O Pohraniční stráži
První linie Pohraniční stráže
Ochrana a ostraha hranic Pohraniční stráží je v 50. a 60. letech nazývána jako první linie železné opony.
Na přelomu 40. a 50. let se začal formovat profesionální sbor k ochraně a ostraze našich západních a jižních státních hranic – Pohraniční stráž. Klíčovým obdobím pro rodící se útvary Pohraniční stráže byla druhá polovina roku 1950. Z rozhodnutí tehdejší vlády bylo přistoupeno k reorganizaci pohraničních útvarů (v té době ještě Sboru národní bezpečnosti). Výsledkem provedených analýz bylo rozhodnutí zřídit Pohraniční stráž, jejímž úkolem by se stala ochrana a obrana státních hranic po vzoru sovětských pohraničních vojsk, přičemž pohraniční službu budou vykonávat jako svou brannou povinnost vojáci v základní službě. Dne 6. října 1950 se konala vojenská porada v Bystřici u Domažlic v souvislosti s vytvořením nové organizační sestavy Pohraniční stráže. Na shromáždění za účasti sovětských poradců byly stanoveny prostory umístění praporů a rot, úseky střežení a vydány úkoly pro průzkum. 16. října, na témže místě, byl zhodnocen již provedený průzkum a byla schválena organizační sestava Pohraniční stráže. Byly vydány podrobné rozkazy pro zahájení výstavby útvarů a jednotek.
Jednotlivé brigády a oddíly Pohraniční stráže byly zakotveny v Nařízení ministra národní bezpečnosti č. I 285T o reorganizaci velitelství Pohraniční stráže. Pohraniční stráž byla organizována do 5 brigád a 4 oddílů. Zaujetí nové sestavy bylo stanoveno na 1. leden 1951. Organizace byla následující:
a) Brigády Pohraniční stráže – Cheb (č. 5), Planá u Mariánských Lázní (č. 12), Poběžovice (č. 9, později Domažlice), Sušice (č. 7) a Volary (č. 10),
b) Oddíly Pohraniční stráže – Karlovy Vary (č. 3), České Budějovice (č. 15), Znojmo (č. 4) a Bratislava (č. 11).
V nezvykle krátké době od poloviny října 1950 do zaujetí nové sestavy Pohraniční stráže (tj. k 1. lednu 1951) musely být vybudovány a upraveny nové objekty pohraničních rot a praporů. V drsných podmínkách československého pohraničí stavěli strážci hranic a jim přidělení pomocníci nové domovy. Mnohdy nám tyto okamžiky popisují kroniky pohraničních rot. Například kronika roty Václav (při Poběžovické brigádě) uvádí: „Zde se budovala jednotka Pohraniční stráže od základů. Kolem se prostírala rovina, lesy. Louky byly pokryty vysokým nánosem sněhu. Dovoz materiálu auty byl pro vysoké sněhové závěje naprosto vyloučen. Bylo třeba mnoho obětavosti a nadšení k tomu, aby byl tento útvar včas a do termínu vybudován. Z hlavní silnice, kam auta dovážela materiál, nosili pohraničníci v batozích po třech až pěti cihlách. Cesta měřila přes tři kilometry. Tahali z té vzdálenosti na saních těžké desky, bočnice svého budoucího domova, dlouhé trámy, prkna na podlahu, dřevěné desky na střechu, vápno, cement, cihly, prostě veškerý materiál. Byla to mravenčí a houževnatá práce v ostrém větru. Kdy krumpáč těžko vnikal do zmrzlé půdy, kdy vápno a cement těžko schnuly. Přitom bylo nutno ještě provádět ostrahu přiděleného úseku.“
Prvotními domovy pohraničníků byly tzv. UBA baráky. Jednalo se o dřevěné baráky. Jednotlivé díly, ze kterých se tyto objekty skládaly, byly vyrobené a projektované vzhledem ke snadné rozložitelnosti. Na určeném místě se upravil terén (vymýcení, odvodnění, zarovnání) a baráky se vybudovaly. Stavba mohla být smontována i rozložena v poměrně krátké době. V 50. letech byly UBA baráky základním ubytováním pro pohraničníky. Od první poloviny 60. let se začaly modernizovat na tzv. TUBA objekty - zpravidla modernizace proběhla tak, že dřevěné UBA baráky se zbořily a na místo nich se na kvalitních základech vystavěly dvě zděné podlouhlé budovy a propojily se spojovací chodbou. Další modernizace mohla být provedena například obezděním dřevěné konstrukce baráků. V místech zaniklých osad se baráky zpravidla nebudovaly. Zde se adaptovaly prostorné objekty – školy, fary, hostince, věže kostelů sloužily jako pozorovatelny. Mnohé roty sídlily v bývalých celnicích a objektech financů.
Po vytyčení zakázaného a hraničního pásma v roce 1951 bylo započato s výstavbou elektrického zařízení ochrany hranic (EZOH). Byly zahájeny práce na kácení stromů a vytváření průseku pro výstavbu elektrifikovaného drátěného zátarasu a kontrolního pásu. Drátěný zátaras byl stavěn zpravidla jako třístěnný, ale též jako dvoustěnný nebo jednostěnný. Stavěn byl ze dřevěných kůlů, místy se používaly později betonové sloupky. Dobudován byl do konce roku 1953. Konstrukce se vlivem poškození a chátrání materiálu velmi často přestavovala.
Počáteční 50. léta pro nové pohraničníky byla obtížná prakticky ve všech směrech. Tak předně, pohraničníci včetně důstojníků měli minimum zkušeností a nedostatečné výsledky v přípravě bojové, politické a tělesné. Ženijně technické zabezpečení bylo poruchové. Podmínky ubytování rot byly mnohdy jednoduché. Roty se nacházely takřka u hranice napospas drsnému klimatu našeho pohraničí. Prakticky při budování čehokoliv byl stálý nedostatek materiálu - heslo „zajistěte z místních zdrojů“ se stalo zaklínadlem na dlouhou dobu. Zkrátka a dobře, první pohraničníci začínali z ničeho. Na druhou stranu je nutné poukázat, že rok od roku se podmínky zlepšovaly na základě získaných zkušeností, ale i vlivem negativních událostí. K tomu všemu, zejména v 50. letech, stáli pohraničníkům v cestě ozbrojení agenti a škůdci, kteří nikterak neváhali zbraň použít. Nebezpečným zařízením nejen pro narušitele státní hranice, ale i pohraničníky, byl drátěný zátaras nabitý vysokým napětím na hodnotu 2000-6000 voltů. Pohraničníci byli nuceni s tímto zařízením různým způsobem manipulovat nebo řešit na něm nepředvídatelné a zcela nahodilé situace. Od strhávání vlající kůry ze sloupků při zapnutém proudu po odstraňování zvěře, která utrpěla smrtelný úraz při dotyku drátů vysokého napětí. V archivních dokumentech se dočteme, že pohraničníkům a jejich psům se (smrtelná) zranění nevyhnula. Navíc, drátěné zátarasy vedly nepříznivým terénem. Byly zpravidla umístěny mezi pohraniční rotu a státní hranici. A příroda okolo našich hranic si rozhodně nevybírala – dráty překonávaly hory a svahy, husté lesy, podmáčené planiny.
Druhá linie Pohraniční stráže
Na první linii ochrany a ostrahy československých hranic Pohraniční stráží navázala v 70. a 80. letech druhá linie.
Byla to doba, kdy se koncepce ochrany a ostrahy stala dokonalejší prakticky po všech stránkách. Nejprve se zrušilo v roce 1964 zakázané pásmo a zúžilo hraniční pásmo. Roty prošly modernizací anebo se rovnou zbouraly a přestěhovaly do nových prostorných objektů (tzv. horských hotelů) do pohraničních obcí. Materiální podmínky, výstroj a výzbroj pohraničníků byla dokonalejší.
Elektrický proud ve drátěném zátarasu byl vypojen ke konci roku 1965. Drátěný zátaras, již bez proudu, ještě nějaký čas sloužil jako překážka pro narušitele. Koncem 60. let byl vybudován nový drátěný zátaras, tzv. signální stěna U-60. Ta byla posunuta více do vnitrozemí do schůdnějšího terénu. V 70. a 80. letech se signální stěna modernizovala verzemi U-70 a U-80. Signální stěny vesměs kopírovaly linie dnešních zpevněných (a mnohdy zároveň i turistických) cest a lesních průseků, které se přímočaře táhnou okolo hranic.
Pro zajímavost si uveďme, kde železná opona u československých hranic začínala a kde končila. Lokalita začátku linie se nachází nedaleko trojmezí hranic České republiky, Saska a Bavorska. Začátek linie se nachází v místě, kde státní hranici tvoří potok Bystřina u hraničních mezníků č. 13/9C a 13/9. Nicméně je třeba upřesnit, že u místa průseku česko-saské linie je použita jakási výjimka – státní hranice je vyvedena z hraničního vodního toku a probíhá přímo. Děje se tak od mezníku č. 13/9 k mezníku č. 13/10, pak se hranice zase vrací do Bystřiny. Hranice tak probíhá až za potokem Bystřina, který patří do českého území – je to zřejmě pozůstatek onoho přechodu drátěných zátarasů mezi Československem a Německou demokratickou republikou. Hraniční mezníky č. 13/10 a 13/10C se nacházely už za dráty ve hraničním pásmu. Konec linie železné opony se nachází jen kousek od trojmezí hranic Slovenska, Maďarska a Rakouska. Místo průseku slovensko-maďarské linie je situováno ke hraničním mezníkům č. 1/2x a 1/3x.
Pohraničníci v očích veřejnosti jako vojáci a vrazi
Názory a přesvědčení veřejnosti o Pohraniční stráži a železné oponě je zabydleno ve dvou táborech – jedni tvrdí, že pohraničníci byli vojáci a ti druzí, že byli vrazi. Jak vlastně nahlížet na bývalé příslušníky Pohraniční stráže a železnou oponu?
V souvislosti s potřebou ochrany a ostrahy československé hranice, která vyvstala po 2. světové válce, byl přijat v roce 1951 zákon č. 69/1951 Sb., o ochraně státních hranic. V témže období bylo přijato i Nařízení ministra národní bezpečnosti č. 70/1951 Sb., o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně. Velmi stručně řečeno, příslušník Pohraniční stráže měl za podmínek stanovených právními předpisy a služebními pokyny, použít zbraň. Pokud by zbraň za stanovených podmínek nepoužil, bylo jeho jednání posuzováno jako protiprávní – od bagatelního nesplnění rozkazu až po trestní stíhání (pohraničníci podléhali vojenské soudní pravomoci). Nezdařené pohraniční operace byly rovněž trestány. Příslušníci Pohraniční stráže byli povoláni provádět v praktické uplatnění výše zmíněné a další předpisy. Právní a služební předpisy byly dílem představitelů československé státní moci, kteří na základě mezinárodního rámce vytvořili zákony a další předpisy zabývající se ochranou státních hranic. Byli to představitelé Sovětského svazu, kteří (do jisté míry) stáli nad československou státní mocí a vytvořili mezinárodní právní rámec východní Evropy pro výstavbu ochrany státních hranic mezi západem a východem.
Přes železnou oponu utíkali lidé s dobrými i zlými úmysly. Ať to byli převaděči, vrazi, záškodníci, rodiny s dětmi, jednotlivci toužící po lepším životě… …avšak v zemi byly v platnosti zákony a pohraničníci jakožto vojáci základní služby je museli plnit. Zapátrejme spíše po tom, kdo stál na vrcholu pyramidy a měl největší vliv na ideologii studené války a železné opony.
Samostatnou kauzou, která promluvila do československé železné opony, se stala výstavba elektrického zařízení ochrany hranic (EZOH). V první polovině 50. let bylo do drátů vpuštěno vysoké napětí. Mezinárodní stížnosti vedly k tomu, že až ke konci roku 1965 byl elektrický proud z plotů odstraněn. Zařízení EZOH velmi negativně zasáhlo do odkazu historie ochrany a ostrahy československých hranic. Byl to nehumánní prostředek k likvidaci narušitelů, což mimo jiné potvrzují i bývalí pohraničníci. Dráty nabité elektřinou nezabíjely jen lidi utíkající za hranice, ale taktéž pohraničníky v důsledku neodborné manipulace nebo nešťastných náhod. Nedivme se proto, že české orgány činné v trestním řízení, se nějaký čas snažily strůjce zařízení EZOH hnát ke spravedlnosti.
Pohraničníci a přátelské a pietní vzpomínky
Když jsem se začínal zajímat o problematiku Pohraniční stráže, všiml jsem si, že bývalí pohraničníci se často označují jako (spolu)bojovníci. Jak vlastně chápat pohraničníka jako bojovníka? Příslušník Pohraniční stráže měl, za podmínek stanovených právními a služebními předpisy, použít zbraň. Dělo se tak i v případech, kdy se musel bránit proti ozbrojenému člověku, který chtěl utéci za hranici. Nešlo o to, kdo se pohraničníkovi se zbraní v ruce postavil. Mohl to být záškodný agent, zločinec, obyčejný československý občan prchající za lepší prací, ale také jiný pohraničník, který chtěl zběhnout.
Pohraničník boj nesváděl jen s narušiteli státních hranic. Musel se umět vypořádat i s jinými protivníky, kteří mohli kdykoliv udeřit a pohraničníka (smrtelně) zranit. Prakticky se jednalo o:
a) elektrické zařízení ochrany hranic – pohraničníci v 50. a 60. letech museli různými způsoby manipulovat se zařízením EZOH, mohlo se stát (a stávalo se), že pohraničník byl (smrtelně) zasažen elektrickým proudem,
b) neodborná manipulace se zbraněmi a technickými prostředky, které sloužily k ochraně a ostraze státních hranic,
c) povětrnostní vlivy – jsou známé případy, kdy se s pohraničníkem zřítila strážní věž nebo ho zabil blesk,
d) sebevraždy – impulsem mohlo být cokoliv, například nesplnění náročného rozkazu, nevyrovnání se s náročností služby, jiné ideologické smýšlení aj.,
e) ostatní situace ve formě nehod a nešťastných událostí.
A čím se u pohraničníka projevovalo spolubojovnictví? Mladí nezkušení kluci se museli vypořádat s výše uvedenými prvky boje a nástrah v pohraničních oblastech. Bylo více než lidské držet pohromadě a po odchodu do civilu vytvořit pevné kamarádské pouto. Spolubojovnictví se výrazně promítá i do dnešní doby – kolem pohraničí jsou rozesety pomníčky padlých pohraničníků, bývalí pohraničníci zakládají zájmové spolky, účastní se pravidelných setkání a pietních událostí padlých strážců hranic, budují expozice, sepisují povídky a v neposlední řadě předávají mladší generaci historický odkaz k ochraně a ostraze našich hranic.
Z výše uvedeného můžeme shrnout, že služba u Pohraniční stráže byla poněkud odlišná od služby u ostatních složek československého vojska. Byla to služba náročná a mnozí kluci, dnes již tátové a dědové, na ni zůstali hrdi.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: pohraniční rota (1-20, z toho výstavba UBA objektů na Šumavě 1-12, život na rotě v 50. letech 13-17, rota typu TUBA na Zadních Chalupách 18, rota přestavěná z celnice na Svaté Kateřině 19, rota typu horský hotel ve Všerubech 20, zdroj 2-7 a 9-12: Dokument Pohraniční stráž / listy z kronik, zdroj 13-17: Rudolf Kalčík a Jaroslav Zima / Stráže na pomezí), kácení průseků pro výstavbu elektrifikovaného drátěného zátarasu (21), elektrifikovaný drátěný zátaras (22-24, z toho pod Devínem 22, u Knížecích Plání 23, u Lískové 24, zdroj 22: Antonín Trnavský), signální stěna (25-26, z toho u Spálence 25, u Modravy 26, zdroj 26: Petr Větrovský), zpracování pozůstatků signální stěny (27-28), pozůstatky signální stěny u Čížova (29-31), začátek signální stěny u československých hranic (32-35, zdroj 32: Pavel Breuer), konec signální stěny u československých hranic (36-37).
