Od plošné hranice ke hraniční čáře

Povaha čáry hranice oddělující dva státní útvary prošla vývojem – od hranice v podobě plošných útvarů a širokých pásů ke hranici v podobě bodů a čar. Do událostí několik set let starých zasáhl kolonizační proces, krvavé války, přírodní a jiné vlivy.

 

Plošná hranice

 

Je to již hodně dávno, kdy prvotní hranici nejen v Českých zemích tvořily hraniční pásy. Hranici mezi dvěma státními útvary představoval plošný útvar – pásma (přeseky, předěly) hor, lesů, vod a jiných terénních útvarů. Starověk a středověk, toť doba válek, bitev a loupeživých vpádů na území protivníka. V důsledku toho se obecně kladl důraz na to, aby široké pásy pohraničích hor, hvozdů, vod, ale i příkopů, byly zároveň přirozeným opevněním nebo chcete-li přírodní hradbou. Hraniční značení neexistovalo.

 

Pojetí plošné hranice a plochy lze chápat jako „země nikoho“ nebo „věc nikoho.“ Tato sousloví označují území, které nepodléhá moci a vlastnictví žádného státního útvaru. Jelikož se o tato území pravidelně válčilo, vžil se pro ně i výraz „válčiště“ jako prostor nacházející se mezi oběma válčícími stranami.

 

Hranici, kromě válčících stran, nejvíce vnímali lidé žijící v pohraničí. Dokud nebyla hranice primitivně vyznačena, neměli lidé tušení o tom, kudy vlastně vede a jaká část lesa patří k příslušnému panství. Jedna země končila poslední osadou na své straně a druhá země začínala první osadou na opačné straně. Lesy a hory mezi těmito osadami tvořily hranici. Pokud to nebylo nutné, lidé do těchto končin nechodili. Avšak s postupem doby a kolonizace lidé pronikali do pohraničních hor a lesů více a více. Inu za obživou – mýcení lesa, lov zvěře a rybolov, sběr lesních plodů aj.

 

Nejednoznačnost stanovení hranice měla za následek hraniční spory. Typický hraniční spor následoval například po vytěžení lokality pohraničního lesa – s těžbou se postupovalo stále do vzdálenějších míst až na pomyslné okraje hranic. Za této situace vznikaly spory o hranice, které řešívala zemská komise či jiný útvar disponující hraniční pravomocí. Samostatnou kapitolou byly války a bitvy o sporná území – jednalo se o krvavé události, které se prakticky nevyhnuly žádné z etap formování našeho státu.

 

V těchto starých dobách se hraniční předěly vytvářely především pro oddělení sousedních majetků. Odlišné právní poměry zemí byly spíše na druhém místě. V tomto směru hovoříme o hranici majetkové nebo hranici pozemkové. V hustě obydlených oblastech se majetky vymezovaly nebo chcete-li oddělovaly nejdříve. Naopak v řídce osídlených krajinách poměrně dlouho plnily funkci předělu široké hraniční pásy.

 

Primitivní hraniční značky a přechody

 

S postupným zužováním hraničního pásu a ustálením hranice vzešla potřeba vyznačení hranice. Hranice se vyznačovala primitivními značkami, které byly přirozené nebo uměle dotvořené člověkem. Přirozenou značkou byl kopeček nebo kopec, řeka, potok, význačný strom nebo příkop. Pokud hranice nebyla vyznačena přirozenými útvary, které se v terénu nabízely, přistupovalo se k tzv. plecování hranice – vyznačení hranice zářezy nebo záseky na stromech a skalách. Dále se hranice uměle vyznačovala hromádkami kamení nebo složením dříví do určitého útvaru.

 

Ve starověku i středověku se začaly utvářet a budovat i první hraniční přechody – zemské stezky. Zemské stezky, zemské brány a průchody se prosekávaly na několika místech v neprostupných pásech lesů. Používali je obchodníci i běžné obyvatelstvo, přesouvala se po nich vojska. Nad bezpečností zemských stezek dozíraly strážní hrady a strážiště. Ale nebylo to jediné zabezpečení prvních hraničních přechodů. O to prvotní se postarala přece sama příroda, když ohraničila Českou zemi horami, pustými hvozdy, mohutnými vodami a zrádnými bažinami. Tam pak, kde tyto přirozené hradby nepostačily, přičinili se obyvatelé o umělé opevnění v podobě příkopů, valů a jiných ohrazení.

 

Lineární hranice a éra hraničních mezníků

 

16. století bychom mohli označit za období, kdy široký pohraniční pruh přechází v hranici v podobě čar a bodů, tj. hranici lineární. Nastupuje doba vyznačení hranice hraničními mezníky nebo chcete-li hraničními kameny. Pro zajímavost si uveďme, že nejstarší dochovaný hraniční kámen na české hranici nese letopočet 1544. Hraniční kameny se postupně vyvíjely – od neopracovaných, hrubě otesaných a nepravidelných balvanů s hraničním křížkem po ručně tesané a zdobené zemské a panstevní kameny.

 

Jakékoliv hraniční značení, ať již záseky ve stromech, hromádky kamení nebo hraniční kameny, bylo třeba udržovat a obnovovat. Činili tak nejprve příslušníci kmenů, později strážci hranic příslušné lokality (Chodové, Králováci, Portáši), vojáci, příslušníci speciálních úřadů aj. Bylo nutné i zřídit hraniční orgány, které rozhodovaly hraniční spory a jiné hraniční záležitosti. Jednalo se o komisaře z řad vrchnosti a úřadů, nicméně velké spory museli rozhodovat i sami panovníci.

 

Zmiňme si zajímavý úryvek, který poukazuje na historii vyznačování hranice. Eduard Jelínek ve Zeměměřičském věstníku z roku 1936 píše: „Přirozené hranice byly skály, stráně, lesy, rozličné význačné stromy, potoky, řeky, cesty, stezky, náspy, rokle, mosty, strže, hřebeny pohoří a dokonce i pohanské mohyly. Mezníky umělé byly kopky či kopce, jamky, příkopy a mezníky kamenné. Hranice a meze panského i selského majetku byly označovány vždy s velkou pečlivostí. Při sázení nových neb obnovování starých mezníků účastnila se komise a po staročesku se jí říkalo „vejchoz.“ S vejchozem chodil písař, kameník a posléze svědci. Kde nebylo přirozené hranice, dávaly se mezní kameny, různě přitesané a označené. Také pod nimi bylo vždy nasypáno, aby byl mezník rozeznán od jiného kamene. Nasypávalo se sklo, kovářské uhlí, střepy, cihla. Ke konci sázení mezníků byl někdo obyčejně při tom bit, a sice prý pro lepší paměť, aby mohl dobře osvědčiti místo, kdyby se s mezníkem během doby něco stalo. Zpravidla byli biti mladší lidé, aby svědectví do jejich stáří hodně dlouho vydrželo. Jest ovšem třeba podotknouti, že toto bití nebylo nikterak nečestné a jinoši podvolovali se k tomu ochotně a po provedení „pardusu“ byli také pozváni k slavné „traktaci.“ Jinak takový výprask nebyl tak jen na oko. Rány byly důkladné a dostal jich hodně přes sto.“

 

Pozůstatky starých hranic

 

Na dnešních státních hranicích chodíme po horských hřebenech, místy míjíme i bažiny nebo příkopy. U hranic kde stály osady, pozorujeme kamenné snosy, které označovaly pozemky jednotlivých usedlostí. Státní hranice překračujeme na hraničních přechodech, které mnohdy kopírují linie starých obchodních cest. V pohraničí jsou rozesety trosky strážních hradů a jiných strážišť. Neposledním dědictvím jsou původní (ručně otesané a zdobené) zemské hraniční kameny, které dnes plní úlohu na státní hranici tím, že ji plnohodnotně vyznačují. Odkazů do historie je více, snad se nám je podaří postupně nalézat.

 

Abentova kresba česko-bavorského pohraničního hvozdu z roku 1593 s výřezem prosekané obchodní cesty přes zemskou hranici, u které stojí hraniční sloup

 

 

 

Vyobrazení starého hraničního značení

 

 

 

 

Nejstarší hraniční kámen na českých hranicích (se Saskem) z roku 1544 a pozůstatek obchodní cesty

 

 

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz