Služba dědy na Šumavě

Můj děda, Václav Kamený, byl jedním z prvních strážců poválečných hranic na Šumavě. Pojďme si o jeho službě něco povědět.

 

Děda Václav Kamený coby pohraničník

 

 

 

Kresba na padáčku jako památka na vojnu

 

 

 

Kravata jako památka na vojnu

 

 

 

 

Pohraniční rota Horní Silnice

 

Děda sloužil na Šumavě, a to na pohraniční rotě Horní Silnice v letech 1954 až 1957. Rota Horní Silnice byla podřazena pod 10. brigádu Pohraniční stráže se sídlem ve Volarech. Byla to vůbec nejstarší brigáda Pohraniční stráže, která zanikla už v roce 1962. Dědu na vojně stihly dvě organizační změny. První změnou si tak říkajíc zorganizoval život, když se dne 1. ledna 1956 oženil. Druhá změna se dotkla tzv. velké reorganizace Volarské brigády v roce 1955. Od 1. ledna 1951 do 30. června 1955 byla 8. rota Horní Silnice dislokována pod 2. prapor v Kunžvartě (Strážném). Od 1. července 1955 kunžvartský prapor zanikl a Horní Silnice nově spadala jako rota č. 7 pod 2. prapor ve Stožci.

 

Rota Horní Silnice se nacházela v místě dnes již zaniklé obce Silnice, na severních svazích kóty Pomezný v nadmořské výšce 940 metrů. Silnice byla založena ve 2. polovině 18. století a dělila se na Horní a Dolní. Rozhodnutí o osídlení území na české straně hranice bylo vydáno 8. listopadu 1752 patnácti rodinám z krumlovského a vimperského panství. Osídlování většinou probíhalo tak, že panství nechalo vyhlásit v kostele úmysl založit osadu. Z přihlášených pak vrchnost vybrala vhodné mladé rodiny, dala jim půdu, dřevo k vytěžení a použití. Domky si stavěli osadníci sami svépomocí. Do roku 1760 se osada nazývala Marchhäuser, Markhäuser (hraniční domky) – toto pojmenování zůstalo dodnes domkům na protilehlém svahu v Německu. K velké výstavbě domů došlo prvními dětmi osídlenců po roce 1820. V roce 1875 byla na Silnici zřízena škola, v roce 1907 byla postavena nová. V roce 1854 byl do vsi přestěhován celní úřad z Kunžvartu. Celní úřad se nacházel ve velké budově celnice a hostince Reif u hranice. V období let 1929/1930 v obci žilo ve 42 domech 281 obyvatel (z toho 268 Němců). Několik dní po podpisu Mnichovské dohody v roce 1938 vpochodovali přes hraniční přechod Silnice/Philippsreut do Čech německé oddíly a obsadili Sudety. Na konci 2. světové války se stala obec Silnice velkým překladištěm zboží a postupně došlo k vystěhování původních německých obyvatel. Na přelomu 40. a 50. let 20. století přišla studená válka a pohraničí se stalo neprostupnou oblastí. Ves Silnice byla srovnána se zemí – k demolici objektů osady Horní Silnice se přistoupilo v průběhu 50. let. Děda mi vyprávěl, že při cestě z Kunžvartského sedla na rotu chaloupky ještě stály.

 

Rota Horní Silnice patřila k těm útvarům, které byly v zimním období přelomu let 1950 a 1951 nově vybudovány systémem dřevěných UBA baráků. Je vhodné doplnit, že obecně se objekt celé pohraniční roty v 50. letech skládal z budovy s ubikacemi, kuchyně a jídelny, dále zde byl finský domek pro důstojníky (a jejich rodiny), sklady, stáje pro koně, kotce pro psy, překážková dráha, hřiště a místo pro odpočinek (zpravidla altánek). Jediným dochovaným, byť zrekonstruovaným objektem pohraniční roty Horní Silnice, je budova bývalých zděných stájí pro koně. Dnes budova plní funkci hospodářského objektu lesní správy. Západně od budovy, dnes již v lesním porostu, stávaly baráky roty. Dnes jsou z baráků patrné zděné základy.

 

Nyní bych podal hlášení z provedeného průzkumu po pozůstatcích roty Horní Silnice. Místo, kde stávaly baráky, připomíná prales. I přesto zde lze dohledat plno pozůstatků – zděné základy, součástky výbavy, zákopy a další haraburdí. Jelikož jsem se vybavil lopatkou, tak jsem seškrábal mech a další usazeniny z dlaždiček, abych viděl jejich vzorek. Tentýž vzorek dlaždiček jsem později objevil u další roty Volarské brigády Třístoličník. Měl jsem to štěstí i nakouknout dovnitř hospodářského stavení – jsou zde mimo jiné patrné přepážky pro ustájení koní a žlaby. Co mě ale zaujalo nejvíce, bylo nalezení fontánky. Podobnými fontánkami se pohraniční roty v 50. letech zřídka osazovaly. Potrubí trčelo z nahromaděné vrstvy modré skelné hmoty. Tato různobarevná skelná hmota pochází z nedalekých sklářských pecí v Lenoře. Jak vznikla? Při tavení olovnatého křišťálu zůstávaly v tavící pánvi zbytky skloviny nevhodné pro další fázi výrobního procesu. Tato roztavená zbytková sklovina se vylévala do zvláštního vozíku, kde byly další skleněné zbytky ze sklárny a taktéž písek. Tato hmota se pak vyvážela jako odpad. Díky žhavosti stavební hmoty materiálu vznikaly sklovité útvary různých velikostí a různých odstínů. Skláři používali větší kusy této hmoty na výzdobu svých skalek při zahradách a domech. Je tedy zajímavé, že touto skelnou hmotou byla vyzdobena i fontánka roty Horní Silnice. Příruční lopatka přišla vhod. Nalámal jsem si kousky na památku. Je zřejmé, že na pozůstatcích roty Horní Silnice by se dalo objevovat dále respektive zpřesňovat již objevené. V tom mi brání absence materiálů, především těch fotografických z 50. a 60. let. Celou událost podtrhuje i skutečnost, že dne 27. července 1961 byla pohraniční rota Horní Silnice zrušena a dohledat dalšího pohraničníka této roty je již takřka nemožné.

 

Rota Horní Silnice střežila úsek státní hranice v délce 4.1 km, a to od hraničního mezníku č. 20/9 (kóta Střední kopec, styk s rotou Světlé Hory) ke hraničnímu mezníku č. 22/13C (300 metrů západně od hraničního přechodu Strážný/Philippsreuth, styk s rotou Dolní Silnice). Střežený úsek začínal na kótě Střední kopec, pokračoval horským hřebenem ke kótě Přední kopec, odtud klesal až k místu, kde státní hranici začíná tvořit Hraniční potok. Terén podél Hraničního potoka je od tohoto místa až ke hraničnímu přechodu silně podmáčený respektive bažinatý. Vzpomínám si, že jsem zde několikrát zapadl. Jak již bylo řečeno, úsek střežení hranice rotou Horní Silnice končil 300 metrů před hraničním přechodem. 

 

Elektrické zařízení k ochraně hranic (EZOH) se nacházelo kousek pod rotou (směrem ke státním hranicím). Na východ dráty probíhaly takřka přímočaře ke Kunžvartskému sedlu, z druhé strany se stáčely severozápadním směrem k Horním Světlým Horám.

 

Porovnávací snímek – hřiště a koňské stáje

 

 

 

Porovnávací snímek – vstupní brána, pozorovatelna a na horizontu bavorský domek Marchhäuser

 

 

 

Systém pozorování a překážek proti nepříteli

 

Pohraniční rota Horní Silnice patřila mezi roty prvního sledu provádějící soustavné (někdy i zvýšené) vojskové pozorování. Nejen na šumavské hranici v době studené války bylo několik bodů, které se staly předmětem stálého pozorování vojskem na obou stranách hranice. Nutno připomenout, že období studené války bylo doprovázeno různými provokacemi, vojenskými operacemi a činností agentů na stranách Československa i Spolkové republiky Německo. Pozorování prováděli pohraničníci a jednotky Československé lidové armády. Mnohdy se vyhlašovaly poplachy československých i německých/amerických jednotek. Německé i americké jednotky prováděly pěší hlídkování a dále hlídkování pomocí těžké techniky, vrtulníků a letadel. Obecně pohraniční roty disponovaly specifickou výzbrojí (od těžkého kulometu až po těžkou techniku). Děda Václav byl zařazen na vojně do kulometného družstva, které obsluhovalo těžký kulomet. Ve vojenské kronice Volarské brigády se píše, že soustavné vojskové pozorování v 50. a 60. letech s cílem zjištění činnosti bavorských jednotek bylo prováděno zejména u rot Bučina, Knížecí Pláně, Horní a Dolní Silnice, České Žleby, Krásná Hora a Nové Údolí. Pozorování se provádělo ze strážních věží (špaků), vytvořených posedů a (skrytých) stanovišť. Na našem území bylo vytvořeno několik překážek pro případný vjezd vojenské techniky nepřítele – překopané cesty u státní hranice, protitankové a protipěchotní překážky, závory a další zařízení zvláštní ochrany. Naproti tomu naše vojsko zpevnilo některé cesty vedoucí ke hranici položením panelů pro případný postup vojenské techniky (zejména pak tanků). Jen v pohraničí kolem dnešního Strážného můžeme takovýchto míst, pozůstatků překážek a panelových cest zaznamenat několik – některé z nich jsou prezentovány v obrazové galerii.

 

Pokud se budeme držet úseku roty Horní Silnice, zjistíme následující. Státní hranice probíhala u roty Hraničním potokem v údolí. Na české straně se podél hraničního potoka zvedají svahy kót Pomezný a Silnická hora. Na bavorském území se taktéž od hraničního potoka zvedá terén, a to až za hraniční domky Marchhäuser. Vlivem terénu oba státy měly usnadněné pozorování, ovšem ku našemu neprospěchu. Tento neprospěch se stal hlavním důvodem pro zrušení roty Horní Silnice ke dni 27. července 1961. V listinách se píše, že „z hlediska ochrany státní hranice je rota poměrně nevhodně umístěna, protože veškerá činnost na rotě může být dobře pozorována z území protilehlého státu z prostoru Marchhäuser, zejména pak z pozorovacího stanoviště AA z okraje lesa při silnici. Oproti sousedním rotám je tato rota vysunuta směrem ke státní hranici, čímž se značně prodlužuje pásmo střežení vzhledem k průběhu státní hranice a vyžaduje poměrně dosti sil a prostředků.“ Pozůstatky zmíněného pozorovacího stanoviště americké armády se dochovaly – nacházejí se na horizontu za domky Marchhäuser. Z již bývalého stanoviště je překrásný rozhled do Silnického pohraničí – na dohled je hraniční přechod Strážný/Philippsreuth a úseky střežení rot Horní Silnice a Dolní Silnice, tenkráte nebyl lesní porost a tak byla viditelná i samotná rota Horní Silnice. Okolí pozorovacího stanoviště bylo zřejmě obehnáno ostnatým drátem a překážkami (prasečí ocásky), což dokládají mé nálezy na místě.

 

Pohraničníci z roty Horní Silnice prováděli pozorování prostoru hraničních domků Marchhäuser a taktéž hraničního přechodu. Kolem roty Horní Silnice byly vybudovány zákopy a některé linie jsou znatelné dodnes. Na vybraných mezích mezi státní hranicí a rotami Horní a Dolní Silnice byly vybudovány protitankové valy a položeny protitankové překážky.

 

Na československé straně hranice se mimo výše uvedených opatření spjatých s pozorováním nepřítele nacházely železobetonové objekty polní obrany utajeného systému opevnění československých západních hranic. V prostoru roty Horní Silnice je dodnes několik takových bunkrů – některé z nich jsou „vsazeny“ do rozvalin chaloupek osady Silnice, jiné jsou ukryty na loukách nebo v lese pod zemí a upozorňuje na ně patník (ryska na patníku ukazuje směr bunkru).

 

Děda vzpomínal, že při obchůzkách podél Hraničního potoka se na protějším břehu u hraničních domků Marchhäuser pohybovalo civilní obyvatelstvo včetně na lehko oděných ženštin a vůči pohraničníkům konalo různé provokace. Výjimkou nebylo házení různých západoněmeckých předmětů přes Hraniční potok (zejména pak cigaret).  

 

Narušitel a pohraniční operace

 

Děda dosáhl hodnosti svobodníka. Sahal dokonce po desátnických výložkách, ale povýšení mu zřejmě zhatila jedna kolektivní nepovedená operace. Pohraničníkům na rozhraní roty Dolní Silnice a Horní Silnice utekl do Bavorska narušitel státní hranice. Je třeba ale poznamenat, že proti dědovi a ostatním pohraničníkům stál velmi zkušený člověk – příslušník Vnitřní stráže a bývalý pohraničník roty Horní Silnice. Jan Pokusa před dědou na Horní Silnici sloužil a znal tak místní terén, ženijně technické zabezpečení a spoustu dalších věcí potřebných pro útěk do Bavorska.

 

V nočních hodinách z 2. na 3. srpna 1956 se operační kniha Volarské brigády a operační kniha praporu Stožec zaplnila hlášeními. „V 00.30 hodin zjištěn zkrat na EZOH a jest pravděpodobné narušení SH, směr nebyl dosud zjištěn, jelikož na KP narušitel stopy zahlazoval.“ „Narušitel zkratoval DZ, přelezl a uprchl do zahraničí v prostoru 22/13-22/14.“ „Pravděpodobně se jedná o narušitele, na kterého byly v předešlých dnech prováděny akce.“ „Provést zakrytí SH v úseku 7. a 8. roty, blokovat rajon v prostoru Řasnice a Horní Vltavice.“ A tak by se dalo pokračovat dál. Zápisy v operačních knihách nám však nedají jednoznačný a detailní popis toho, co se vlastně onu noc stalo a co tomu předcházelo, eventuelně co se dělo po narušení hranice. Když nám tyto informace neposkytnou operační knihy, ba ani další archivní materiály, je třeba se obrátit na samotného narušitele, aby popsal události. Jan Pokusa se v zahraničí dlouho nezdržel. Neuběhly ani 2 roky a chtěl se vrátit do Československa. Dne 14. května 1958 byl zadržen hlídkou Pohraniční stráže při překročení státní hranice ze Spolkové republiky Německo do Československa v prostoru hraničního přechodu Svatý Kříž-Cheb/Waldsassen. Zdrojem, který nám popíše důležité okamžiky, bude Výpis z protokolu o výslechu Jana Pokusy, který s ním byl po zadržení sepsán.

 

Nejprve je důležité zmínit důvody přechodu do Bavorska v roce 1956 na rozhraní roty Horní a Dolní Silnice. Jan Pokusa uvedl, že tak učinil proto, jelikož měl být potrestán za střelbu ze služební pistole v opilém stavu při jedné zábavě. V této době byl příslušníkem ÚNZ Příbram. Čin spáchal 1. července 1956 v Peci u Příbrami. Koncem měsíce července si velitel útvaru vyžádal jeho pistoli s odůvodněním, že ji vyzkouší, zda-li dobře střílí. Tentýž den velitel Pokusovi pistoli vrátil. Jan Pokusa vytušil, že následky za střelbu jsou už nevyhnutelné. Zrodila se u něj myšlenka prchnout do Bavorska, aby se vyhnul potrestání. Od příbramského útvaru odešel Jan Pokusa 28. července 1956 s odůvodněním veliteli, že si jede domů pro motorku. Tentýž den ale odjel do Volar, jelikož právě zde chtěl uskutečnit přechod státní hranice pro znalost úseku z minulého vojenského zařazení.

 

Po příjezdu do Volar šel Jan Pokusa lesem do Kunžvartu. Tam dorazil 29. července. Do obce ovšem nešel, ale obešel ji a zamířil si to ke státní hranici. Asi v 16. hodin potkal v hraničním pásmu cca 3 km od hranice pohraničníka s děvčetem v lese, kteří byli usazeni v houští. Jan Pokusa pohraničníka vyzval, aby dal ruce vzhůru a šel do vnitrozemí. Příslušník Pohraniční stráže odmítl uposlechnout Pokusu, měl v úmyslu jít do Kunžvartu celou situaci ohlásit. Jan Pokusa vzal služební pistoli a pohraničníka udeřil do hlavy pažbou. Ten se skácel k zemi. Děvče pohraničníka si mlčky lehlo na zem, zřejmě aby nemuselo utrpět úder. Bohužel, Pokusa na zemi udeřil pažbou do hlavy i děvče. Pohraničník po chvíli nabyl vědomí a začal se s Pokusou přetahovat o zbraň, při rvačce padlo do vzduchu několik výstřelů. Pohraničník byl v přetahované úspěšnější – Pokusovi vzal pistoli a vyzval ho, aby dal ruce vzhůru. Při další šarvátce chtěl pohraničník vystřelit, ale rána z pistole nevyšla. Utíkal proto do Kunžvartu. Jan Pokusa zamířil taktéž do vnitrozemí, do prostoru Kunžvartu. Dále pokračoval až do prostoru Horní Vltavice. Tam přemluvil děvče s chlapcem (pasoucí dobytek), aby mu za peníze obstarali jídlo a cigarety. Chlapec s Pokusou zůstal, ale než-li děvče odešlo, klučina jí řekl, aby něco vyřídila. Zanedlouho asi Pokusovi došlo co se stalo. Schoval se do úkrytu a pak jen viděl, jak na pole přichází děvče s příslušníkem VB a ozbrojeným civilistou. Pokusa utekl do lesa, i přesto, že ho uviděli. Po nabytí nových sil Jan Pokusa z lesa zamířil opět směrem k Horní Vltavici. Přišel k nějaké neznámé vesnici (uvedl cca 3 km od Horní Vltavice). Na okraji osady nalezl prázdný dům, ve kterém na půdě na seně přespal. V této fázi událostí narušení státní hranice se asi shodneme na jednom. Jan Pokusa, již bývalý příslušník Vnitřní stráže a pohraničník až doteď zpackal všechno co mohl. Je zřejmé, že v těchto dnech na něj byly prováděny pohraniční operace respektive bylo dosahováno zvýšeného střežení státní hranice v úsecích dotčených rot. Příští den se však Pokusovi podařil ve všem.

 

Bylo už 2. srpna a od časných ranních hodin Pokusa postupoval lesem na Kunžvart. Tu a tam zahlédl pohraničníky, ale dokázal se jim vyhnout. Do zakázaného pásma Pokusa vstoupil v prostoru roty Horní Silnice. Po setmění došel ke kontrolnímu pásu. V tuto chvíli zaslechl hlas pohraniční hlídky, proto ulehl pod smrček. Když pohraničníci odešli, začal překračovat kontrolní pás. Pás přešel tak, že šel pozpátku a stopy zahlazoval. Potom pomocí proutku před sebou zjišťoval místa výmetnic a když na tyto narazil, tak je podlezl. Po překonání výmetnic zpozoroval pohraniční hlídku jak kontroluje kontrolní pás v místě, kde ho Pokusa překročil. Hlídka nic nezjistila. Jan Pokusa pokračoval dále ke drátěnému zátarasu. Při příchodu k zařízení EZOH ulomil z první stěny drátěného zátarasu kus drátu a provedl jím zkrat na elektrickém vedení. Po zkratu přelezl drát nabitý elektřinou vrchem. Následovalo další kontrolní pásmo, které Pokusa již nikterak nezahlazoval. Poté zamířil ke státní hranici. Zde již stačilo překonat hraniční potok. Stalo se tak mezi hraničními mezníky č. 22/13C a 22/14D, tj. v místě styku pohraničních rot Horní Silnice a Dolní Silnice. V protokolu Pokusa uvedl, že přechod přes státní hranici uskutečnil 2. srpna 1956 ve 23.30 hodin.

 

Jan Pokusa u státní hranice (již na bavorském území) chvíli pozoroval činnost pohraničníků z roty Horní Silnice jak prohlížejí drátěný zátaras. Zde je zřejmé, že hlídka odhalila narušení státní hranice. Mezi hlídkou byl i můj děda. Jan Pokusa noc strávil v jednom z hraničních domků Marchhäuser. Zatímco děda a ostatní z Horní Silnice šli po nepovedené pohraniční operaci ulehnout, do okna dřevěného baráku na rotě jim zářila světýlka z hraničních bavorských domů, kde Jan Pokusa přespával. Jana Pokusu čekalo 3. srpna vyslýchání ze strany americké armády a německých orgánů. První fáze výslechu započala u pozorovatelny na kopci u hraničních domků, kterou jsem představil výše. Pokusa uvádí, že na pozorovatelnu bylo dokonale z roty Horní Silnice vidět. Pomineme-li nekonečná kolečka výslechů, Jan Pokusa vyfasoval 14 dní pro ilegální přechod státní hranice. Zajímala se o něj německá, americká, francouzská a anglická rozvědka. Některé ze zpravodajských služeb chtěli Pokusu přijmout ke spolupráci. Po dobu než se chtěl vrátit zpět do Československa vykonával různé práce.

 

Proč se vůbec chtěl Jan Pokusa do Československa vrátit? U nás měl na svědomí několik deliktů – lakonicky řečeno zběhnutí od útvaru, narušení státní hranice a úmyslné ublížení na zdraví (ne-li pokus vraždy) na dvou osobách. Ve vzduchu visely závažné trestné činy a s tím spojené tresty. Jan Pokusa v březnu 1958 začal toužit po domově a tamější režim se mu nelíbil. O tom, že se chce vrátit zpět, psal několikrát svým rodičům. Napsal i místo, kde hodlá přechod uskutečnit (u Chebu). Dal o tom vědět i československému konzulátu v Berlíně. Rodiče mu na dopisy kladně odpověděli. Konzulát zůstal bez odezvy. Dne 12. května 1958 se Jan Pokusa řádně odhlásil na policii s tím, že jede zpět do Československa. Byl informován o tom, že příslušníci bavorské pohraniční policie mu nebudou nikterak bránit při přechodu do Československa. Druhý den 13. května odjel na motorce směrem ke státní hranici v prostoru Chebu. Z bavorského příhraničního městečka Waldsassen vyjel 14. května ke státní hranici respektive hraničnímu přechodu Svatý Kříž/Waldsassen. Příslušníkům Pohraniční stráže na přechodu Jan Pokusa řekl, že se vrací do Československa. Pohraničníci ho odvedli na útvar k dalšímu vyšetření. Poslední věta Jana Pokusy z výslechového protokolu zní: „Mám jenom to, že chci v ČSR dobře pracovat a pomáhat v budování.“ Co říci závěrem? Hnulo se v Janu Pokusovi svědomí a proto se vrátil do Československa? Nelíbil se mu režim v kapitalistickém Německu a dal přednost socialistickému Československu a jistému trestnímu stíhání? Na tyto otázky již nedokážu odpovědět. Janu Pokusovi za spáchané delikty byl udělen trest ve výši 21 let odnětí svobody.

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: fotografie z dědovy vojny (1-20), současný stav roty (21-51, z toho vstupní brána 21-22, stáje 23-29, baráky a pozůstatky 30-42, fontánka 43-44, zákop 45, terén pod rotou 46-48, průseky po elektrifikovaném drátěném zátarasu 49-51), státní hranice (52-67, z toho stykové hraniční mezníky 52-53, Střední kopec 54-56, Přední kopec 57, turistický přechod Přední kopec/Vorderfirmiansreut 58-59, Hraniční potok 60-67), zaniklá osada Silnice (68-82, z toho plánek osady 68, Kunžvartské sedlo na staré fotografii 69, bavorské domky Marchhäuser 74-75, u státní hranice 76, dům č. 26 80-82), objekty polní obrany (83-94, z toho železobetonový objekt pod zemí 83-88, železobetonový objekt zabudovaný do rozvalin domu 89-93, protitankový příkop 94), pozorovací stanoviště u bavorských domků Marchhäuser (95-103).

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz