ostatní objekty, o které neměl zájem podnik ani soukromý zájemce, byly zadány ke zbourání na náklady státu - a to buď brigádníkům nebo stavebním podnikům. Krom výše uvedené podmínky úplného odstranění a úpravy zbořeniště do úrovně okolního terénu, se musel upotřebitelný stavební materiál odevzdávat na příslušný místní národní výbor. Stavební podniky k provedení demoličních úkolů využívaly těžkou techniku. U bourání na státní náklady byla praxe taková, že především soukromníci využívali provádění demolic k získání stavebního materiálu pro vlastní potřebu a zbytek bouračky nechali stát. Na závěr spontánně můžeme konstatovat, že to, co důkladně nezlikvidoval pracující lid, dokonalo drsné klima a příroda u hranic.

 

Porovnávací a etapový snímek demolice obce Jasánky na Šumavě / Státní hranice zde probíhá po rakouském břehu, který přiléhá k Otovskému potoku (Schwarzenberský plavební kanál). U hranice se nacházela menší osada Morau – na české straně hranice patřila osada k Jasánkám, na rakouské straně hranice byla (a dodnes je) součástí obce Sankt Oswald bei Haslach. Na porovnávacím snímku stojí rakouští osadníci u Otovského potoka a pozorují demolici české osady Morau na protilehlém břehu. Na etapovém snímku je chronologicky seřazeno šest momentek demolice objektu, který je vyobrazen na porovnávacím snímku.

 

 

 

 

 

 

Etapový snímek demolice obce Dubina na Chebsku


 

 

 

Demolice osady Hraničná na Tachovsku

 

 

 

 

Komunistický režim tedy po sobě zanechal zvěrstvo – zničil celou síť (horských) příhraničních osad a samot, zanechal po sobě řadu penězi nenahraditelných škod, znehodnotil tehdejší kulturní a přírodní dědictví osídleného pohraničí a v neposlední řadě zpřetrhal vztahy mezi usedlíky z obou částí hranic.

 

Až doposud jsem popsal osudy osad, které zanikly při hranici s Německem a Rakouskem v důsledku vybudování železné opony a zřízení hraničního pásma. Nesmíme však opomenout další osady u hranic s výše uvedenými, ale i dalšími státy, které zanikly zejména v důsledku jejich nedosídlení po 2. světové válce.

 

Pozůstatky zaniklých osad

 

Co přetrvalo do dnešní doby? Zarůstající původní cesty jež jsou lemovány křížky a božími mukami, základy kamenných zdí domečků, náhony bývalých mlýnů a příkopy. Dále v místech pohraničních osad pozorujeme kamenná pole nebo chcete-li snosy. Tenkrát se pozemky neoplocovaly, ale označovaly se kamennými snosy. Pole, louky a pastviny si od sebe majitelé oddělovaly nejen kamennými zídkami, ale i příkopy nebo valy z hlíny. Dodnes jsou zejména kamenné snosy nejviditelnějším důkazem bývalých osad. Jelikož se hranice pozemků táhly až ke hranicím zemským (státním), jsou snosy někdy i u čáry státní hranice na české straně. Dále v místech osad nacházíme části vybavení domácnosti (hrnce, talíře) a pracovní nástroje (lopaty, pluhy).

 

Drtivá většina příhraničních osad byla zlikvidována dokonale. Dosti zachovalé základy domu tak lze nalézt velmi zřídka – vesměs se jedná o ty objekty zaniklých osad, které si pro svoji potřebu upravila Pohraniční stráž. Typickým příkladem byly prostorné budovy škol nebo celnice, ale také kostely, které sloužily jako pozorovací stanoviště. I poslední stojící domky však chátrají. Velkou měrou se na zániku dochovaných pozůstatků osad, domácích a pracovních nástrojů podílí i příroda. Jsou zasypány zeminou, zarostlé travinou a stromy, zatopeny vodou. Jakýmsi srdíčkem života v zarostlých porostech zaniklých osad jsou tabulky. Potomci nebo dokonce i původní obyvatelé na některá místa zaniklých domů umísťují tabulky nebo cedulky. Důvod je prostý. Dávají turistům připomínat, že zde žili.

 

Turistické chaty u hranic

 

Hovoříme-li o příhraničních osadách a samotách, pak nesmíme opomenout turistické chaty u zemských (státních) hranic. Dříve platilo a i dnes platí, že čím více byla příroda vzdálena od civilizace, tím narůstala na kráse a panenství. Zejména ve zlaté éře prvorepublikové turistiky pronikali výletníci až ke státním hranicím, nezřídka je překračovali, aby navštívili hraniční hory a další krásy sousedních zemí. V důsledku toho se u státních hranic budovaly nejen na české straně turistické chaty a přístřešky mající prostý cíl – nabídnout výletníkovi odpočinek v podobě občerstvení a noclehu. Samoty byly dále charakteristické tím, že se budovaly zpravidla několik málo kilometrů před samotnou státní hranicí. Stavěly se u cesty, která mířila na hranici k významnému turistickému cíli nebo se u hraniční hory, jezera či další významné památky přímo nacházely. Chaty provozovali nájemci, kteří ve tvrdých podmínkách zde bydleli, často i s rodinami. V chatách často přespával i lesní personál nebo orgány provádějící ostrahu hranic. Mnohé z chat u hranic byly od základů přestavovány nebo budovány znovu, zejména v důsledku požárů. Turistické chaty, až na výjimky, stihl stejný osud jako zaniklé osady.

 

Státní hranice oddělující bavorskou osadu Neudorf a zaniklou českou osadu České Nové Domky na Tachovsku

 

 

 

Zaniklá osada Stodůlky na Šumavě

 

 

 

Kamenné snosy u zaniklé osady Horní Světlé Hory na Šumavě

 

 

 

Tabulka v místě domu u zaniklé osady Dolní Hraničná na Šumavě

 

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz