10. brigáda Pohraniční stráže Volary

Z praporu Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti Sušice začaly v roce 1950 vznikat dvě brigády Pohraniční stráže, které měly působit na Šumavě – 4. brigáda Sušice a 5. brigáda Volary. Ke vznikající 5. brigádě Volary byli zařazeni příslušníci 77. pěšího pluku Sokolov.

 

Brigáda Pohraniční stráže Volary formálně vznikla ke dni 1. ledna 1951 na základě Nařízení ministra národní bezpečnosti č. I 285T o reorganizaci velitelství Pohraniční stráže. Rozkazem ministra národní obrany č. 9 ze dne 19. března 1951 byla 5. brigáda Pohraniční stráže Volary přečíslována na 10. brigádu Pohraniční stráže Volary. Volarská brigáda se stala vůbec nejstarší brigádou Pohraniční stráže – zrušena byla v roce 1962 a její fungování je tak ohraničeno obdobím necelých jedenácti let. Volarská brigáda střežila drsný úsek československých západních hranic (šumavské hory a pláně, ale i vodní plochu Lipenské přehrady) se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem. Slavnostní předání bojové zástavy 10. brigády se uskutečnilo 1. června 1953 na stadionu Pohraniční stráže ve Volarech.

 

Základní organizační jednotkou Volarské brigády byly roty. V proměnách let 1951-1962 se u 10. brigády dislokovalo celkem 22 pohraničních rot. 12 rot bylo nově postaveno převážně jako dřevěné UBA baráky a 10 rot se nacházelo v objektech zaniklých příhraničních osad – zejména ve služebnách financů a celnicích (roty České Žleby, Nové Údolí, Celnice, Kyselov) a prostorných školách (roty Světlé Hory, Zvonková, Račín). Pohraniční roty spadaly pod prapory ve Kvildě, Kunžvartu (později přejmenován na Strážný), Stožci a Horní Plané. Každý prapor disponoval mimo jiné velitelskou a záložní rotou, spojovací a dopravní četou a ženijním družstvem. Další organizační jednotky se nacházely při samotné brigádě – velitelství brigády ve Volarech, poddůstojnická škola ve Volarech (do r. 1953 v Libějovicích), záložní oddíl, spojovací a dopravní rota, hospodářská a ženijní četa aj. Největší organizační změnou brigáda prošla v polovině roku 1955, kdy byl zrušen prapor Kunžvart (Strážný), dále zrušena rota Kota a do sestavy nově začleněna rota Kyselov od Českobudějovické brigády.

 

Volarská brigáda střežila úsek hranice se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem. Začátek úseku brigády se nacházel na styku rot Březník (Sušická brigáda) a Švele. Konec úseku brigády se nacházel do června 1955 na styku rot Račín a Kyselov (Českobudějovická brigáda) a od července 1955 na styku rot Kyselov a Koranda (Českobudějovická brigáda).

 

Kresba z Čestného uznání příslušníkům Pohraniční stráže útvaru Volary za pomoc při žňových pracích v roce 1959

 

 

 

S vývojem dokonalejší koncepce ochrany a ostrahy státních hranic je spjato zrušení Volarské brigády. Stalo se tak ke dni 1. října 1962. Do konce téhož roku pak probíhala agenda likvidace brigády. Od 1. ledna 1963 byly úseky Volarské brigády rozděleny mezi 7. brigádu Sušice a 15. brigádu České Budějovice. Vývoj koncepce se dotýkal i samotných pohraničních rot. Osud pohraničních rot po zániku Volarské brigády byl takovýto – některé roty zaniklé brigády byly v 60. a 70. letech zrušeny z důvodu nevyhovujících požadavků na novější koncepce ochrany a ostrahy státní hranice, další roty zaniklé brigády byly v 80. letech přestěhovány do nových objektů a zbylé roty zaniklé brigády fungovaly na původním místě až do pádu železné opony.

 

Existence Volarské brigády spadá především do hraničářsky těžkých 50. let 20. století. Počáteční hraničářská 50. léta byla obtížná prakticky ve všech směrech. Pohraničníci (vojáci základní služby, poddůstojníci i důstojníci) měli minimum zkušeností a nedostatečné výsledky v přípravě bojové, politické a tělesné. Ženijně technické zabezpečení bylo poruchové. Podmínky ubikací jakožto materiální vybavení rot bylo mnohdy primitivní. Těžkost služby pohraničníků u Volarské brigády navíc podtrhoval fakt, že se zde jednalo o náročný šumavský terén. Zkrátka první pohraničníci začínali z ničeho. Na druhou stranu je nutné říci, že rok od roku se podmínky zlepšovaly na základě získaných zkušeností, ale i vlivem negativních událostí. K tomu všemu zejména v první polovině 50. let stáli pohraničníkům v cestě ozbrojení agenti a škůdci, kteří nikterak neváhali zbraň použít. Není náhodou, že většina pomníků padlých pohraničníků je datována do 40. a 50. let 20. století.

 

Jen v počátečním roce 1951 bylo v úseku Volarské brigády zadrženo 163 narušitelů z více než 200. Prvními zadrženými narušiteli se dne 1. ledna 1951 stala skupina rakouských nezletilých osob, která chtěla překročit hranice z Rakouska do Československa v prostory Smrčiny. Zadržení provedla rota Smrčina, která se stala nejvýše položenou rotou (s nadmořskou výškou 1 170 metrů) Volarské brigády. První narušení hranice bez zadržení se stalo dne 17. dubna 1951, kdy skupina dělníků prováděla likvidaci baráků pro účely zbrojovky u státních hranic. Jeden dělník, ozbrojen pistolí, uprchl do Bavorska. Stalo se tak v úseku roty Nové Údolí. Velmi zajímavé bylo narušení hranice na Štědrý den roku 1961. Okolo 20. hodiny došlo k narušení státní hranice v úseku roty Dolní Silnice, kdy k dopadení narušitelů selhala téměř všechna opatření. Šestičlenná rodina překonala drátěný zátaras v prostoru potoka Řasnice přelezením a dále postupovala ve směru hraničního mezníku č. 4/1, kde státní hranici překonala a přešla na bavorské území. Narušení bylo zaviněno nezodpovědným přístupem funkcionářů roty k organizování ochrany státních hranic a nesprávným výkonem služby pohraničních hlídek. Do drátěného zátarasu s elektrickým proudem nešel proud (způsobeno vadným spojem u transformátoru), signální stěna nebyla v provozu, nebylo reagováno na vystřelení světlice a stopy po narušitelích byly hlídkami několikrát přehlédnuty.

 

Přeživších pohraničníků Volarské brigády je málo, i tak mám(e) možnost občas na některého narazit a vyslechnout jeho cenné vzpomínky na službu, které souvisejí s těžkostí staré Šumavy a hraničářských 50. a 60. let.

 

Elektrické zařízení k ochraně hranic (EZOH)

 

Nebezpečným zařízením nejen pro narušitele, ale i pohraničníky, byl drátěný zátaras nabitý elektřinou (EZOH). Pohraničníci v 50. a 60. letech byli nuceni s tímto zařízením různým způsobem manipulovat nebo řešit na něm nepředvídatelné a zcela nahodilé situace. Od strhávání vlající kůry ze sloupků při zapnutém proudu po odstraňování zvěře, která utrpěla smrtelný úraz při dotyku drátů vysokého napětí. V dokumentech Volarské brigády se bohužel dočteme, že šumavským pohraničníkům a jejich psům se (smrtelná) zranění na EZOH nevyhnula.

 

Drátěný zátaras byl stavěn zpravidla jako třístěnný, ale též jako dvoustěnný nebo jednostěnný. Drátěný zátaras byl stavěn z dřevěných kůlů, které byly později nahrazeny betonovými sloupky. Pokud byl zátaras vybudován jako třístěnný, tak platilo, že střední stěna byla propletena vodiči vysokého napětí a krajní stěny měly za úkol zpomalit útěk narušitele a zamezit přístupu zvěře a pohraničníků ke hlavní stěně s elektrickým proudem. Elektrický proud nebyl zapojen pořád, a to zejména z ekonomických důvodů. Byl zapínán podle rozhodnutí velitele roty nebo velitele praporu, na základě operativní situace, povětrnostní doby, denní a noční doby aj. V zátarasu byly postaveny podchody s poklopy pro pohyb pohraničníků. Později byly podchody nahrazeny dvířky a vraty. Drátěný zátaras se velmi často přestavoval v důsledku poškození a chátrání.

 

Zařízení EZOH v 50. a 60. letech nevedlo rozumným terénem jako drátěné signální stěny v 80. letech podél zpevněných komunikací. Šumavská drsná příroda blízko hranic si nevybírala. Zařízení EZOH u Volarské brigády překonávalo hory, skály, podmáčené planiny a další rozmanitý terén. V terénu, do kterého nebylo možné zatlouci kůly, byl používán tzv. křížový zátaras.

 

A jak vlastně probíhala výstavba ženijně technického zabezpečení včetně zařízení EZOH u Volarské brigády? Po vytyčení zakázaného a hraničního pásma v roce 1951 bylo započato s výstavbou elektrického zařízení ochrany hranic. V letech 1951-1953 byly vykáceny průseky pro výstavbu elektrifikovaného drátěného zátarasu a kontrolního pásu. Tam, kde byl průsek vykácen, se začal stavět třístěnný drátěný zátaras. Stavby zátarasů byly dokončeny v roce 1953. Prvním elektrifikovaným útvarem byla rota Račín. Mezi další prvky ženijně technického zařízení, které se v 50. letech u Volarské brigády vybudovaly, patřily zejména: nízkoklopýtné překážky, prvky vnější a vnitřní obrany rot prvního sledu, překopání cest přes státní hranice, výstavba dřevěných závor, stavba dřevěných pozorovatelen, zaminování úseků vybraných rot (později jejich odminování), orba a udržování kontrolních pásů.

 

Drátěné zátarasy se ve sledu 50. a 60. let různě přestavovaly, mnohdy i v důsledku nepříznivých povětrnostních vlivů a chátrání. Například v roce 1956 byl přestavěn drátěný zátaras v délce přes 18 km. V roce 1957 byl přestavěn drátěný zátaras v úseku rot Plešné jezero-Račín – starý třístěnný zátaras byl rozebrán a nahrazen jednostěnným, který vedl částečně po nové trase, podchody zátarasů se nahradily vrátky. V roce 1957 započaly práce v pohraničí související s budováním Lipenské přehrady – musely být provedeny vyčišťovací práce a kácení lesů v úseku rot Račín-Kyselov. Se samotným střežením Lipna se započalo v roce 1959 – jednalo se o pobřežní střežení v úseku rot Račín a Kyselov, hlídky na člunech byly vysílány zřídka, o hraničním pásmu informovaly bóje s připevněnými dřevěnými sloupy.

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: organizační výstavba brigády (1-4), momentky ve Volarech (5-10, z toho nástup nováčků 5, slavnostní přísaha 6, den Pohraniční stráže 7, film Ztracená stopa z roku 1955 8-10), bojová zástava brigády v Muzeu Policie ČR (11-12), elektrifikovaný drátěný zátaras v úseku brigády (13-16, zdroj: Archiv bezpečnostních složek).

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz